Roadtrip do Maroka podruhé (2015)

 

Den 1. – 04/04/15 Praha (ČR) – Mulhouse (Francie)

Vyjíždíme ve 12:30. Během několika desítek kilometrů ještě dolaďujeme několik detailů jako jsou zapomenuté popruhy na střechách, vlající igelitové pytle, nesvítící světla a nefunkční komunikaci vysílačkami mezi auty.

Hranici s Německem projíždíme okolo 15. hodiny. Před 21. hodinou přijíždíme do Francie a ubytování hledáme v okolí Mulhouse. Nakonec se ubytujeme v Hotelu Campanile za 69 € v Illzach.

732 km

 

Den 2. – 05/04/15 Mulhouse (Francie) – Mimizan-Plage (Francie)

Vyjíždíme okolo půl 10 a postupně se za volantem střídáme všichni řidiči. Cestovní rychlost se pohybuje většinou okolo 100 km/hod. Ivánek má dnes v Range Roverovi premiéru za volantem po dálnici a konečně zjišťuje, že řízení Range se nedá úplně srovnávat s řízením jeho Buicka Riviery, i přesto, že u obou aut je volnější řízení… Za chvíli má z nervozity úplně mokrý volant, který začne v kombinaci s potem pouštět barvu.

Za tmy jsme sjeli z dálnice a v kombinaci dálkových a výstražných světel jsme po 30 km štvali řidiče v protisměru, kteří nás zuřivě vyblikávali.

Nocujeme v Mimizan-Plage v Hotel de France za 63 € bez snídaně.

Ujeto 985 km, 12 hodin na cestě.

 

Den 3. – 06/04/15 Mimizan-Plage (Francie) – Carmonita (Španělsko)

Po ranní plážové procházce vyjíždíme v půl 11 na další úsek nekonečných evropských dálnic. Dvacet minut po poledni překračujeme hranici se Španělskem.

Čekají nás na dálnici s obrovskou odbočovací cedulí Algeciras (včetně popisu v arabštině) a několika navigacemi v autech horké chvilky, kdy posádka prvního auta Eliotta zapomene odbočit a míří si to na Bilbao. Nakonec si dáme sraz na první pumpě, kterou potkáme a doufáme, že to při nejbližším sjezdu otočí. Naštěstí nečekáme dlouho a opět se shledáváme.

Výrazně se otepluje a shazujeme ze sebe konečně svetry a ponožky. A vypínáme topení.

Jako předchozí dny, tak i dnes pár hodin předem rezervujeme hotel, jelikož z dřívější zkušenosti víme, že po 20. hodině hledat ubytování bývá obtížné. Tentokráte v městečku Carmonita v hotelu Balneario Fuentes del Trampal za 50 € včetně snídaně.

30 km před sjezdem z dálnice však přijde rychle tma a začne bouřka s nádhernými blesky, světla Armstronga však stále nefungují a z bezpečnostních důvodů na dálnici vytáhneme alespoň potapěčskou baterku, aby o nás bylo vědět a viděli jsme alespoň něco málo.

Do cíle přijedeme v 10 večer, po 11,5 hodinách.

882 km.

 

Den 4. – 07/04/15 Carmonita (Španělsko) – M'Diq (Maroko)

Budíme se za hlasitého štěbetání ptáčků a po vykouknutí z balkónku zjišťuji, že hotýlek není až tak malý, jak jsem se původně domnívala. Velikostně takové menší sanatorium se spoustou důchodců, kteří se v županech pomalu trousí po procedurách na snídani.

Vyjíždíme po 10. hodině a pár desítek kilometrů před přístavem začne foukat hodně silný vítr, který si s námi na dálnici pohrává. I v čapích hnízdech, která lemují dálnici a jsou na stožárech elektrického vedení v hojném počtu, je vidět čápy raději přikrčené namísto jejich obvyklého hrdého postoje. Mumínek na střeše auta má také co dělat, aby se udržel.

Do Algecirasu přijíždíme ve tři. Trajekt jede ve čtyři. Nemůžeme najít kancelář s tikety, protože jsme najeli přímo do přístavu. Odchytávají si nás tam arabové a ženou nás bůhvíkam. Až se začínáme obávat, kam nás zatáhnou a okradou. Jdeme přes obrovské parkoviště, kolem opuštěných budov, přes staveniště a nakonec přelézáme plot nad mořem. Zastavujeme jiného "důvěryhodného" araba, aby nám potvrdil, že můžeme našemu průvodci věřit. Nakonec opravdu přicházíme do kanceláře a na poslední chvíli kupujeme tikety.

