MEXICO – 5. 11. – 6. 12. 2010

5. 11. 2010 cesta

V 11 hod. dopoledne odlétáme z Prahy s KLM s přestupem v Amsterdamu do Mexico City. Celou cestu nás hojně krmí a napájí a v mezipauzách hlavně spím. O zábavu se stará obrazovka na každém sedadle, kde si každý individuálně najde to své – hudbu, filmy, hry, atd…

Mexico City je nepřehlédnutelné – miliony světel se rozprostírají snad po celé zemi, kam jen naše oči dohlédnou.

Na zavazadla čekáme jen krátce, ale děsí nás fronta na imigračním oddělení. Překvapivě to netrvá dlouho, ale všechny české pasy si vzali a šli je kontrolovat někam dozadu. Nakonec vše v pořádku, prý jen běžná kontrola (nikoho jiného takto nekontrolovali). Cesta k východu se však zdá nekonečná. Stojíme jednu dlouhou frontu a v polovině, kdy vidíme, že některé posílají pryč, se jdeme zeptat, zda stojíme správně. Policista nám to odkývá, avšak realita je jiná a poté, co se přeptáme i na začátku fronty, dozvídáme se, že tato fronta je pouze pro přestup. Hledáme tedy tu správnou řadu a s hrůzou zjišťujeme, že tato se táhne přes celou halu. Jediný španělsky hovořící se tedy jde zeptat, zda musíme opravdu stát tuhle dlouhou frontu, když máme jen jedno zavazadlo, tak nás nakonec poslali do té původní řady dokonce s tím, že můžeme všechny ostatní předběhnout a odbavili nás přednostně.

Setkáváme se s příbuznými, naskládáme se do dvou aut – jedno odveze čtyřčlennou skupinku do hotelu Amazonas (cca 570 pesos za dva pokoje), my pokračujeme k prarodičům, kde budeme ubytovaní po celou dobu pobytu v Mexico City.

 

6. 11. 2010 Zocalo, Bellas Artes

Budíme se asi v 7 ráno místního času překvapivě čilí, časový posun 7 hodin nám vzhledem k našemu režimu v Čechách vyhovuje a konečně fungujeme jako normální lidé. Je sice dost chladno, cca 9 °C, ale sluníčko se snaží a za chvíli nás hřejí paprsky mexického slunce. Rodinné sídlo je zaplněné všudypřítomnými kočkami, které nás jen zpovzdálí pozorují a semtam se nějaká odváží přijít pohladit. A je tam klid. Žádný ruch z ulice. Autem jedeme vyzvednout první skupinu, která si stěžuje na strašný hluk v hotelu, proto jako plán dne je najít jiný, klidnější hotel. (video)

Na oběd se vydáváme do čínské čtvrti, kde mají záchody označené fajfkou. Druhé, skryté dveře, jsou označené vějířkem. Avšak jedna z účastnic mě posílá na toalety označené fajfkou s tím, že jsou zřejmě společné. Prozřetelně se však místních dam ptám na toalety a vydávám se tedy na jejich pokyn do dveří označených vějířkem. Musím konstatovat, že toalety jsou zde zatím všude na mnohem lepší úrovni než v Čechách. Pokud tedy zrovna není nutné vyhazovat toaletní papír do vedlejšího koše.

Poté jdeme do Bellas Artes a pokračujeme uličkami na Zocalo, kde právě probíhá světelná show, při které promítají světelné efekty na okolní budovy. Místní kostel je nádherný. Obrovský. A právě zde navíc ve večerních hodinách probíhá svatba. Je zakázáno fotit s bleskem (to zatím snad všude, kam i poté jdeme, včetně muzeí). Pomalu se vracíme domů a cestou potkáváme skupinku asi 100 tanečníků, kteří za hlasitého bubnování tančili aztécký rituální tanec. (video)

Cestou prohlédneme ještě několik hotelů v centru, které jsou většinou plné nebo nevyhovují naší větší skupince. Nakonec nalézáme jeden, kam můžeme ubytovat jednu dvojici a tři single. Cena je cca 600 pesos za jeden pokoj (hotel Canada v centru!).

Večer se tajně před polovinou skupiny vydáváme vyzvednout na letiště 7. účastníka a vezeme ho do hotelu, kde jsme i nenápadně nahráli, že volné jsou už jen jeden dvoulůžkový a jeden třílůžkový pokoj. Večer bušíme na dveře s hláškou "POLICIA", po chvíli se opatrně otevřou dveře a když Kuba vidí za dveřmi známou tvář, úlekem zabouchne dveře. Za chvíli otevře a dovolí Jirkovi ubytovat se.
 

7. 11. 2010 Reino Animal, Teotihuacan

Vyzvedáváme skupinku v hotelu, dostáváme k dispozici jedno opancéřované auto pro 8 osob a společně s rodinou a dalším autem vyrážíme za Mexico City do zoo – Reino Animal.

Cestou míjíme třídu "mariachi", kde stojí spousta hudebníků, kam si je může kdokoliv kdykoliv přijet objednat. Jedeme částí Mexica City, kde žije několik milionů obyvatel ve slumech – jak se dozvídám, domy jsou bez nátěru, většinou jen naskládané cihly, které se bortí při tornádech či větších přívalech vody. Důležité však je, že v každém z těchto domů mají LCD televizor. Z této čtvrti pochází i hospodyně, které pracují pro příbuzné – do práce jedou obvykle více než dvě hodiny autobusy, metrem a pěšky.

Cestou se zastavujeme pro benzín (cca 8,50 pesos/litr), kde tankuje obsluha v uniformách. Projíždíme placenou částí dálnice a platíme 47 pesos za jedno auto. V dáli je vidět Popocatepetl.

Odbočka do zoo už ani není silnice – opatrně najíždíme na prašnou cestu a pokračujeme tam, kde ani navigace žádnou cestu nezaznamenává. Jedeme však jen chvíli – po pravé straně už vidíme zaparkovaná auta, ke kterým se přidáváme. Platíme vstupné 129 pesos do zoo a je nám doporučeno připlatit si i za voliéru. Do areálu nesmíme brát žádné pití, takže ho necháváme v úschovně, kde si ho při návratu vyzvedáváme. Vítají nás krávy a telátka, které za poplatek krmí mlíčkem z lahve naše malá mexičanka.

Cestou vidíme velkou show v podobě agility, kterou tam hltají téměř všichni místní, kteří do zoo přijeli. Dále spoustu domácích zvířat – býky, kozy, kačeny a další. Velkou atrakcí je tam žirafa, se kterou se (opět za poplatek) můžete nechat na stupínku vyfotit a také ji nakrmit. Přicházíme k místu, kde si (opět za poplatek) kupujeme kelímek s peletami a navrchu zapíchnutou mrkví. Procházíme koridorem, na jehož konci čekáme na pokyn, než budeme moci nastoupit na korbu auta, které nás proveze něčím jako safari. Z aut je dost cítit plyn, čehož však nedbáme a nastupujeme, abychom zabrali nejlepší místa pro naši velkou skupinku. Vjíždíme do prvního areálu, kde nás obestoupí spousta peletochtivých zvířat a s vyplazenými jazyky a otevřenými tlamami čekají na to, co jim kdo hodí do chřtánu. Zůstáváme jen pár minut a auto se opět rozjíždí do druhého areálu, kde se k nám velmi rychle přiřítila zebra s vyceněnými zuby a otevřenou tlamou, opět čekající na to, čím ji kdo nacpe. Nejžádanější žirafa jen ladně obchází auto a vybírá si ty největší pamlsky. Podaří se nám ji aspoň na okamžik nalákat na mrkev a za chvíli nám už jen ukazuje záda.

V dalším areálu je nejžádanější velbloud. Ten si pelety nechává sypat do huby jako by z kelímků pil a kdo mu to takto nedá, ten ho nezajímá. V další části přesedáme do zadrátovaného auta a projíždíme částí se lvy a tygry. Ti jen líně přijdou okousat kousky masa pověšených na autě a víc je nezajímáme.

Tato výprava končí právě u voliéry. Na bílého lva se ani podívat nejdeme a využíváme momentu, kdy se právě všichni ostatní za lvem vydali, abychom měli co nejvíce prostoru ve voliérách. Ta největší voliéra ukrývá papoušky všech velikostí a druhů, kteří poslušně sedí a vyčkávají, až si je všichni nafotí ze všech možných stran. Jednoho se snažím vyfotit přímo nad sebou – netrefil se…ale chybělo mu asi 5 cm… Opouštím velkou voliéru a už na mě čeká naše skupinku u menší voliéry, která je snad ze všech nejlepší. Při vstupu nám nasypou do dlaně pár zrníček krmiva a s otevřenou dlaní vstupujeme. Za chvíli se na nás slétávají malí ptáčci, kteří nám doslova zobou z ruky nebo nám sedí na hlavách či ramenech. Tady naše prohlídka této malé, avšak plnozážitkové zoo končí. (video)

Vzhledem k tomu, že pyramidy Slunce a Měsíce v Teotihuacánu jsou pouze kousek na druhé straně dálnice, vydáváme se i přes pokročilou hodinu právě na tohle místo. Pomalým tempem šplháme na vrchol pyramidy, ale stojí to za to. Výhled je nádherný. Uděláme pár skupinových fotek na důkaz toho, že jsme se na vrchol dostali a pomalým tempem dvouleté mexičanky, která pyramidu slézá pouze za jištění dospělých rukou, se vydáváme dolů a k pyramidě Měsíce. Čtyřkilometrová třída ani zapadající slunce nás neodradí od plánu vylézt alespoň na kousek této pyramidy, avšak nekompromisní policista naše kroky obrací kousek před cílem a musíme se vydat zpět k autům. Balí i prodavači, kteří nabízejí všelijaké suvenýry za výhodné ceny i gratis, ale je jich tolik a tolik toho vnucují, že ani nemáme chuť cokoliv kupovat. Otevírací doba skončila, takže jsme více z Teotihuacánu prozkoumat nestihli.

Dalším cílem naší cesty je jídlo. To je koneckonců vždy jedním z hlavních bodů každého dne. Většina naší skupinky chce vyzkoušet vše možné i nemožné z mexické kuchyně a tak nám krom jiného přistávají na stole červi a mravenčí vajíčka. Pro jistotu zůstávám u osvědčených hranolek, které teda chutnaly asi jako…no asi hůř než ti červi.
 

8. 11. 2010 Coyoacan

Scházíme se s cílem vyrazit autem do Taxca. Doráží skupinka, která si měla cestou vyměnit dolary na pesa, avšak dorazila bez výměny. Prý jim banky ani směnárny nechtějí vyměnit, že je teď situace díky narcos špatná. Do akce se tedy zapojuje i teta, která nám zjišťuje, že v bance nám dolary vymění pouze tehdy, pokud u nich máme účet, smění nám je na šeky a ty si poté budeme moci vyměnit na pesa. Nabízíme se, že tetu doprovodíme, aby nešla s 2.000 dolary sama – ta však odmítá s tím, že ji tady v okolí znají, a kdyby s ní šla skupinka cizinců, tak by to bylo teprve podezřelé!

Situace se komplikuje a důvody, proč to nejde jednoduše, přibývají. Jeden z důvodů, že nám někdo právě teď nemůže pomoci s výměnou je ten, že přestalo fungovat světlo a dotyčný se nedostane na internet (ne, opravdu jsme si to špatně nepřeložili). Nakonec teta odjíždí s tím, že přijede za hodinu a půl s penězi. Vydáváme se tedy na oběd do skromné restaurace, kde nás jídlo i s čerstvým ovocným džusem vychází okolo 100 pesos. Vracíme se zpátky pro vyměněná pesa, konstatujeme, že na výlet do Taxca je už pozdě a vymýšlíme náhradní program v Mexico City. Teta přijíždí asi až za tři hodiny. Ale konečně s vyměněnými pesy.