V Tarifě je přístav kvůli počasí zavřen, naši řidiči tedy do sebe rychle hážou Kynedril.

Na kontrolách už jde všechno rychle, vyplníme dokumenty a projdeme kontrolou. Vyplouváme s půlhodinovým zpožděním.

Moře je docela divoké, ale pro většinu je to spíše zážitek než pro ty dva v komatu v podpalubí :)

Na celnici strávíme asi hodinu a zdejší chaos se zdá, že je absolutně neorganizovaný a nepřehledný, není jasné, kam a za kým jít, takže když se nám podaří ukořistit jednoho celníka, okamžitě je v obložení dalších čekajících, kteří se snaží upoutat jeho pozornost a nás celník posílá k někomu jinému. Místní se vrací z Evropy s naloženými střechami aut a vahou tak velkou, že nezbývá moc centimetrů a škrtali by o asfalt. Dováží snad vše použité – nábytek, kočárky, kola pro děti, matrace…prostě vše.

I v Maroku je hodně silný vítr a v zatáčkách udržet auto není jednoduché. Středozemní moře je tak divoké, jako ho neznáme. K ubytování využíváme náš starý známý hotel Golden Beach v M'Diqu za 53 € se snídaní.

538 km, 9,5 hod. na cestě

 

Den 5. – 08/04/15 M'Diq – Moulay Idriss

Ráno se snažíme koupit simkarty s datovým připojením u Maroc Telecom a zdá se, že prodavač se snaží udělat vše pro to, aby nám je neprodal. Neví, která simka je pro telefon a která pro tablet, potom že má jen dvě a že si tedy máme zajít do kiosku, který jsme nenašli, pak pro změnu nemá kleště na vystřižení menšího formátu do tabletu a posílá nás zase do jiného kiosku, který je pro změnu zavřený. Vzdáváme to, bereme si dvě klasické, které nám ani neumí nabít na vyšší kredit. A to jsme byli přímo v oficiální prodejně. Nakonec jsme lepší přístup a vše potřebné obstarali v Tetouanu u MediTel, kde máme krásných 13 Gb dat za 300 Kč (o tom si můžeme v ČR nechat jen zdát). Pro závisláky i nabídka volání 60 min. zdarma a 1 Gb za 150 Kč je něco, co se v ČR špatně hledá.

Počasí v M'Diqu se nezlepšilo. Sice je docela teplo, ale pořád silně fouká a lehce prší. Více se tedy nezdržujeme a po 11. vyrážíme směr Moulay Idriss. A stačí popojet kousek za kopečky a už svíti slunce.

Oproti poslední návštěvě na podzim 2013 má krajina svěží a zelenou barvu. I v říčkách teče nějaká voda. Policejních hlídek také přibylo a jsou před každým menším městečkem a sledují dodržování předpisů.

Zastavujeme na krátkou exkurzi mezi korkovníky, odkud si Kuba odváží domeček pro pavouka a David případnou fixaci pro ruku.

Ve vzduchu se vznáší vůně jasmínu a netrvá to dlouho a jasmínové plantáže skutečně míjíme. V kombinaci s pomerančovníky je to vůně přímo opojná. Několik pomerančů si u cesty koupíme.

Zastavujeme se na památkách ve Volubilis, kde lehce prší, ale je to spíše příjemné osvěžení. Za ten rok a půl se místo stalo o dost více turistické. Dostáváme se zde ale velmi blízko k čápům a puštíkovi.

Ubytujeme se v 8 večer Moulay Idriss v hotelu Al Andalloussiya Diyafa za cca 40 €. Ale najít hotel bylo poněkud náročné, jelikož v mapách ulice nejsou prakticky žádné. Bagáž nám odnesl oslík a s marockou whiskey na nás čekal sympatický majitel.

Ujeto 237 km.

 

Den 6. – 09/04/15 Moulay Idriss – Zaida

Ráno si dáme snídani na náměstí a sledujeme ranní ruch – oslíky naložené cihlami, dodávku s nápisem Alpská drůbež, ve které visí kravská hlava a hromada odřezaných kopyt, a postupné otvírání krámků a stánků.