Ujímá se nás "polomístní" bratranec a vyrážíme metrem do Coyoacanu. Metro stojí srandovní 3 pesa (cca 4,50 Kč) a dopravíte se s ním téměř kamkoliv. Důležité je rychle nastupovat a rychle vystupovat. Sotva se otevřou dveře, už zní signál, že se budou zavírat. V odlehlejších částech se to ještě jakžtakž dá, ale na přestupních uzlech je to doslova maso. Byli jsme poučeni, že nemáme používat žádné zdvořilostní fráze, aby nám někdo uvolnil cestu, ale nejlépe použít lokty a kolena. Tady, na přestupním uzlu, jsme se o tom přesvědčili. Zdá se, že je to místní sport, protože tady do sebe strkají ženské i chlapi navzájem a rozhodně ne s citem. Nakonec se i nám podaří nastoupit, ale pro příště si to už radši dvakrát rozmyslím, než odkývu cestu s přestupy metrem.

Coyoacan je upravená část Mexico City. Za doprovodu polomístního i přesto bloudíme, než nacházíme to správné centrum, kde zamíříme do jedné z nejluxusnějších restaurací. Luxus je tedy hlavně ve vzhledu restaurace. Na cenách se to nijak neodráží. Takže povečeříme – Kuba tentokrát jako delikatesu zkouší kobylky – a vyrážíme směrem k domovu. Na metro se nám jít nechce, tak zkoušíme na zastávce objednat radio taxi, kterým se doporučuje cestovat (stopnout si taxi na ulici může být nebezpečné nebo se minimálně prodraží). Po 25 minutách čekání to vzdáváme a vyrážíme na autobus, který nás odváží na nejbližší metro. Zastávku před naší konečnou zastávkou jsme uvedeni v omyl, že už máme vystupovat a tak dva z nás jako první opouští autobus, abychom se v zápětí dozvěděli, že musíme jet ještě jednu zastávku. Jeden stihne naskočit ještě za jízdy, druhému už můžeme pouze zamávat. Naštěstí nás na další zastávce dostihne brzy a můžeme pokračovat metrem do svých domovů a hotelů. Jedna skupinka vystupuje v metru o několik stanic dříve a tak ještě pro pobavení na posledního vystupujícího voláme, že tady ještě vystupovat nemá – na chvíli se zarazí a dveře už se téměř zavírají, když si uvědomí, že si z něj děláme srandu a rychle vybíhá.

Večer nám přijde SMSka od skupinky z hotelu: „Jak se řekne španělsky – ucpal se nám záchod“, odpověděli jsme: „Mi popo es muy grande, no quiere salir, me puede alludar sacar lo“ :)

 

9. 11. 2010 Taxco

Scházíme se v 9 ráno, abychom mohli vyrazit autobusem do Taxca. Auto dnes bohužel nemáme k dispozici. Jedeme tedy metrem přes celé město do Tasqueni, kde je autobusové nádraží. Kupujeme lístek v 1. třídě za 140 pesos a v 11 hodin odjíždíme. Na nádraží si ještě kupujeme výborné sladké pečivo k snídani, procházíme bezpečnostní kontrolou, která zběžně prohlíží batohy všem a osahává pouze pánské osazenstvo. Před vstupem do autobusu také probíhá kontrola a jako bonus dostáváme pití na cestu. Autobus je klimatizovaný, voňavý, s podpěrkami pod nohami a televizí. Po pár ujetých kilometrech však na sobě pociťuji nevolnost houpajícího autobusu, která by se mohla umocnit blížícími se zatáčkami stoupajícími do kopců, tak pro jistotu rychle usínám.

Cesta trvá 2 a půl hodiny, z kopce do kopce. Jedna ze zatáček nám otevře pohled na město, které se šplhá po kopci téměř k samotnému vrcholu, na kterém je velká socha Ježíše, který stojí s otevřenou náručí nad městem.

Vystupujeme na autobusovém nádraží a všude kolem se to hemží auty a lidmi. Domy jsou zde krásně barevné a my se vydáváme přeplněným tržištěm nahoru. Prohlédneme si krásný kostel u náměstíčka a pomalým tempem se vydáváme na vrchol. Cestou se zastavujeme v příjemné restauraci, kde nás usadí na střeše a odkud je krásný výhled. Po obědě si necháme pro jistotu doporučit místní MHD a zběsilou jízdou se necháme vyvézt na kopec, odkud je to už jen kratší procházkou k vyhlídce u Ježíše.

Pod námi se rozprostírá celé Taxco, nás však zaujmou velké můry, které tam ve velkém počtu různě polehávají. Vydáváme se cestičkou dolů a narážíme na ohromnou oranžovo-černou housenku. Dáváme se do řeči s místní ochrankou a jsme ujištěni, že tato není jedovatá. Také nám doporučuje vzít to dolů zkratkou přes lesík. Dostáváme se do chudé části Taxca a nekonečnými schody scházíme níž a níž (následující dva dny mi díky tomuto sestupu bolest lýtek nedovoluje zdolávat další chůzi po schodech dolů bezbolestně). Na ulici se pomalu pohybuje štír – všichni si ho fotíme, místní paní sedí opodál a usmívá se na nás. Čeká, až dofotíme a odejdeme dál a na štírovi se několikrát otočí podpatkem.

Dostáváme se opět na náměstíčko a vydáváme se na nákupy stříbra, kterým je Taxco proslulé. Ceny jsou oproti Čechám velmi nízké a výběr ohromný. Nakonec vybíráme pár drobností a pospícháme na autobus v 19 hod. (timelapse video) Měl by jezdit každou hodinu, poslední ve 20 hod. Na nádraží se dozvídáme, že autobus sice každou hodinu zpět do Mexico City jezdí, výjimkou je však ten ve 13. a v 19. hod. Sedneme si tedy ještě na chvíli se občerstvit a v osm nasedáme do autobusu. (video)

Cesta ubíhá rychle, z kopců jsou vidět krásně osvětlená města. Do města se dostáváme už pozdě večer a další čas zabere cesta metrem na druhou stranu města. Většina skupiny vystupuje na Zocalu a dále pokračujeme sami dva. Místní nás nenápadně pozorují. Na jedné ze zastávek si vedle nás přisedá podivně působící místňák, který nás dost podrobně zblízka studuje. Všímáme si, že zraky místních už se neupírají na nás, nýbrž na něj. Jde z něj strach. Doufáme, že při vystupování v Tacubě se ho zbavíme, avšak chyba lávky – následuje nás. Přidali jsme tedy do kroku a ztratili jsme se mu v davu. Další dny už radši nejezdíme pozdě večer nebo si bereme taxi.

 

10. 11. 2010 Chapultepec

Dnes je naším hlavním úkolem nakoupit letenky do Meridy. Může se to zdá být jednoduchý úkol, kdyby prodejní místo nebylo hodinu parabusy, pesseros a pěšky v obrovském nákupním centru pro bohaté mexičany. Když vejde naše turistická partička, za kterou se loudám o 30 kroků, sleduji, jak místní ochranka zbystřila a postupně si předávala informace, kudy jdeme a co děláme. Nacházíme i leteckou společnost InterJet, kterou poletíme na Yucatán. Nelze platit čipovou kartou, ostatními bez problému. Vybíráme tedy čipovou kartou z bankomatu a platíme cca 1900 pesos za letenku. (Později v ČR zjišťujeme, že kolikrát jsme učinili pokus o zaplacení, ačkoliv hlásilo, že platbu nelze provést, tolikrát nám byla stržena.) Na svačinu jdeme do restaurace SNOB, kde jsme při odchodu nechali nízké spropitné, tak si o něj přišel číšník požádat. Hledáme směnárnu, posílají nás tedy do banky, kde si můžeme na základě pasu vyměnit jen 300 dolarů na osobu.

Díky pozdnímu času už se na další výlet nikam dál nevydáváme a zůstáváme v Chapultepecu s cílem navštívit místní muzea. Prvním z nich je Museo De Arte Moderno, což je menší, příjemné muzeum moderního umění, v jehož zahradě občas vykoukne některá z roztomilých veverek. Vstupné je pouhých 21 pesos. Pokračujeme protějším parkem, ve kterém už těch veverek běhá několik desítek a snadno se nechají nalákat na jídlo. Naše kroky míří k dalšímu muzeu, ale zastavujeme se u místního folklorního vystoupení Voladores. Pět mužů v krojích začíná vystoupení rituálním tancem a za chvíli se začnou šplhat na vrchol sloupu, kde pokračují rituálem. Namotají lano okolo sloupu, druhý konec si uvazují okolo pasu, spouští se hlavou dolů a začínají se točit a pomalu rozmotávat namotané lano. Další vybírá na zemi peníze za vystoupení – zaplaťte tolik, jak moc se vám to líbilo. Lana s přivázanými muži se mezitím víc a víc blíží k zemi a vystoupení za pár minut končí. (video)

Pokračujeme tedy do druhého muzea – Museo Nacional De Antropologia. Vstupné je 51 pesos. Stejně jako v předchozím muzeu musíme odevzdat batohy a kabelky do úschovny. Necháváme si tedy jen foťáky a objektivy v malé taštičce. Procházíme bezpečnostní kontrolou a vcházíme na velké nádvoří, kde nás uvítá nádherná vodní kaskáda. Muzeum antropologie je rozděleno na několik částí, ale vzhledem k velikosti a nedostatku času navštěvujeme pouze několik oddělení, která nás nejvíce zajímají. Sbírka je obsáhlá a zaujme i ty, které běžně historie nezajímá. Tohle krásné muzeum, na které je nejlepší vyhradit si celý den, opouštíme za tmy a vydáme se hledat nejbližší restauraci na večeři. Zaujme nás restaurace SAKS, která je určená spíše pro turisty a je to tak trochu kýč, nicméně vaří tam výborně, pokud zrovna netoužíte po místním či pálivém jídle. Dokonce mají i anglické menu, bereme si však i jedno ve španělštině a zjišťujeme, že jsou v nich rozdílné ceny – pro místní a pro cizince. Po upozornění se tvářil číšník překvapeně a samozřejmě se prý máme řídit cenami z menu ve španělštině. Vypili jsme dvě lahve červeného vína – na místní poměry dost drahého, cca 550 pesos/lahev – a s dobrou náladou jsme se vydali s radiotaxi domů.

 

11. 11. 2010 Tepoztlan

V 9 ráno se scházíme na Mediterraneu a pětitunovým opancéřovaným Fordem Expedition se spotřebou 30 l/100 km vyrážíme s navigací směr Tepoztlan. Jízda po Mexico City je jako obvykle trochu divoká, kupodivu ale málokdy potkáváme nehody. Policie na ulicích jezdí pořád se zapnutými majáčky – prý proto, aby bylo vidět, že v ulicích opravdu jsou. V noci k tomu občas přidávají i sirény, aby byli i slyšet. Starší auta v Mexico City mohou vyjíždět do ulici jen v některé dny, k rozlišení slouží barevné značky. Když někdo zákaz poruší a je přistižen, musí auto odstavit, dokud nenastane jeho den, kdy může opět jezdit, a navíc dostane cca 2.500 pesos pokutu.

Jedeme po placených dálnicích – cuotas. Vždy je to jen pár desítek pesos. Tepoztlan je menší městečko se sympatickými a uspořádanými obchůdky všeho druhu, jeden s velkým výběrem zmrzliny! Parkoviště pro turisty bývají na dvorech domů, značené jsou velkým E. Zastavujeme se ve velmi barevné restauraci na jídlo a rozmýšlíme, kdo se vydá na náročný výstup k pyradimě Cerro Tepozteca, který je o délce cca 2 km a převýšení 600 metrů po kamenném schodišti a cestičkách lesem. Nakonec nás jde 7 z 10, resp. 6 – dvouletá mexičanka to má s plným servisem a nechá se nahoru vynést na ramenou (cesta nahoru ji však unavila a cestou zpátky spí). Výstup dle ukazatelů má trvat 40 minut – ti rychlejší z nás tam jsou za půl hodiny, já to svým pomalým tempem šla hodinu a půl. Po zdolání posledního schodu a spatření pyramidy pobavím své spoluchodce hláškou „taková malá pyramida“. Výhled však za ten výstup stojí. Viděli jsme také avizovaného „techona“ – český název nosál červený – prý se jich tady nahoře pohybuje spousta. Cestou zpět jsme na skále viděli druhého. Potkali jsme také hodně podivné housenky a několik větších kolibříků. Sestup nám trvá „pouhou“ hodinu a dvacet minut.

Dáváme si několik kopečků místní vyhlášené zmrzliny a vydáváme se zpět do města. Tentokráte ne po cuotes, ale po libre – neplacené silnici – která je jako jedna z mála bezpečná i večer. Pod námi se objevují světla Mexico City a ten pohled je vskutku úchvatný. Bohužel dostatečně rychle nereagujeme na odpočívadla, kde by se dalo bez problémů zastavit a vyfotit to.

12. 11. 2010 Tula

V 9 ráno se opět scházíme a vyrážíme směr Tula. Tentokrát se řidič a navigátor brání jet přesně podle navigace a řídí se tedy jen mapami. Chvíli bloudíme a jedeme slumy, i když někteří si jsou stále jisti, že jedeme správně. Všechny cesty vedou do Říma a v Mexico City to platí dvojnásob. Na ukazatele se sice člověk nemůže úplně spoléhat, nicméně po nějaké chvíli najíždíme na cuotas a postupně projíždíme 3 placenými úseky – 21, 43 a 72 pesos. V Tule nás již ukazatelé navigují na Zona Archeologica. U vstupu zaplatíme 41 pesos a vyprahlými cestičkami osázenými velkými kaktusy jdeme směrem ke dvěma pyramidám – na jedné z nich jsou 4 obrovští atlanti. Na začátku si ještě přečteme upozornění, abychom chodili po cestičkách, protože se v těchto místech vyskytují hadi. Jak se později dozvídáme, jsou zde zmije, chřestýši a jeden had, který přebývá hlavně v korunách stromů a přeskakuje ze stromu na strom. Kromě ještěrek však nepotkáváme žádného. Zato kaktusy jsou všude okolo. Zastavujeme se ještě v místním fastfoodu – Pollo Felice – kde se můžu konečně trochu najíst. Cestou zpět opět trochu bloudíme, nebezpečnou rychlostí přejíždíme několik topes – retardérů – při čemž se trochu víc omlátíme o všechno, co zároveň s námi vylétá do vzduchu a zároveň zabořujeme naše hlavy do střechy. Naštvaně okřikujeme řidiče, aby dávali pozor, argumentují však neviditelností těchto všudypřítomných topes. Z výletu si tedy alespoň místo suvenýru odnáším bouli. Výlet se časově prodlužuje o nekonečné kolony, které narozdíl od našich kolon pomalým tempem alespoň popojíždějí.

Večer jdeme na soukromou večeři s příbuznými, berou nás do luxusní čtvrti a luxusní restaurace. Běžně se v restauracích v Mexico City nekouří, tady ta možnost je – prý proto, že každý, kdo do těchhle restaurací chodí, má dostatečné známosti, které mu zajistí, že mu to projde bez mrknutí oka. Obsluha v restauraci na úrovni, jídlo také výborné, na toaletách je obsluha, která vám pustí vodu a utře ruce. Na jedné stěně hoří obrovský krb. Objednat jídlo chodí sám šéfkuchař, který vaří „na míru“. Nicméně po večeři se začínají na jednom účastníkovi projevovat obtíže, které tedy pravděpodobně nezpůsobilo jídlo samotné, ale spíše celkové problémy se zažíváním. V půl druhé se dostáváme domů, ale klidného spánku se nám nedostane. Obtíže se ozývají celou noc a problém částečně vyřeší až lékař – nemocný dostane injekci, dalších pět vyfasuje, aby si je v případě potřeby sám píchnul + nějaké tabletky. Za ošetření si řeknou 1400 pesos. Ráno se ještě zastavujeme v nemocnici pro potvrzení důležité pro cestovní pojištění. Nemocnice je to sice skromná, ale Dr. Goméz Goméz vypadá jako opravdový lékař, navíc velice přátelský a sympatický. K večeru obtíže odeznívají a doufáme, že dalších injekcí nebude potřeba.

13. 11. 2010 Mérida

Ve 13 hodin máme vyzvednout druhou skupinu v centru Mexico City u hotelu. Ačkoliv je to od nás asi 10 km, díky sobotním kolonám je nabíráme až o hodinu později. Ve velkém autě jede pětičlenná skupinka a řidič. V osobním jedeme 3. Za námi jede větší auto, ve kterém jsou naložené všechny kufry. Popojíždíme zase v kolonách a začínáme mít obavy, zda letadlo stihneme. Projíždíme různými zkratkami, ale každá ulice je zacpaná. V chudé části začali dopravu řídit místní – ale když vám zajistí volný průjezd, chtějí za to peníze. Po chvíli nám řidič s kufry hlásí vysílačkou, že mu začíná vařit auto. Pár minut poté hlásí řidič s větší skupinkou, že mu nejspíš dochází voda. Z posledních sil nás ještě dojíždí auto s kufry a gestikuluje, že už auto končí. Zastavujeme tedy u krajnice, kufry cpeme do zbylých pojízdných aut a vydáváme se dál nekončícími kolonami.

Letadlo nakonec stíháme, ale čas navíc nemáme. Procházíme několika kontrolami. Zastavují nás i policisté, protože si chtějí prohlédnout, jak vypadají české pasy. Při startu i při přistání nám pilot pouští online kameru, která je umístěná na „čumáku“ letadla, takže při přistání sledujeme krásně osvětlené město a přistávací dráhu. V Méridě čekáme už jen na kufry a bez dalších kontrol vycházíme z budovy letiště.

Poptáváme zde ještě velké auto k zápůjčce na celou dobu pobytu na Yucatánu. Naslibovali nám, co jsme chtěli, když však došlo na lámání chleba, byly problémy. Nejprve neměli auto, které nám slíbili na letišti, poté zase že nelze auto odevzdat na námi požadovaném místě. Jistit je potřeba kartou bez limitu. Nakonec se podařilo domluvit, že auto pro 7 osob bude stát cca 1300 pesos/den, když nám nemohou dát auto, které nám slíbili. Odvezli nás do centra do hotelu, kde byl už z předchozího dne ubytován další známý. Hotel Nacional nás nakonec vychází 200 pesos na osobu, v patiu má menší bazének, pokoje se zdají být čisté. Jdeme se ještě najíst do centra, kde vrcholí přípravy na 200 výročí města. Mérida je klidné městečko s usměvavými lidmi, ale je z ní již příliš znát turismus – je problém zde najít typickou mexickou restauraci s typickým mexickým jídlem. Oproti Mexico City je tu i ve večerních hodinách o 10-15 °C tepleji, bohužel tedy i komáři.

14. 11. 2010 Celestún, Progreso

Ráno se snažíme vyzvednout objednané auto, ale opět marně – prý jim ho ještě nevrátili. Před polednem tedy vyrážíme do přírodní rezervace vodního ptactva s tím, že se večer vrátíme do Méridy pro to správné. Cestou projíždíme krásnými vesničkami, které lemují cestu. Jsme pro ně stejně exotičtí jako oni pro nás, jen s tím rozdílem, že jejich očí je víc. V jedné vesničce se zastavujeme v místním skromném občerstvení, protože standardní restaurace na té cestě zjevně nejsou, a dáváme si kuře na grilu, krocaní polévku a tortillu s fajitas. Obsluhu velmi potěší, když je jim pochválena polévka – když nám ji dávali, bylo vidět, že mají obavy, zda jsme si opravdu jisti, že chceme jíst jejich jídlo. I s pitím platíme za 8 osob okolo 300 pesos.

Rezervace v Celestúnu je hned na okraji města. Říkají nám, že všech 8 nás do jedné loďky dát nemohou, protože je málo vody, proto bereme loďky dvě – jedna za 650 pesos. Také nám říkali, že si lístek máme koupit přímo na molu, ne v kase. Později zjišťujeme, že na molu to je o 50 pesos dražší. Průvodce nám dělá mladý yucatánec, který s námi pluje nejvyšší možnou rychlostí a prudce střihá zatáčky, takže si v několika chvílích říkáme, že nejspíš skončíme ve stromech. Cestou míjíme spoustu krásných velkých ptáků, kteří odpočívají na kůlech trčících z vody, stromy obsypané jinými druhy a z dálky již vidíme růžové břehy, které obývají plameňáci. Zrovna prý není jejich sezóna, takže jich je tam jen něco málo okolo dvou set. Průvodce nám také loví jejich potravu, která způsobuje jejich zabarvení.

Pomalu se vydáváme zpět, když v tom si to velkou rychlostí naše loďka namíří přímo ke břehu, kde už jsme se viděli rozvěšení na stromech. Loďka však prudce vplula do uličky a my se ocitli v místní „džungli“. Bylo to fascinující místo. Po chvíli jsme vypluli na otevřenou plochu a zastavili jsme se na místě, kde byla utvořena cestička jako atrakce. Místo ukrývá menší průzračně čisté jezírko, kde se právě pár lidí koupalo. Zůstáváme zde asi 15 minut a tím naše hodinová okružní jízda končí.

Vydáváme se zpět do Méridy pro Suburbana. Cestou se začalo stmívat a při projíždění vesnicemi slyšíme otevřenými okénky neskutečné štěbetání a křik ptáků. Vyzvedáváme auto a po dálnici vyrážíme do Progresa k Mexickému zálivu. Ubytováváme se u moře v hotelu Condhotel Progreso, který vypadá nejlépe z prvních tří, které jsme navštívili. Single room stojí 480 pesos, double room 550 a apartmán se dvěma pokoji 980 pesos.

15. 11. 2010 Chichen Itzá, Valladolid

Ráno vyrážíme po dálnici přes Méridu směr Chichen Itzá. V Progresu ještě vystojíme frontu v bance, kde můžeme měnit neomezeně. Na ulici na nás čekal nejvyšší z nás, ke kterému přišla místní slečna a se stydlivým úsměvem mu podávala papírek se vzkazem, po přečtení náš spolucestující zmizel za slečnou a vracel se s blaženým úsměvem na rtech. Později nám ukazoval vzkaz, na kterém stálo: „My friends, can I have photo with you?“

Chvíli se motáme po Méridě než najdeme tu správnou cestu z města. Navigace nás směruje do Pisté, Chichen Itza nám to nenašlo. V Pisté se zastavujeme v rodinném podniku „Alfa y Omega N1.“ na jídlo. Objednáváme si mimo jiné pivo, pro které si však musíme zajít sami do obchodu cca 50 m vedle, protože tento podnik je pouze caffeteria. Pro Coca Colu vybíhá majitel do protějšího obchodu. Později se tam vrací ještě asi 4x. Mimo jiné i pro vajíčka. Pochopili jsme, že cokoliv si objednáme k jídlu, tak pro ingredience převážně běhá naproti. Nakonec se najíme všichni asi za 50 pesos na osobu. Když však viděli naší početnou skupinku jiní projíždějící turisté, zastavují také. Je vidět, jak se panu majiteli rozzářila očka a my vtipkujeme, že díky tomu bude moci příští rok svoji kavárnu rozšířit.

Pokračujeme do Chichen Itzá, která je jen pár minut od Pisté. Vjíždíme do areálu, za auto platíme 22 pesos. Oproti jiným památkám je tady dost plno. Vstupné stojí 166 pesos. I přes to, že není sezona, je zde spousta turistů. Cestou je opět velká řada stánkařů s různými suvenýry. Nabízejí vše za dolar nebo 10 pesos, někde i zdarma. Jak jsme poučeni, je to jen lákadlo a za nabízenou cenu vám vnutí nějakou drobnost. Za 300 pesos nám nabízí deku, než stihneme pomalým krokem odejít, cena se snížila na 150 pesos.