Zastavujeme se u římského bazénku s teplým pramenem a starého akvaduktu. A pak už pokračujeme za makaky. Cestou nám na jiném místě jeden makak blokuje silnici.

Jedeme do cedrových lesů s makaky, které už známe z minula a nestačíme zírat, jak je tu přecpáno lidmi. Opice dlouho nemůžeme najít, dokud si Ivánek nepronajme koníka a nenechá se k nim odvézt. Strávíme zde tentokrát dlouhou dobu a dáváme jim buráky a pomeranče. Buráky už ale moc nechtějí, jak jsou přecpaný. Potkáváme zde polsko-německou rodinku s dvěmi dětmi žijící v Belgii, kterou "natáhl" průvodce z Azrou, tak se s ním pohádali, protože jim tvrdil, jak bez průvodce opice neuvidí a na místě zjistili pravý opak. Pohádali se a s průvodcem se rozešli a požádali nás, zda bychom je vzali zpět do města.

Jedeme se podívat ještě za Azrou na sopečné kopečky a zastavujeme u menších jezírek pokrytých bílými kvítky. Uvnitř to ale žije – nacházíme blíže neidentifikovatelné jikry nebo řasy, vodní červy a něco, co by měla být žábronožka.

V necelých 2000 m n. m. ještě potkáváme zbytky sněhu.

V Timahdite si dáme večeři, ale sjednat si cenu je opravdu náročné. Téměř se zdá, že se nám za každou cenu snaží částku nesdělit. Po 10 minutách jsme se sice na něčem dohodli, ale vůbec si nejsme jisti, co vůbec dostaneme. Nakonec dostaneme o něco méně a zaplatíme o něco více a je zcela jasné, že v restauraci nikdo vlastně francouzsky ani anglicky téměř neumí. Jinak si to vysvětlit neumíme :)

Nakonec ani do Mideltu nedojedeme, ubytování najdeme kousek za Zaidou v Ksar Timnay za 45 € se snídaní.

Ujeto 281 km za 10,5 hod.

 

Den 7. – 10/04/15 Zaida – Midelt

Před vyjetím ještě koukáme z terasy na zasněžené vrcholky hor a za zdí hotelu sledujeme ušmudlané děti. Nejprve se ptají po bonbónu, potom po dirhamech. Kroutím hlavou, že nemám. Ale v autě už beru první drobnosti a jdu jim to přes plot hodit. Pozornost na sebe upoutám řehtačkou a chlapeček s holčičkou po prvotním odmítání kroucením hlavou přiběhnou a nadšeně všechno chytají a dožadují se více.

Vyjíždíme v 11 a chceme zkusit k dolům u Mideltu po pistách. Zdá se, že jsme cestu našli správnou a i kdyby ne, je tak úžasná, že za to stojí. Potkáváme spoustu zvířátek- vodní i suchozemské želvy, pouštní kukačku, strašilky, chvíli si hrajeme i na geology a objevujeme odlehlé stavení s polodivokými ženami, kterým darujeme nějaké drobnosti.

V dáli vidíme jiné stavení, ze kterého k nám vyběhne dospělák s atletickou postavou v očekávání, že něco dostane. Na půli cesty se zastaví, tak na něj mávneme, že něco dostane. Ve skutečnosti je to sotva pětiletý kluk, který nám podá všem ruku a hezky poděkuje.

Projíždíme kolem města duchů a nedá nám to jej nenavštívit. Pusté důlní městečko s mešitou působí chvílemi strašidelně.

Dole v údolí navštěvujeme již z minula nám známé důlní městečko, ve kterém pár lidí ještě žije, včetně dětí, které známe také z minulé návštěvy. Ukazuji jim jejich rok a půl starou fotku a jsou nadšené, když se na ní poznají. Starší holčička už chodí v šátku. Dáváme jim i nějaké drobnosti a hračky, které ani neumí rozdělat. Ukazuji jim tedy vše – od maňáska, přes šňůrku na krk až po dřevěného skládacího hada. U všeho se jim rozzáří oči. Je ale potřeba jim ukázat úplně vše, protože nic z toho nechápou. Jejich autíčko je postavené z plechovky od sardinky a víček od pet lahví.

Ubytujeme s v hotelu La Reine v Mideltu, 28 € se snídaní.