Přicházíme na mýtinku, kde je postavena jedna z nejslavnějších pyramid na Yucatánu. Všude okolo je spousta turistů, s čímž se v Mexicu setkáváme poprvé – doposud to bylo vždy jen několik desítek místních lidí. Další zklamání přichází, když zjišťujeme, že na pyramidu, ani do jiných archeologických částí, se nedostaneme. Vše je ohrazeno. Prý snad proto, že během jednoho měsíce jim spadlo z pyramidy několik Američanů a po dešti to vždy hodně klouzalo. Projdeme areál a cestou zpět opět míjíme pyramidu, která je osvícená do poloviny zapadajícím sluncem. Konstatujeme, že je to možná nakonec dobře, že se na pyramidu nesmí. Na fotkách aspoň zůstane pyramida neobsypaná turisty.

Cílem je dnes k přespání Valladolid. Očekáváme původně nějaké zapadlé městečko, ale jsme mile překvapeni. Náměstíčko je podobné všem ostatním. Druhý navštívený hotel (Hotel Maria De La Luz) shledáváme vhodným pro přespání a ubytováváme se za 480 pesos/double room. Stejně jako v každém hotelu na Yucatánu, ve kterých přespáváme, má bazén a na vyžádání i přístup k wifi.

16. 11. 2010 Cobá, Tulum

Cobá je menší městečko, u kterého je menší vodní plocha. Vedle ní je parkoviště pro místní archeologické atrakce – za osobní auto platíme 40 pesos, za Suburbana 50 pesos. Na parkovišti je postavena dřevěná vyhlídka, na kterou můžeme za 30 pesos vyšplhat. Za 130 pesos se můžete nechat zaháknuti na lano převézt přes vodu na druhou stranu.

Vstupné do areálu stojí 51 pesos a vzhledem k tomu, že areál je docela rozlehlý, můžete si zde za 30 pesos půjčit kolo nebo za 95 pesos pro dvě osoby se nechat vozit na tricyklu. Zpáteční cesta vychází na 65 pesos. Je to zde klidnější než v Chichen Itzá, ale i tak je tu turistů dost. Cca 5 km odsud by měla být i jedna Cenote, ve které se dá koupat. V lese potkáváme velké „bažanty“ a část skupinky také „techona“.

Voláme českou potápěčskou bázi v Playa del Carmen, se kterými jsme předběžně domluveni, že se s nimi budeme v okolí Tulum potápět. Shodou okolností však říkají, že právě stojí na parkovišti v Cobá také, a tak se potkáváme, abychom se domluvili blíže na následující den. Dáváme si oběd a vyrážíme hledat Cenote.

Ukazatelé nás tam zavedou po lehce rozbité cestě. Vjíždíme do areálu a vybíráme si Cenote Tankach-ha, zaplatíme 45 pesos na osobu a po prašné cestě se vydáváme vlevo. Přijíždíme k jednoduchému domku, zaparkujeme, bereme plavky a jsme posláni do polorozpadlých šaten, abychom se tam převlékli a osprchovali. Pořád ještě nevíme, co nás čeká, protože vidíme jen dřevené schodiště kamsi do země. Scházíme pomalu dolů a stejným směrem nám padá i čelist. Postupně se před námi a pod námi otevírá krápníkový dóm částečně zatopený průzračnou vodou. Něco takového jsme nikdy neviděli, natož abychom si v tom mohli zaplavat. Voda je příjemně osvěžující, sem tam vidíme i nějakou rybku, s potápěčskou maskou hledíme z výšky na dno, které je i tak kdesi hodně hluboko pod námi. Ve vodě vydržíme asi půl hodiny, dokonce si i zkoušíme skočit z nižšího skokanského můstku, který je ve výšce 5 metrů. Bylo tam jen pár lidí, takže jsme měli tuhle lagunu téměř sami pro sebe. Nahoře se usušíme a vyrážíme do Tulumu. (video)

Zkoušíme najít ubytování na pláži, ale „cabanas“ vychází dost draho – ty luxusnější cca 250 dolarů na noc, ekologické – tedy bez elektriky – cca 1400 pesos za jednu „chatku“. Nakonec se shodujeme, že je zbytečné platit za ubytování tolik, když už se setmělo a ráno navíc odjíždíme na potápění. Zůstává tam jen jeden z nás, který za cabanu sám pro sebe zaplatí 1000 pesos. Jedeme tedy zpět do centra města a v okrajové části nacházíme ubytování ve Villas Geminis, které standardně stojí 1000 pesos pro 4 osoby, nás je 7, tak platíme necelé 2000 pesos. Je to apartmán – 2 ložnice, 2 WC + sprcha, obývák s kuchyní. Pokud bude mít volno i na další dny, ubytujeme se tam ve dvou apartmánech po čtyřech osobách.
 

17. 11. 2010 Tulum, Cenotes Dos Ojos

Zůstáváme tedy v Tulumu minimálně 2 další dny a odtud plánujeme několik výletů. Jedním z nich je potápění v Cenotes Dos Ojos. Je to cca 15 minut od nás a v 10 hod. se tam scházíme s Davidem z české potápěčské základny v Playa del Carmen u vjezdu do areálu. Neplatíme nic. Kompletní servis i s půjčením výstroje a vstupem do cenotes naši skupinku 7 potápěčů vychází 95 dolarů/2 ponory, 60 dolarů/1 ponor, šnorchlistu stojí vstup 10 dolarů. Jedeme dalších cca 10 minut po hodně prašné hrbolaté cestě. Míjíme místní, zřejmě vesnickou školu. Zdá se, že je to jen jedna místnost, která navíc působí hodně jednoduše.

Kousek před cenotes je parkoviště a dál mohou jen auta naložená výstrojí. Zaparkujeme a pěšky jdeme dál. Dohodneme se na plánu ponoru – silnější a slabší skupinka – zůstávám raději v té slabší, protože mám obavy z klaustrofobických pocitů v tunelech pod vodou. První skupina jde do průzračně čisté vody, ve které plavou menší hejna rybiček. My, druhá skupinka, zpocená na břehu, vyrážíme do druhého „oka“ šnorchlovat. Celé cenotes jsou nádherné – průzračně čistá voda s krápníky a momenty, kdy máme jezírko sami pro sebe.

Nakonec přijde i náš čas. S nervozitou vstupujeme do vody, po dohodnutí plánu ponoru se zanořujeme pod vodu. Nejprve se pomalu rozplaváváme v prvním jezírku a poté pomalu vplouváme do širokého tunelu, na jehož konci už vidíme další otevřené jezírko. Baterku téměř nepoužívám, plavu za světlem několik metrů přede mnou, jelikož plavu jako poslední. (video) V otevřeném dómu vyplouváme, abychom se ujistili, že nejslabší potápěč se cítí dobře a opět se zanořujeme a pokračujeme v ponoru. Připlouváme do části, kterou pronikají paprsky slunce a je to prostě nádhera. Pokračujeme dále a zanořujeme se do větší a větší tmy. Kdesi v dáli po pravé straně vidím trochu denního světla, ale rozhodně to není směr, kterým plaveme. V hlavě si říkám, že si nesmím připustit ten uzavřený prostor všude kolem mě a soustředím se na vyplachování masky, která se mi pořád dokola mlží. Tunel je hodně dlouhý, určitě několik desítek metrů. Po několika minutách konečně vidím světlo a uvědomím si, že už jsme u konce naší kratší varianty ponoru. (video) Byli jsme tam 25 minut, nejhlouběji 7,4 metrů a teplota vody byla 26 °C. První skupinka si dá ještě jeden ponor, naše druhá už na další odvahu nemá.

Sbalíme se a zkoušíme ještě palácový komplex s několika pyramidami. Zavírají v 5 hodin, takže máme ještě hodinu. Parkovné platíme 30 pesos, vstupné na osobu 51 pesos. Komplex je to krásný – u moře. Bohužel nás k moři vykoupat už nepustí, tak se pouze kocháme výhledem. Večer jdeme na večeři do města – natrefili jsme k mé radosti na pizzerii, ostatní tak moc nejásají. Najíme se, v potravinách uděláme nákup a jdeme si sednout na zahradu, kde jsme ubytovaní. Komáři tady na Yucatánu štípou o sto šest. Dnes je navíc strašné, lepkavé dusno. Večer se ale spustí osvěžující déšť. Náš první tady v Mexicu.

18. 11. 2010 Puerto Aventuras, Akumal

Ráno vyrážíme do delfinária. Vstupné s nejlepším programem je 129 dolarů – v ceně je 40 minutový program s delfíny pro skupinku 8 osob, šnorchlování u rejnoků a fotka s kapustňákem. Naše cestovatelská skupinka má přesně 8 členů, takže to máme jako soukromou akci. Převlékáme se do plavek, věci zamykáme do skříněk a máme to jen tak tak na začátek programu v 11:30. Nafasujeme si vesty, vyslechneme si krátkou instruktáž a blížíme se k nádrži s delfíny. Vítají nás samec Kitch a samička Helen, jsou to nádherní savci. Po další kratší instruktáži – jako že jim nemáme sahat na výstup vzduchu a na hlavě se jich dotýkat nejlépe až právě za ním – dostaneme pokyn, že můžeme sejít na plato do vody.

První, co máme za úkol, je nastavit obě dlaně, na které se delfín sám položí a nastaví pusu – pro fotografa si máme dát jednu pusinku na tvář, druhou mu máme dát na čumák. Takhle se postupně vystřídáme všichni s různými triky – mimo jiné zvednutí ruky do výšky a delfín se postavil vedle nás, nastavení rukou tak, že se nám delfín položil do náruče, tanečky, držení se za ploutve a plavání s oběma delfíny. Vrcholné číslo bylo, když jsme jednotlivě odplavali doprostřed nádrže, položili se na vodu, roztáhli ruce a s nohama za sebou jsme čekali, až nás svými čumáky delfíni rozjedou tak, že se na nich postavíme a několik metrů plaveme ve stoje nad vodou – lépe řečeno, že delfíni si postaví nás, my nemuseli vyvinout žádné úsilí. Delfíni vyčarují na tvářích naší skupinky takové úsměvy, které jsme u mnohých za 2 roky, co se známe, neviděli. Ke konci se nám ještě věnuje delfínice Lola, která nám i zazpívala. Celý zážitek za to opravdu stojí, jeden z nás zpočátku dokonce odmítal jít plavat s delfíny a později nelitoval. V jeden okamžik pohlédneme do vedlejší nádrže, od které nás odděloval pouze plot – na dně se povalovali 2 velcí žraloci…

Poté jdeme do druhé nádrže, kde dostáváme masku a na dně koukáme na několik rejnoků. Po chvíli nás opět vyrovnají na plato a cvičitel začal štěrchat u hladiny a sypat mrtvé rybky k našim nohám. Mrtvé proto, že prý tento typ rejnoků se živí pouze mrtvými. Nejprve nám oždibují nohy malé rybičky – je to hodně zvláštní pocit, který nás hlavně překvapí. Po chvíli připlují na plato rejnoci a pomalu přejíždějí naše nohy. Jejich kůže působí sametově a samotní rejnoci tam fungují podobně jako vysavač roomba. Zastavují se na našich nohou a povrchem těla nám je hladí. Poté nás posílají do nádrže s kapustňáky. Jsou tam dva velcí a dva malí. Bohužel v ceně je jen fotka s malým kapustňákem Robertem, ale nám to bohatě stačí, protože jejich tělo je na dotek téměř odpudivé. Skupinka 4 ho dostala do náručí, usmála se na fotografa a tím náš program končí. Jdeme do hlavní budovy, kde si můžeme vybrat fotky. Bohužel náš fotograf nebyl moc zdatný a tak fotky za moc nestojí. A rozhodně ne za 25 dolarů jedna a rozhodně ne všech 200 fotek za 40 dolarů od každého z nás, tedy 320 dolarů. Kupujeme jen jednu, kterou dostávám společně se zážitkem k narozeninám. Došlo nám, že bychom mnohem lepší fotky v podstatě zadarmo měli, kdybychom šli rozděleni na dvě poloviny – jedna by byla venku a fotila a pak se prostřídali. To byl jediný černý puntík tohoto výletu. Poučeni pro příště se tedy vydáváme směr Akumal do rezervace želv – karet.

Po kratším hledání, kdy jsme se na chvíli zastavili v jedné zátoce a viděli tam vykukovat hlavu jedné želvy, jsme našli to správné místo, kde by jich mělo být více. Tady neplatíme ani za parkování. Hned metr-dva od břehu jsme uviděli více než metr dlouhou murénu, které se zřejmě v této mělké vodě líbí. Nasazujeme masky a vydáváme se dál na moře směrem k bójkám. Nejprve narážíme na jednu karetu, se kterou chvíli plaveme, a pak nám zmizí v dáli. Plaveme dál a narážíme na 4 karety naráz. Některé mají na sobě ryby – čističe. Ignorují nás a na dně se krmí trávou, občas vyplavou na hladinu, aby se nadechly. Je to nádherná podívaná. Některé želvy mají více než metr. Za tu hodinu vidím asi 11 karet a jednoho malého rejnočka – druhého při stmívání u břehu.

Vracíme se do Tulumu a večer na zahradě plánujeme, zda zůstat nebo jet dolů na jih. Ráno bychom měli ještě jet znovu na karety a dopoledne opět vyrazit na cestu. Jak to dopadne, o tom stejně nakonec rozhodne počasí, protože dnešní den dost pršelo, včetně času, kdy jsme byli v delfináriu.

19. 11. 2010 Mahahual

Celou noc pršelo, takže jsme karety vzdali. Do 11 hod. čekáme na vyprané prádlo ve veřejné prádelně a poté vyrážíme směr Mahahual. Netušíme, co nás čeká. Několik hodin jedeme po hlavní silnici, téměř celou cestu doslova leje jako z konve a za celou dobu míjíme asi jen dvě městečka. V jednom z nich zastavujeme na záchod, protože benzinová pumpa není žádná v dohledu. Jmenuje se Limones. Turistů tam asi moc neviděli, tak na nás trochu koukají jako na zjevení. Když odjíždíme, u konce si jen tak stojí mezi ostatními domky menší pyramida. Zřejmě asi nikoho ani moc nezajímá, protože je lehce zpustlá.

Po chvíli přijíždíme do Mahahualu. Jako první narážíme na maják a bar s houpačkami. Pláže jsou dost zanesené řasami. Ptáme se, kde najdeme hotely a po chvíli se oním směrem vydáváme. Po levé straně míjíme polorozpadlé a polootevřené hotely, po pravé straně několikakilometrový hřbitov mangrov. Z mokřin vyčuhují polámané větve mangrov – jak se později dozvídáme, je to pozůstatek hurikánu Dean v srpnu 2007. Několik desítek minut jedeme podél pláže s cílem najít vhodné ubytování a až daleko za městem narážíme na Balamku – ekologický komplex s cabanas na pláži. Dohodneme si ubytování – 80 dolarů/doubleroom, +15 dolarů 3. osoba, včetně snídaně. Vracíme se ještě zpět do města dohodnout na druhý den potápění a na pozdní oběd.

Sotva tam dojedeme, začne opět silně pršet, takže než doběhneme do obyčejné restaurace, pěkně zmokneme. Dáváme si výborné jídlo, někteří prý i skvělou polévku z darů moře a cestou zpět ještě kupujeme nějaké občerstvení na večer. Při odchodu jednomu z nás nabízí muž v pláštěnce "kontraband" v podobě kubánských doutníků – 5 ks v dárkové krabičce za 250 pesos. Pokud budeme mít zájem, máme mu z auta ukázat palec nahoru, pokud nebudeme, palec dolů. Nakonec od něj kupujeme 3 krabičky, tak uvidíme, co se z nich vyklube. Opět absolvujeme dlouhou cestu s hlubokými výmoly naplněnými vodou, stále hodně prší. Rychle vynosíme kufry do recepce a poté každý k sobě. Náš pokoj je v patře několik metrů od moře, ale protože už nějaký ten den zřejmě prší, tak nám pokoj trochu plave. Nafasujeme nějaké ručníky na vysušení podlahy a je nám slibována sleva. Trochu to tady dáme do pořádku, po chvíli přestane pršet a my doufáme, že už bude jen a jen líp. Zalézáme do postele už před osmou hodinou, venku jen štěkají psi a hučí moře. V noci nás budí silná bouřka, přes práh vidíme, jak nám teče do pokoje voda, tak to jen ucpeme ručníky, víc udělat nemůžeme. Později v noci se přidává i silný vítr a vidím závěs, jak visí směrem ke střeše.

20. 11. 2010 Mahahual

V 10 hod. máme sraz na potapěčské základně Bucaneros de Carribe. Nafasujeme výstroj a jdeme na pláž na menší lodičku pro cca 8 lidí. Plujeme krátce, cca 7 minut a klidná část moře se mění v divoké moře, že máme problém se vůbec nastrojit. Některým se začíná dělat špatně, tak se snažíme urychlit vstup do vody. Vstupujeme do vody po zádech a brzy se zanořujeme. Je špatná viditelnost, vlny hází i v 5 metrech pod hladinou. Sestupujeme do 22,6 metrů, voda má 27 °C a zůstáváme pod vodou jen 31 minut. Vidíme hlavně hodně perutýnů a bohatý korálový útes. Ve 3 metrech se zastavujeme na 3minutovou bezpečnostní zastávku a postupně vyplouváme na hladinu, abychom na zmítající se hladině byli co nejkratší dobu. 2 z 5 mají žaludeční problémy, jednoho to vyřadí ze života na půl dne.

Necháváme ho spát na hotelu a jedeme do města na jídlo. Cestou zpět se ještě zastavujeme vyměnit peníze v místní malé směnárně – zazvonili jsme, na balkon vylezla mexičanka, tak jí říkáme, že bychom rádi vyměnili dolary. Spustila nám na provaze plastovou nádobu s víčkem, do které jsme měli vložit peníze. Začali jsme pro jistotu u nejnižší částky 100 dolarů, zda se nám to vůbec vrátí zpátky. Vrátilo. A navíc nás tento způsob směny hodně pobavil. Honí se mraky, tak pro jistotu vyrážíme zpět k hotelu, abychom stihli uklidit věci, které se nám suší po potápění před cabanos. Bohužel pozdě a přijíždíme opět za hustého deště. Běžet ani nemá moc smysl, protože jen co jsem vystrčila nohu z auta, byla jsem mokrá skrz na skrz. V cabane shodím boty a přebíhám na boso mezi domky a stěhuji nás do spodní části cabani, do které by nemělo pršet. Bohužel prší i sem, naštěstí ne tak moc, takže to 2 ručníky zachraňují. Večer jdeme na jídlo k holandským hippies, kteří zde už pár let žijí. Aby na dlouhou dobu zabavili hosty, mají na stolech hromádku hlavolamů, takže je u našeho stolu téměř hrobové ticho. Večer se vyjasní a měsíc nám krásně svítí na cestu do hotelu.

21. 11. 2010 Chacchoben, Bacalar

Ráno svítí konečně sluníčko, my však balíme a vyrážíme dále na cesty. Nakonec jsme se dohodli s majitelkou Balamku z původní slevy noc gratis, že zaplatíme polovinu, což nám přišlo fér, když jsme tam tak jako tak přespali. Ještě si nafotíme leguání rodinku, která bydlela přímo před naší cabanou a jedeme.

Cestou nás staví armáda s otázkou, kam míříme – naštěstí nás neprohlížejí jako jinou skupinku, kterou jsme míjeli při cestě do Mahahualu. V autě nás přepadnou také chutě na českou kuchyni a tak si sdělujeme, co bychom si zrovna dali dobrého – ta mexická je tak moc odlišná! Míjíme ukazatel na nějakou pyramidu a jen tak ze zvědavosti se rozhodneme podívat se tam.

Platíme vstupné 41 pesos, všechny ostatní krámky jsou zavřené, protože je neděle. Snad i díky tomu tam potkáváme maximálně 10 lidí, včetně správců. Jmenuje se to zde Chacchoben a je to snad nejkrásnější park s pyramidami, které jsme doposud navštívili. V celém areálu jsou pyramidy celkem 3 a prochází se k nim nádhernými místy se spoustou nádherných barevných ptáčků a prý tam jsou i opičky, které ale vylezou tehdy, když je úplný klid. My při odchodu vidíme jen utíkat cosi mezi prasetem a veverkou (pravděpodobně pekari). Z místa jsme uneseni všichni. Správce nám říká, že ve středu zde bývá turistů okolo tisíce, my si zde dnes ale užíváme naprostý klid. Je zde vysoká vlhkost a horko, takže rychlá sprška z jednoho většího mraku je pro nás spíše osvěžením. Opouštíme tenhle klidný ráj a vyrážíme do dalšího – o čemž ještě v tuto chvíli nemáme tušení.

Na doporučení jsme se vydali k sladkovodnímu jezeru Bacalar a už z dálky vidíme nádhernou modrou lagunu. Projíždíme městečkem a míříme blíže k jezeru, abychom zde našli ubytování. Poštěstí se nám a nocleh nacházíme přímo na břehu jezera v hotelu Hotelito El Paraiso za 550 pesos/doubleroom. Název mu plně náleží. Od hotýlku vede molo pár metrů do jezera zakončené „altánkem“, tak rychle vybaluji potřebné věci a místo na jídlo s ostatními si jdu zaplavat a opalovat se. Stejně jako v ostatních hotelech ani zde nechybí wifi, takže si v altánku užívám relaxu po svém. Voda je krásně teplá a viditelnost také dobrá, potkávám i několik rybiček a šneky, kteří zde mají nakladeno spoustu vajíček. Zbytek dne až do setmění trávím na molu, postupně se ke mně přidávají i ostatní.

Na večeři se vydáváme do nedalekého centra, kde jsem si objednala ovocný salát s kuřecím masem – dostala jsem pár plátků ovoce na hromadě zeleniny, navíc s houbami, které nejím a v tom zamíchané na drobno natrhané maso. Vynahradím si to alespoň výbornou palačinkou. Po celou dobu nám dělá společnost hladový pes, kterému chutná stejně maso jako tortilla. Zřejmě je to jeho teritorium, protože každého přiblíživšího se psa hlasitým štěkotem odežene.

22. 11. 2010 Bacalar, Cenote Azul, Chetumal

Na snídani jdeme do stejné restaurace jako předchozí večer na náměstí Bacalaru a pes tu stále je. Tentokrát mi pouze zapomenou přinést objednané jídlo a pití. Zpátky jdeme pěšky, abychom si mohli prohlédnout místní vojenskou pevnost a okolí. Po vydatném jídle si dáváme pár hodin relax u jezera a poté se vydáváme do nedaleké Cenote Azul.

Vstupné se neplatí žádné, pouze parkovné 10 pesos. Překvapuje nás, že tentokrát to není v žádné kryté jeskyni, ale podobá se to na první pohled tak trochu českému rybníku. Na ten druhý se to však již žádnému českému rybníku nepodobá. Voda je nádherně čistá a teplá, do hloubky několika metrů vidíme velké ryby. Dlouho nezahálíme, protože nám bylo doporučeno zastavit se tam, když svítí slunce a k nám se v dáli pomalu přibližují mráčky, shazujeme ze sebe oblečení a skáčeme do vody. Je to nádhera. Spousta malých a větších rybiček všude kolem nás, strom, jehož větve jsou hluboko pod námi a dno v nedohlednu. Pod námi je přibližně 100 metrů vody. V jednu chvíli mi pár centimetrů před obličejem nad vodou začne cosi ve velkém obloukem skákat – když nakouknu pod vodu, zjišťuji, že je to hejno malých rybiček.