Z Mideltu jsme byli minule dost otráveni, protože jsme se nechali opít rohlíkem, že místní, který si nás odchytl na parkovišti jiného hotelu, zná našeho známého a předal nás svému příbuznému, který nám vnucoval koberce a šály. Je to neuvěřitelné, ale toho z parkoviště jsme potkali hned na recepci v tomto dnešním hotelu a začal stejnou pohádku a neustále se nám snaží nenápadně vnutit, dokonce i jako překladatel na objednávku v restauraci. Odmítáme se s ním bavit a to ho možná trochu překvapí, proto to na nás zkouší jednotlivě. A prodejce koberců šel kolem nás, když jsme seděli venku na čaji. Já jsem každopádně dost naštvaná a pořád dokola na něj nadávám.

Kasima nakonec potkáváme cestou z večeře, kdy se k nám nenápadně přivařil, tak ho Michal oslovil jménem a zdvořilostními frázemi. Byl překvapen, odkud ho zná a snažil se nás dostat znovu do krámku. A když ne nás, tak aspoň kamarádi prý ať jdou…

Ujeto 100 km, na cestě 6,5 hodiny.

 

Den 8. – 11/04/15 Midelt – Ouled Aissa

Vyjíždíme v 11 a projíždíme Atlasem a údolím řeky Ziz. Cestou rozdáme 6 míčů, které jsme koupili v místních obchodech. Děti jsou dost neodbytné a to hlavně ty, které viditelně nestrádají.

Míjíme palmové údolí a v jedné z vesnic hledáme dnešní ubytování. Jsme zde tak trošku zjevení a některé mladé holky si rychle zahalují obličej. Bydlíme dnes na okraji jedné palmérie v Gite Dans La Palmeraie za 15 €/osoba bez snídaně. A dostaneme zde skvělou domácí tříchodovou večeři.

Do palmérie jdeme hledat chameleony, ale nejsme úspěšní. Alespoň si tu užíváme úžasného klidu a zpěvu ptáků. Večer jsou už zde vidět krásně hvězdy.

Ujeto 192 km za 7 hodin.

 

Den 9. – 12/04/15 Ouled Aissa – Takojt

Před 11 vyjíždíme. Hoteliéři se s námi srdečně loučí a touží po společné fotce. Poprvé v životě vidí půl euro a neumí nám spočítat ani cenu ubytování s večeří a snídaní.

Cestou zastavujeme u gejzírku v Damii, kde kromě hlavního prýštícího pramene je ještě spousta drobných, které jen lehce probublávají na povrch.

Míjíme krásné utesy za Erfoudem, které si nemůžeme nechat ujít. Vyjíždíme až na samý vrchol a nacházíme zde pár amonitů.

Okolo soustavy studní u Fezna vjíždíme do pouště za pouštní architekturou od Hannesjörga Votha. Vypouštíme kola, protože už je místy hlubší písek. První bod – Golden Spiral – již obsadili místní a chtějí nemalou částku, kterou jim odmítáme dát. U Souhvězdí Orionu dáváme drobnosti dětem a dynamo baterku tátovi. Zakopeme si s nimi fotbal a při odjezdu po nás chce kluk boty. Je bosý. A dostává moje staté polozimní kozačky :) Pán od Golden Spiral za námi rychle dojede na babetě a chce i tady po nás peníze.

O kousek dál v poušti se kolem nás seběhnou berberské ženy s dětma a chtějí oblečení a boty. Nejradši by dostaly i můj šátek, brýle a chtěji i krémy. To ale nemáme.

Jediné Schody do nebe byly opuštěné a tak si užíváme prohlídku stavby, včetně hluboké studně hned vedle. Z nalezeného pouštního pomeranče se vyklubal žlutý meloun, což jsme však zjistili až poté, co seskákal schody jako hopík. Pomalu se pouštění melounu ze srázů stává tradicí, kterou jsme započali v Albánii.

V Erfoudu se zastavujeme u "našich" automechaniků, protože slyšíme nějaké klepání. První domněnka po cestě do města, že to dělají gumicuky od balíků s oblečením, které jsme rozdali, se potvrdila. Druhá domněnka, že nám klepou povolené šrouby od heveru na zahrádce, se také potvrdila. A to v momentě, kdy jsme ji vyslovili, otočili se a šroub tak tak netrefil auto za námi. Klepání bylo slyšet dál. Zastavili jsme u servisu, Dad si šel auto taky projet a klepání ustalo.