Součástí je i velká restaurace, kde mají výborné ryby vylovené z nedalekého moře. O kousek dál v zahradě je velká voliéra s papoušky, kačerem a slepicí. Nasyceni se vydáváme do blízkého Chetumalu. Míjíme skupinku, která tlačila velké auto – zepředu stál jiný a tlačil proti nim. Asi nějaký místní zvyk :) V průvodci psali, že by zde mělo být velké přístaviště a možnost výhodných nákupů. Přístav jsme našli jen malý, a když jsme se ptali místní dámy, tvářila se velmi překvapeně – zjevně o tom nikdy neslyšela. Směřujeme tedy alespoň do centra, abychom vyměnili dolary (limit 500 dolarů na osobu) a podívat se po obchodech. V jednu chvíli slyšíme trubky a domníváme se, že by to mohl být nějaký armádní průvod. Průvod to sice je, ale pouze malých dětí převlečených do různých kostýmů a jedoucích na všem možném i nemožném – houpacích koních, autíčkách nebo kolečku – tlačeni rodiči. Zdržujeme se sotva dvě hodiny a vracíme se zpět do Bacalaru. Za městem si uvědomíme, že onen přístav byl nejspíše někde blíže na hranici s Belize.

Projíždíme kontrolním bodem a překvapivě nás tentokrát policista posílá ke krajnici. Přísná policistka po nás chce pasy a chvíli si je prohlíží, přidává se k ní usměvavý policista a opět se vyptávají, odkud jsme a kam míříme. Nakonec nás propouštějí. Předjíždíme auto, které se zvláštně motá po silnici. Při předjíždění vidím, že řidička má na klíně dítě, které je jen o pár centimetrů menší než ona, a tak přes něj nejspíš moc dobře nevidí.

Na večeři jedeme opět do stejné restaurace. Tentokrát si objednávám palačinku s kachetou. Přinesou mi palačinku s nugetou a číšník říká, že je to kacheta. Objednávám si tedy znovu palačinku s kachetou a doufám, že se konečně dočkám toho správného. Vypadá to, že jsem problémová, protože nikdo jiný zde tento problém nemá, očekávám tedy, že mi číšník do jídla naplive :)

Za večer potkáváme spoustu zajímavé fauny – obrovskou žábu, spoustu ještěrek, velkého motýla a šneka kladoucího vajíčka.

23. 11. 2010 Chicanná, Palenque

Ráno prší. Měníme tedy plán a vyrážíme hned po snídani v naší obvyklé restauraci (opět popletli objednávku – tentokrát se ale neúčastním, tak se stal obětí někdo jiný) na dlouhou cestu do Palenque vzdáleného necelých 600 km. Cestou nás staví armáda s obvyklými dotazy – odkud jsme, kam jedeme a jak dlouho jsme již na území Mexica. Jsou docela milí. Za necelých 500 metrů nás zastavuje policejní auto částečně napříč silnicí – jsou to dva policisté a oba se tváří velmi nesympaticky. Zodpovídáme opět stejné otázky a chtějí vidět alespoň jeden pas.

Po chvíli už zastavujeme u pěkného areálu s pyramidami Chicanná. Platíme vstupné 37 pesos. Procházíme lesíkem a postupně se zastavujeme u několika mayských staveb. V jedné z nich také objevujeme větší skupinku netopýrů.

Na oběd zastavujeme snad v jediném větším městečku, které je po cestě – Francisco Escárcega. Už se lehce stmívá, když najednou ze silnice uvidíme na stromě viset opici. Odbočujeme k domku se stromem, na kterém nakonec vidíme opice dvě. K našemu překvapení jsou ale přivázány jako psi. Můžeme k nim prý pouze tak blízko, aby na nás nedosáhly. Působí to trošku smutně, když se opice chytá za krkem za řetěz – mají ho alespoň dostatečně dlouhý, aby mohly řádit na stromě. (video)

Do Palenque přijíždíme za tmy. Hledáme ubytování, na jehož umístění se nemůžeme shodnout. Nakonec zakotvíme pár metrů od námestíčka, na kterém hraje živá hudba a celkově to působí jako hodně živé místo. Ubytujeme se v Hotelu Lacroix za 500 pesos/doubleroom a vyrážíme do centra dění na jídlo. Pobaví nás, když si jeden z nás objednává černý čaj s mlékem a nakonec dostává teplé mléko a ošatku, ze které si má vybrat čaj. Černý čaj nemají a nejvíce podobný černému je prý heřmánkový. Nakonec to tak strašná kombinace nebyla.

Projdeme se uličkou s obchůdky a vracíme se zpět na náměstíčko, na kterém to stále žije. Sedneme si tedy mezi místňáky a posloucháme dechovku po mexicku. (video) Po chvíli hudbu přehluší hluk ptáků ze stromů za námi, otřásají se větve, ptáci vřeští a ze stromu nakonec vylétla velká bílá sova a zmizela kdesi v dáli. Zůstal po ní jen strom obsypaný desítkami menších pěvců.

V 10 večer kapela přestává hrát a to je obvyklá doba, kdy se ulice vylidní. Následujeme ostatní a jdeme také spát.

24. 11. 2010 Palenque arch., Misol-há, Agua Azules, Ocosingo

Ráno se vydáváme na krásné archeologické naleziště v Palenque. Je to veliký areál, který začíná muzeem. Za vjezd do areálu platíme asi 12,5 pesos za osobu, vstupné k pyramidám potom 51 pesos. Je to rozlehlý areál, ve kterém leží až stovky pyramid, spousta jich je ukrytých v džungli. Na parkovišti se nám nabízí průvodce džunglí ve španělštině za 600 pesos na 2 hodiny, my ho však odmítáme. Projdeme si velké pyramidy a vydáváme se zpět k autu.

Dalším cílem je vodopád v Misol-há. Platíme dvojí vstupné – první 5 pesos, druhé 15. Od parkoviště již slyšíme silné hučení vody a mezi stromy místy prosvítá padající voda. Přicházíme blíže a naskýtá se nám úchvatný pohled. Dlouho netrvá a zanořujeme se do příjemně chladné vody. Poté se vydáváme po stezce do pozadí vodopádu. Padající voda přehlušuje naše slova. Procházíme až na konec stezky, kde je vchod do jeskyně, ze které vytéká menší říčka. Za 10 pesos nás dovnitř bere průvodce a s baterkami se brodíme vodou po kolena. Je to jen krátká prohlídka, ale určitě za to stojí.

Vydáváme se na další výlet, do cca 60 km vzdáleného Agua Azules s cílem zde přespat. Cesta je docela náročná, protože jedeme celou dobu pohořím Sierra Norte de Chiapas a cesta se různě klikatí. Do vesnice Agua Azules platíme opět dvojí vstupné – poprvé okolo 10 pesos na osobu, podruhé 25 pesos. Jedna polovina se vydává hledat ubytování, druhá na obhlídku vodní kaskády. Je to další nádherné místo, bohužel je však po deštích a voda je zkalená. Celá kaskáda je dlouhá několik set metrů a naskýtá nádherné pohledy. Ubytování zde bohužel nenacházíme v dostatečné kvalitě a před setměním se vydáváme na další cestu klikátými silnicemi.

Projíždíme vesnicemi umístěnými v nádherných palmových hájích. Je už tma, když nás zastavuje armáda – na ceduli čteme, že máme zhasnout světla a rozsvítit uvnitř. Vojáka potěší, když zjišťuje, že jeden z nás mluví španělsky a ptá se, zda my ostatní mluvíme alespoň anglicky. Nakonec konverzace stejně probíhá jen ve španělštině. Jsme ujištěni, že cesta do San Cristobalu je bezpečná. Nechtějí ani vidět pasy, popřejí nám 2x šťastnou cestu a pokračujeme v cestě vesnicemi. Spousta z nich, ačkoliv kolem nich dráty elektrického vedení jsou, napojeny na elektřinu nejsou a sedí před domy ve tmě. V jednu chvíli dokonce chybí kus silnice, zřejmě ji odplavila voda, a střídavě s protisměrem se vyměňujeme na dosti zvláštní prašné cestičce.

Celou cestu plnou zatáček vidíme jen tmu, a protože nevidím dopředu, necítím se úplně nejlépe. Zkoušíme tedy najít ubytování v jediném větším městečku na cestě – v Ocosingo. Netušíme, zda to má nějaké centrum, ani jak je město veliké, tak zastavujeme u prvního většího hotelu u silnice v domnění, že něčím, co by se dalo nazvat centrum, jsme právě projeli. Ubytováváme se tedy v Hotelu Real Plaza za 360 pesos/doubleroom a jdeme na jídlo. V dáli pod námi vidíme velký osvětlený kostel, tak odhadujeme, že zde by mohlo být to správné centrum a jdeme tímto směrem. V lékárně se zastavujeme pro pastilky na začínající pálení v krku a dostávám pilulky. Později se na internetu dočteme, že je v mnoha zemích tento lék zakázán a pár set lidí na něj údajně zemřelo. Kdo ví. I přes to si léky beru a jdu spát.

25. 11. 2010 San Cristobal De Las Casas

Po snídani pokračujeme v cestě. Pár kilometrů za městem nás zastaví na 15 minut kolona aut, vystupujeme a jdeme na začátek kolony, abychom zjistili, co se děje a na jak dlouho to bude. Na silnici se sesunulo kamení ze skály a na vrcholku se snaží odtesat ten největší kámen. V jeden okamžik se vydává jeden dělník na silnici odklízet větší popadané kameny a to je zřejmě znamení, protože všichni místní začali utíkat do svých aut a rychle projíždět překážku.

Pokračujeme nekonečnými serpentýnami, míjíme spoustu vesnic a v jedné z nich nás opět zastavuje kolona aut. Stojíme opět asi čtvrt hodiny, kdesi v dáli jen vidíme velké shromáždění. Zřejmě to nebude něco, co by se nedalo snadno projet, a tak se místní v autech opírají do klaksonů. Nakonec se shromáždění rozestoupí a můžeme projet. Policisty se ptáme, co se děje a dozvídáme se, že zde právě světí kostel.

Pokračujeme dále, silnice je místy dost podemletá. V jedné vesnici položené 2.400 metrů nad mořem se zastavujeme na jídlo – kuřecí vývar a hovězí maso. Pro místní slečny jsme zřejmě velká atrakce a při každé návštěvě našeho stolu propukají v upřímné záchvaty smíchu. Při placení zkouší, jak zareagujeme na 100 pesos za jídlo, nakonec je to tedy 50 pesos za každý přinesený talíř. Do San Cristobalu to máme už jen pár kilometrů a jako první hledáme v úzkých přeplněných ulicích ubytování na pár dní. Některé hotely mají plno, některé jsou předražené.

Nakonec nacházíme nedaleko centra 2 hotýlky naproti sobě, ve kterých se ubytováváme – Hotel Posada Jovel, 3lůžkový pokoj za 400 pesos a Mexica Hotel Spa, 2lůžkový pokoj 250-300 pesos. Jdeme se podívat do města a zastavujeme se na jídlo. Sedíme na chodníku a neustále za námi chodí žebráci nebo špinavé malé děti, aby nám něco prodali nebo vyčistili boty. Pokračujeme prohlídkou města, kde prodává své zboží spousta indiánek. Jedna z nich byla neodbytná a pronásledovala nás několik desítek metrů a neustále svůj šál pokládala na naše ramena a odpověď NE nepokládala za dostatečnou. Nakonec dojdeme na velké tržiště, kde se prodávají pouze indiánské výrobky a kupujeme 3 krásná poncha, dohromady za 600 pesos. Na večeři jdeme do libanonské restaurace a konečně si dáváme dobrý čaj.

Drahá polovička už spí, když přijdu o půlnoci do pokoje. U jeho hlavy vidím nějakého broučka, tak se ho snažím spláchnout do umyvadla, ale drží se okraje jako klíště. Nakonec ho rozmačkávám a vystříkne z něj spoustu krve. Začínám mít tušení, že to nebude jen tak nějaký brouček… nacházím další dva… probouzím spolunocležníka s tím, že ho nechci vyděsit, ale že nejspíš máme v posteli štěnice. Je vmžiku na nohou s komentářem, ať ho zbytečně nestraším. Další malou nacházíme v polštáři. Ani jeden nevíme, jak vlastně taková štěnice vypadá, tak beru notebook a vyrážím na recepci na signál wifi, abych o nich něco našla. Bohužel popis přesně sedí. V protějším hotelu se tedy dohodneme, že nás tam hlídač ubytuje, varujeme ještě naše kolegy v pokoji o kousek dál, aby si pořádně překontrolovali postele – zdá se ale, že oni mají vše v pořádku. Ukazujeme pokoj hlídači a nacházíme další 4 štěnice. V 1hod. ráno jsme konečně přestěhováni do nového pokoje v jiném hotelu a paranoidně prohlížíme postel do detailu. Nic nenacházíme, ale pro jistotu si dáme budíka, abychom později v noci ještě jednou postel překontrolovali. Předem tohle zřejmě zjistit nelze, protože vylézají až v noci. Doufáme tedy, že zde už bude vše v pořádku. Ráno se trošku cukali, že to není jejich vina a že jsme štěnice určitě přitáhli my, ale nakonec jsme se snad dohodli.

26. 11. 2010 Canyon Del Sumidero, Tuxtla Gutiérrez

Ráno se rozhodujeme, kterým směrem se vydat. Nakonec vyhrává Canyon Del Sumidero, který je poblíž Tuxtly Gutiérrez. Chvíli nám trvá, než se vymotáme ze San Cristobalu, protože ulice jsou opět přeplněné. Na konci města nás staví větší armádní seskupení s obvyklými dotazy a tentokrát navíc i s prohlídkou auta, takže si máme vystoupit z auta a jeden z vojáků nám prohlíží místa pod sedačkami, zda nevezeme zbraně nebo drogy. Nic nenacházejí a na rozloučenou nabízíme vojákovi alespoň cigaretu, kterou s radostí přijímá.

V Chiapa De Corzo nás na náměstí odchytává pán s letákem na atrakci, na kterou míříme, rychle nasedá na kolo a odveze nás na místo – usnadní nám tím tedy práci hledáním cesty. Vstupné na vyhlídkovou plavbu lodičkou je 150 pesos na osobu. Čeká se, až se prodá dostatečné množství vstupenek, nafasujeme vestičky a vyplouváme. Na břehu vidíme rybáře od nejmladších po nejstarší, různé ptactvo a na první zastávce vidíme dvoumetrového leguána. Míjíme skály, které jsou obrostlé kaktusy, a na další zastávce vidíme aligátora. Později jich vidíme ještě několik. Další kratší zastávka je poblíž břehu obsypaného orlosupy. Proplouváme krásným kaňonem a nad dalším aligátorem vidíme na stromě opici – říkají jí zde mono araňa, pavoučí opice.

Po chvíli nás začínají obklopovat odpadky a o kousek dál potkáváme loď na sběr odpadků. Tohle je velká slabina tohohle jinak krásného místa. Jeskyně, ve které je umístěna Virgen De Guadaloupe, je také plná odpadků. Protože tentokrát nemáme s sebou našeho jediného španělsky hovořícího, rozumíme pouze tomu, že růžové zbarvení jeskyně je přírodní. Připlouváme ke kaskádě, ze které slabými pramínky padá dolů voda. Na stromech vidíme několik pelikánů a na konci plavby připlouváme k velkým sochám tvůrců místní přehrady. Vracíme se k menší přírodní rezervaci, kde máme my, kteří jsme si nepřiplatili dalších 150 pesos, 10 minut pauzu. Bohatě nám to stačí, protože za 25 pesos se můžeme nechat vyfotit s velkým papouškem Ara, za 35 pesos s roztomilou opičkou a zdarma si můžeme vyfotit asi 8 cm pavouky, kterých je tam spousta. Dle mapky je tam k vidění mnohem více, ale bohužel jsme si to včas nezařídili. Zpět plujeme asi 40 minut bez zastávky.

Na jídlo jedeme do nedaleké Tuxtly, půlmilionového města, jehož ulice jsou také dost zaplněné a všude mají vánoční výzdobu, což nám v tomto horku přijde trošku zvláštní. Na kopci nad městem je postaven obrovský kříž. Je velké horko, takže nemáme chuť se dlouho zdržovat v ulicích, najíme se a vydáváme se na letiště zjistit informace o vrácení či prodloužení auta a nákupu letenek pro 2 osoby zpět do Mexico City. Po delších tahanicích rezervujeme auto do 3. listopadu s možností vrácení auta v Mexico City, letenky na víkend bohužel nejsou, tak nákup odkládáme. Zpět do chladného San Cristobalu jedeme už za tmy opět po placené quotě (40 pesos) a hodinu stojíme v koloně, jejíž původ je nám záhadou. Večeři tentokrát zkoušíme v argentinské restauraci, kde dělají výborné hovězí maso.

27. 11. 2010 odlet do Mexico City

Ráno si trošku přispíme a vydáváme se ještě na rychlý nákup na indiánské tržiště, kde nakupujeme několik dárku za trojnásobně nižší ceny, než nám byly nabízeny v Tulumu. Dozvídáme se o divokém ránu jednoho z nás, který předchozí den řídil – přijeli jsme na plné parkoviště těsně před zavíračkou a provozovatelem parkoviště jsme byli téměř na centimetr odnavigováni, kam zaparkovat. V 6 hod. ráno bouchali v hotelu na dveře, že musí přeparkovat, protože někdo nemůže vyjet. Naštvaný „řidič“ tedy vstane, a protože španělsky neumí, nadává jim aspoň česky. Občas se přitom plácne do dlaně, což provozovatele parkoviště rozpláče, a protože prý měl strach o svůj život, vytáhl mačetu a rozsekal plastový barel. Při vyzvedávání auta už se se španělsky hovořícím vše vysvětlilo.

Plán dnešního dne není zatím žádný, tak se zkouším podívat na letenky s Interjet a máme štěstí – nacházíme let v 16:50 s odletem z Tuxtly za necelých 1800 pesos. Spolucestovatelé nás tedy odvezou na letiště. Cestou se ještě zastavujeme ve velké hlučné restauraci na jídlo, kde jako předkrm dostáváme mimo jiné ústřice.

Letiště je malé a moc možností, jak zde strávit čas před odletem není. Projdeme prohlídkou a hledáme WC, je nám divné, že by cesta k toaletám vedla výtahem, ale obrázky jsou jasné – jedeme tedy o patro níže, toalety zde opravdu nacházíme, leč od hlídky se dozvídáme, že zde je vojenská zóna a vstup zakázán a prý budeme muset jít opět přes kontrolu, což jsme odmítli, když nás dotyčný viděl hned, jak jsme z výtahu vystoupili, jen jsem si odskočila a on nás tedy mohl doprovodit k výtahu. Nahoře toalety nacházíme, ale celou dobu byly za našimi zády, když jsme procházeli kontrolou, že jsme si jich nevšimli.

Letadlo má asi půl hodiny zpoždění, na kameře můžeme opět sledovat start a přistání, k jídlu dostáváme chipsy. (video) Let probíhá bez problémů a v jednu chvíli letíme nad nejvyšší horou Mexica. Na letišti si objednáváme taxi za 172 pesos do Tacuby a večer trávíme vyprávěním historek z cestování prarodičům. Spát se chystáme jít brzy, protože jsme oba stále lehce nemocní a než tak učiníme, pípne nám vysílačka a na druhém konci se ozývá druhá skupinka, že jsou někde ve Villahermosa a řeší problém, protože lehce odřeli lak nějakému pánovi a nemohou se s ním nijak domluvit. Přes vysílačku tedy s poškozeným domluvíme vše potřebné, aby nebylo nutné volat policii, dávají mu 1300 pesos, což by prý mělo pokrýt náklady na přelakování a mohou pokračovat v cestě a my spát.
 

28. 11. 2010 Chapultepec

Po dlouhé době a vzhledem k nemoci si dnes přispíme a vstáváme okolo 11. hodiny. Poobědváme s prarodiči a tetami a vydáme se do zoo v Chapultepecu. V ulici si ještě ptáme, kterým směrem se máme vydat a pán nás ještě upozorní, ať nechodím s foťákem po ulici. Večer za to ještě dostaneme vynadáno od příbuzných, protože v této čtvrti už spoustu z nich přepadli s pistolí v ruce, dokonce i tehdy, když seděli za volantem. Podobné historky zde slyšíme často, ale dokud to asi nezažijeme sami, budeme to brát trochu na lehkou váhu. Dostali jsme i doporučení mít peníze ve dvou kapsách a pamatovat si, kde jich je méně, právě pro případ, kdy nás někdo přepadne na ulici a bude peníze chtít.

V parku v Chapultepecu potkáváme opět spoustu veverek a létající Voladores. Míříme k zoo, ke které vede cesta přes obrovský park přeplněný mexickými rodinami na nedělním výletě. Možná je to proto, že v neděli bývá vstupné zdarma. Všude je spousta stánků s nejrůznějšími cetky a sladkostmi. Vodní plocha je plná šlapadel a i ostatní atrakce jsou plně vytížené. Ceny jsou zde oproti českým parkům či poutím až pětinásobně nižší za cokoliv – od občerstvení až po suvenýry. Pobaví nás vodítka na děti, které se prodávají od 5 do 10 pesos – rodiče jimi děti připoutají v pase a mají jistotu, že se jim v tom obrovském davu neztratí.

Zoo má otevřeno jen do 16:30 a my tam přicházíme v 16:20, takže se ani nestihneme pořádně porozhlédnout a už jsme davem tlačeni k východu. Pokud to tedy stihneme, vydáme se sem jindy. Procházíme se tedy ještě parkem a pomalu se vydáváme ulicí směrem k domovu. Zastavujeme se ještě ve velkém obchodním domě, kde mě překvapí, jak luxusně lze vybavit patro s elektronikou. Na jídlo míříme tentokrát do McDonaldu – za prvé chceme vyzkoušet, zda je nějaký rozdíl mezi zdejším a českým fastfoodem a za druhé se po třech týdnech chci najíst alespoň něčeho trochu známého, ačkoliv u nás se těmto jídelnám spíše vyhýbáme. Mé chuťové bunky jsou ale maximálně uspokojeny a zdá se, že si s tím do konce pobytu vystačím. (video)

Je už tma a i ulice, po které jdeme, nevypadá příliš bezpečně. Na semaforech je jako vždy spousta prodejců a umělců, kteří se snaží prodat. Jedním z nich je kluk žonglující se zapálenými tyčemi – když naskočí červená, postaví si doprostřed silnice metr a půl vysokou stoličku, na kterou vyleze a před auty ukazuje, co umí. Trvá to jen chvíli, aby ještě stihl vybrat nějaké peníze, a pak už se auta rozjíždějí. Za tu chvíli, co čekáme na parabus, to stihne udělat asi pětkrát. Překvapí mě, když později vidím, na jak úzké stoličce to předvádí.

29. 11. 2010 Zocalo, Bellas Artes

V poledne vyrážíme do centra. Cíl není žádný, a tak procházíme ulicemi v centru. Nakonec se rozhodneme podívat do výškové budovy Torre Latinoamericana, ve které jsou hlavně kanceláře a v horních patrech i restaurace. Vstupné je 60 pesos a výtah nás vyveze do 37. patra, kde je přes sklo krásný výhled na Mexico City. Druhým výtahem lze vyjet ještě o pět pater výše, kde už je jen plot a výhled je tedy mnohem lepší. Sice je zrovna dnes docela smog, ale i tak ten výhled za to stojí.

Později večer jdeme na návštěvu k příbuzným a díky husté dopravě čekáme na odvoz na druhém konci města téměr hodinu.

30. 11. 2010 Plaza Meave

Nemoc začíná pomalu ustupovat, ale na žádné větší výlety to stále ještě není. V poledne se tedy vydáváme na Plaza Meave, kam nám je doporučeno nebrat si s sebou nic – ani foťák, ani batoh a nejlépe ani peníze. Máme si obhlédnout ceny a co a kde bychom chtěli koupit a později se pro to event. vrátit. Když tam přijdeme, tak pochopím ono doporučení. Jsou to ulice přeplněné kradeným zbožím – použitým i novým, ale oproti standardním obchodům zde lze zboží koupit o třetinu až polovinu levněji.