Uchvátí nás západ slunce, který si nemůžeme nevyfotit a při tom nás osvěžuje pár kapek deště. V Rissani. Již téměř v poušti.

Ubytovat se jedeme do Merzougy, kde bychom rádi zůstali alespoň dvě noci, abychom si trochu odpočinuli a udělali pár výletů po okolí – ne jen na slavné duny Erg Chebbi.

V Kasbah Azalay se ubytujeme za 48 €/dvoulůžkový pokoj se snídaní.

Ujeto 228 km, na cestě 10 hodin.

 

Den 10. – 13/04/15 Takojt – Lamdawar – Takojt

Dnes se snažíme spíše odpočívat. Vydáme se do sopky Lamdawar a cestou si dáme oběd v Rissani. Kuba shání lupu, aby mohl lépe prozkoumávat nabízené trilobity a eliminoval tak možnost koupě náhražky. Jeden obchodník jim tvrdí, že lupy má a táhnou je přes půl města do pochybnéhp obchůdku, který postupně pohltil všechny. Jen Michal zůstal v autě na vysílačce a já s druhou před obchodem. Když jsem dovnitř po chvíli vstoupila, téměř všichni drželi v ruce něco, co se jim snažili vnutit – konvičky, koberce, šátky a jiné cetky. Lupy jeli shánět prodejci jinam a po půl hodině konečně nějaké přivezl. Za některé chtěl v přepočtu i přes dva tisíce korun. Nakonec si Kuba koupí malou asi za 250 Kč.

Cestu k vulkánu nalezneme celkem snadno, i když na žádné mapě značená není. Stačí jen gps pozice. Vjezd do sopky je obrovskou branou a hned za ní potkáváme velkou ješterku Uromastyx. Na velkých kusech skály nacházíme spoustu amonitů a jiných pozůstatků z dob pradávných. Bylo zde Město mrtvých ve filmu Mumie.

Vyjíždíme až nahoru a kocháme se výhledy. Netrvá však dlouho a i zde se zjevil prodejce fosilií, který nám pak sám pomáhá v hledání našich vlastních. Něco málo nacházíme, nakonec však od něj pár pěkných kousků kupujeme.

Cestou někteří odvážní ochutnávají velbloudí mléko, za které chtěli 10 €/litr (běžně stojí 2-2,5 €). Tak zůstali jen u té ochutnávky. Až na Ditu stejně nikomu nechutnalo.

Poslední zastávkou je Dayet Srij – solné jezero prakticky v poušti. Stihneme ještě západ slunce. Nestihneme jízdu na dunách. Tak snad zítra.

Ujeto 142 km. A po 7 hodinách zakončíme dnešní výlety pohledem na nejvyšší dunu Erg Chebbi a večeří v Merzouze.

 

Den 11. – 14/04/15 Takojt – Erg Chebbi – Takojt

Rozhodneme se zůstat v hotelu o den déle, abychom si v klidu mohli udělat výlet na duny.

Po 2. hodině vyrazíme na výlet k druhému pouštnímu jezeru, které je na úpatí dun.

Zvedá se vítr, v dáli hřmí a jako první varování proběhne menší pouštní vichr.

Mezitím se na nás nalepí na kole další prodejce fosilií a je dost neodbytný. Když mu vysvětlíme, že nabízené zboží už máme zakoupené jinde, rozloučíme se a chystáme se k odjezdu.

Chvíli předtím se však přihnala skutečná pouštní bouřka i s deštěm, zavíráme se tedy do aut a pomalu se chystáme odjet. Pán se s námi ještě běží rozloučit k Armstrongovi a pak běží bědující k Eliottovi, který mu právě přejel kolo. To se zapasovalo pod nájezďákem a nešlo ven. Po chvilce zápasení se to nakonec povedlo a začli jsme smlouvat o ceně. Nejprve chtěl 60 €, pak 1000 dirhamů a nakonec dostal 500 dirhamů a nějaké cetky. Chtěl po nás však piva nebo whiskey.

Později si bereme průvodce a jedeme na duny. Armstronga řídí místňák, Eliotta Dad. A každou chvíli Eliott někde visí zahrabanej. Jedeme až do oázy, kde si Ivánek vyzkouší jízdu na snowboardu na dunách. Pravda, poněkud neobvyklým způsobem.