Vždy je to rozděleno na části, takže jsou části ulic, kde jsou jen mobilní telefony, o kousek dál jsou to fotoaparáty a kamery, v další zlato, jinde zase optika a spoustu dalších věcí, o kterých bych mnohdy ani v čechách pořádně nevěděla, kam je jít koupit. Všechny tyto uličky jsou od Paláce Bellas Artes za Torre Latino Americana. Nakonec stejně skončíme v obchodním domě Sears naproti Bellas Artes, kde nakonec nakoupíme také výhodně.

1. 12. 2010 jeden obyčejný den v rodinném kruhu

Na dnešní den jsme dohodnuti s příbuzným, že nás mezi 13. a 14. hodinou vyzvedne a pojedeme k nim domů strojit stromeček. Naštěstí je zde zrovna dnes spoustu dalších příbuzných, kteří nás plně zabaví. Ve 3 hod. voláme, jak to vypadá – prý nás vyzvedne za 40 minut. Nakonec nás vyzvedává v 5. Za ním měl přijet ještě řidič s druhým autem, který měl odvézt ozdoby, ale protože nevěděl přesnou adresu a telefony nechal v kanceláři, trvalo další 3 hodiny, než jsme vše naložili a vyrazili přes zacpané město na místo určení, to trvalo další hodinu a půl.

Mezitím jsme se alespoň zajeli najíst do italské restaurace v Intercontinentalu, která získala několik významných ocenění. Ačkoliv patří mezi ty lepší restaurace zde, ceny jsou stále přijatelné.

Se zdobením jsme začali skoro v 10 večer. A nestačili jsme se divit, co všechno lze na stromeček navěsit. Nejenom, že byl víc umělý než umělé stromky, které se prodávají u nás, ale ani nebyl zelený, nýbrž žlutý. To ale na tom nebylo to nejhorší. Postupně jsme začali vybalovat všechno, co má na stromku být. Takže vějíř z per ptáků byl ještě slabý odvar z toho, co nás ještě čekalo. Když jsme se ptali, kde na tohle přišli, tak prý tenhle stromek viděli v obchoďáku a moc se jim líbil. Nechali si ho tedy zabalit a teď se každý rok snaží nacpat na stromek nespočet podivných věcí. Výsledek byl ale nakonec docela povedený a my se domů řítili nočním Mexico City 150 km rychlostí, takže jsme doma byli za pouhých 15 minut.

2. 12. 2010 Polanco

Odpoledne jdeme do velkého obchodního domu Liverpool na Polanco s cílem koupit narozeninový dárek. Obhlédneme si jej a před koupí vyrážíme ještě na procházku touto bohatou čtvrtí, ve které mají dokonce ulici jménem Masaryk, na jejímž konci je socha T. G. Masaryka. Vracíme se zpět do Liverpoolu a probíráme se oblečením všech možných značek, které jsou zde často za několikanásobně nižší ceny než u nás. Nakonec strávíme nakupováním celý den. Když se večer vrátíme pro vybraný narozeninový dárek, prodavač už se na nás z dálky usmívá a hlásí nám, že cena dárku mezitím klesla o cca 1500 pesos. Při nákupu jsme navíc dostali dalších 15 % slevu a další slevovou kartu, díky které další nákup za cca 2000 pesos vyšel na 300 pesos. Nutno říci, že obsluha je nejen zde velmi milá a snaží se vyjít zákazníkům maximálně vstříc – a to i v těch nejjednodušších obchůdcích či restauracích.

Také se dozvídáme, že známý našeho doprovodu byl ten den přepaden zřejmě falešnými policisty, okraden o auto a s frakturou lebky ponechán v jakési vesnici bez bližšího určení. Po necelých dvou dnech je nalezen jak přepadený, tak auto. …a to si stále ještě někteří z nás myslí, jak je Mexico bezpečné…

3. 12. 2010 Club De Tiro

Na dnešní den máme po dlouhé době opět program. Na cestu se vydáváme dvěmi terénními auty, doprovod nám dělá policejní auto a jedeme asi hodinu a půl. Na poslední možné zastávce "v civilizaci" si kupujeme občerstvení a za chvíli už vjíždíme na předměstí Mexico City, kde už silnice nejsou – místo nich jsou hodně hrbolaté prašné cesty, které vedou mimo jiné k místní univerzitě, kde nejspíš lišky dávají dobrou noc. Do jednoho prudkého kopce se musíme hodně rozjet a já nepřipravena na tankodrom opět lítám kdesi ve vzduchu a při dopadu zpět na sedačku cítím snad každý obratel.

Překvapuje mě, jak se dá na takovéhle cestě zašpinit auto, když je zde tak vyprahlá půda – za chvíli už není ani moc vidět z okýnek. Víme jen, že jedeme lesem. Zastavujeme v místě, které připomíná malý lom. Vítá nás místní správce s velkou rodinkou, která sedí opodál. Společnost jim dělá špinavé štěně a koťátko. Při pohledu na děti a rodiče jsou ale ta malá zvířátka vlastně docela čistá…

Díky známostem nám bylo umožněno vyrazit na střelnici a být zaškoleni do tajů místních ozbrojenců. K dispozici nám jsou prý M4A1 (poloautomatická verze), policejní brokovnice, Glock 19, Glock 25 (v úpravě pro automatickou střelbu), CZ 83 a colt s red dotem. A střílející propiska! Za odpoledne vystřílíme nespočet nábojů a já prokáži své utajené schopnosti, když střílím lépe než většina mužského osazenstva, které většinu zbraní drží v ruce také poprvé. Na 30 metrů jsem z cca 15 výstřelů neminula ani jednou. Další skrytý talent si už jen tak sedí na zemi a střílí si do lesa, jako by to byla jeho denní rutina, když si všimneme, že jeho drahá polovička se nebezpečně blíží do jeho střelného pole. Protože je to v lese, tak je pohybující se osoba málo viditelná. Naštěstí se nic nestalo a dobrovolný pohyblivý terč jsme přivolali zpět. Končíme, když už jsou všechny náboje vystřílené a přítomné policisty požádáme o sehrání falešného zatčení. Sluníčko zalezlo za stromy a do nás se dá zima. Plni zážitků a nových znalostí se vydáváme domů. Chybělo málo a zůstali jsme bez benzínu trčet kdesi v kopcích.

4. 12. 2010 Ciudadela

Poslední týden v Mexico City bez časově náročného programu spíše prolenošíme a nejinak je tomu dnes. Vstáváme po 10. hodině a v půl druhé nás vyzvedávají další příbuzní, kteří nás pozvali na oběd. Cestou potkáváme konvoj 8 sanitek se zapnutými sirénami, před kterými jede pohřební vůz – prý snad zemřel jeden ze saniťáků. V Mexicu se pohřeb koná většinou hned druhý den, jak jsme se mohli také přesvědčit, když před pár dny zemřela vzdálená příbuzná. O pár desítek metrů dále proti nám vjíždí na 4proudou silnici velké auto v protisměru. Naštěstí není právě v tomto místě tolik aut, tak se to obejde bez následků.

Oběd se protáhl asi na 3 hodiny a poté jsme odvezeni na velké tržiště Ciudadela, kde lze koupit většinu suvenýrů z celého Mexica za velmi dobré ceny. Před tržištěm je velký park, ve kterém se lidé každého věku učí tančit – na několika místech a na několik způsobů.

Ciudadela je spletité tržiště s mnoha uličkami, ale zřejmě ne až tak moc veliké, protože v docela krátkém čase se náhodně potkává celá naše sedmičlenná skupinka. Mnohdy nám je až nepříjemné platit za nějaké zboží požadovanou nízkou cenu. Není ani potřeba zde příliš smlouvat. Všichni jsme ověšeni mnoha taškami se suvenýry a krásnými dárky. A všichni také s obavami, jak se s tím vším do letadla vejdeme. V 7 hodin se tržiště zavírá. Autobusem jedeme na Zocalo, kde si uschováme tašky u ostatních v hotelu a na večeři se vydáváme na sushi, které je zde jako všechno také za dobrou cenu. Do Tacuby si objednáváme hotelové taxi, které nás odváží za 120 pesos domů balit kufry na zítřejší odlet.

V noci opět absolvujeme kolečko u lékaře s obdobnými symptomy jako když jsme letěli do Meridy. Celou noc opět nespíme a snad to vyřeší několik injekcí.

5.-6. 12 2010 cesta domů

Ráno jsme díky probdělé noci usnuli až v 11 a v půl druhé už nás budila druhá část skupinky, která si k nám dovezla kufry. Do 6 hodin jsme se už jen tak poflakovali, prošli se po Tacubě, která i přes svoji současnou pověst má své kouzlo a přerozdělovali jsme zavazadla, abychom se vešli do limitu. Chvíli hrajeme fronton, ale v téhle nadmořské výšce nás to hodně rychle unaví. Loučíme se s prarodiči. Výjimečně na čas na vyzvedávají 3 auta a výjimečně není ani hustý provoz, takže se na letiště dostáváme s předstihem. Což nám vyhovuje už jen proto, že jsme si předem nerezervovali místa v letadle.

Za 156 pesos si necháváme zabalit kufry a připojujeme se k naší skupince, což se nelíbí místní policistce, která to vnímá jako předbíhání. Naštěstí pán za námi má pochopení, že letíme jako skupinka a že se jako skupinka potřebujeme nechat i odbavit. Nakonec nám to stejně není moc platné, protože místa předem určili sami a tak sedíme různě po letadle alespoň po dvojicích. Stejně tak nám nebylo moc platné nechat se odbavit jako skupinka kvůli váze zavazadel. Zatím nám všude brali váhu jako průměr, tentokrát chtějí doplatit 100 dolarů za 3 kg navíc. Chvíli se tedy s nimi dohadujeme, kilo oblečení z kufru odebereme a dáma za přepážkou nakonec ustoupí a peníze za kila navíc si nevezme.

Problém je i s imigračním formulářem, který je nutný odevzdat při odbavení – bohužel jeden zůstal zabalen v kufru, tak ještě absolvujeme cestu na imigrační oddělení, kde již vše proběhne bez problémů. V restauraci se najíme, číšníkovi se nelíbí, že nedostal dýško 10 %, ale byl odbyt, že servis nebyl takto ocenitelný. Loučíme se se zbytkem rodiny a malou mexičankou, která se chystá projít bezpečnostní kontrolou před námi. Kontroly proběhnou v pořádku, nasedneme do letadla, kousek popojedem a půl hodiny stojíme na dráze, aby nám oznámili, že budeme muset přejet na jinou dráhu.

Nakonec přece jen odlétáme a loučí se s námi miliony světel Mexico City. Let probíhá v pořádku, 2x zažijeme slabší turbulence, opět nás hojně krmí a my se zabavujeme hrami a filmy na obrazovce před námi. Přistání v Amsterdamu je trošku překvapivé – noříme se do mraků, které zdá se nikde nekončí. Pořád očekáváme, kdy se pod námi ukáže město a stále nic. Najednou cítíme trochu drncání a zjišťujeme, že jsme na zemi. Letiště je zahalené do mlhy.

V odletové hale zjišťujeme, že máme odlet posunut o hodinu. Zanedlouho už je to o hodinu a půl. Později se od pilota dozvídáme, že to bylo kvůli nepříznivému větru a čekání na nemrznoucí směsi. Poslední hodina letu uteče jako voda. Pohled na Amsterdam byl opět něco nového – zahalen v mlze s prosvítajícími světly vytvářel zajímavé obrazce. Pohled na Prahu nebyl žádný – jen na osvětlených okrajích křídla byly vidět vločky sněhu. Při přistání nás čekala spousta sněhu a teplota -3 °C. Měla jsem pocit, jako bych přijela na dovolenou na hory a ze sněhu jsem měla velkou radost. Na letišti jsme ještě vyřešili reklamaci kufru a zapomenuté tašky a každý jsme se rozjeli svým směrem…