Cestou zpět se vystřídají za volantem všichni pánové a musím říct, že je to dost adrenalin. Převrácení hrozí každou chvíli. Začíná zase pršet a zdá se, že bude pršet celý večer.

Ujeto 59 km, z toho 19,5 km na dunách.

 

Den 12. – 15/04/15 Takojt – Ramlia

Vyjízdíme po 11. hod. Za vesnicí bereme na hlavní silnici stopaře, kteří potřebují na opačný směr než my - holku z Řecka s klukem z Marrakéše. Holka má obtíže a ptá se po nějakých antihistaminikách, protože má alergickou reakci na nějaké léky. Vytahujeme tedy naše velké kufry a dáváme jí alespoň Zyrtec a Xyzal.

Na benzínce natankujeme benzín i do kanystrů, vodu do sprch ještě v hotelu, v Merzouze vody na pití a vaření, nějakou zeleninu a pečivo, vyměníme na poště další peníze a pak už míříme do pustiny.

Za Taouz odbočujeme z cesty na skalní rytiny a tumuly. Cesta po rozmáčeném písku a bahně je však docela náročná v jednu chvíli nás to vykopne z cesty a zapadneme. Po chvilce zápasení to Armstrong přece jen zvládne a vyhrabe se. Jízda to ale není úplně snadná.

Za městem je docela problém trefit správnou pistu a po chvilce motání se na ni najedeme. Cesta je ale stále dost rozmáčená, takže vybíráme spíše alternativní, která ale také není žádná výhra. Místní se nás ale snaží odradit a nabízejí alternativní cesty, případně vlastní služby. Tak hrozné to však do Ramlie není, jak nám popisovali. Rozhodně ne rozvodněná řeka, kterou by se nedalo projet.

Nakonec se však dostáváme do míst, kde jsou úchvatné výhledy na hory, občas na duny a místy obrovské planiny, na kterých se Kasia posadí poprvé za volant a zakusí i první offroadové zkušenosti z pozice řidiče.

Cca 15 km za vesnicí Ramlia se rozhodneme rozdělat tábor, kde nás zanedlouho navštíví trojice horníků a mají potřebu si s námi povídat.

Hůře hledáme dřevo na topení, ale i z toho mála si uděláme ohníček na pár hodin, uvaříme večeři, otevřeme víno a oslavíme narozeniny Michala.

Užíváme si konečně nekonečného množství hvězd takové intenzity, jakou známe zatím pouze z Maroka. Také jich dost padá, což na tak kontrastním nebu způsobuje krásnou podívanou.

K ohništi nás přijde navštivit i solifuga, což způsobí značné rozladění v našem táboře. Až na Kubu, který je nadšený, se větší část jde zavřít do svých nocovišť. O kousek dál potkáváme za moskytiérami jiného velkého pavouka. David má pocit, že se mu v noci něco jako had snažilo podhrabat pod stan.

Ujeto 126 km, na cestě 7 hodin.

 

Den 13. – 16/04/15 Ramlia – Zagora

Vstáváme před osmou a sotva vylezeme z moskytiér, vrhnou se na nás hejna much. Opět mi přes vysokou podrážku bot projde trn akácie, který mi tentokrát lehce popíchá prsty u nohou. Nic příjemného.

Větší část cesty je po planinách bez trošky stínu, jen místy se objevují stromy akácií. Mění se hlavě povrch a barva půdy – žlutá střídá červenou a černou, písek zase drobný štěrk a velké kameny.

Dlouhý úsek se různě předjíždíme s partičkou britských motorkářů.

Na vojenském check pointu odevzdáme fiché pasažérů jednoho auta a vojáci v bílým triku a kraťasech nás pustí přes "závoru" dál.

Na druhém check pointu si nás vůbec nevšímají, jen zamávají.

Míjíme povrchové doly, které jsou místy hodně vyhloubené a vzájemně propojené, ve kterých lítají netopýři.

Domnělá díra ve výfuku se brzy projevuje jako utržený výfuk a burácivost Eliotta se znásobuje. Nezbývá než vlézt pod auto a provizorně to přidělat, abychom dojeli do nejbližší civilizace. Rovnou i Eliottovi dolejeme kanystr benzínu.

Na třetím check pointu už je voják i v uniformě a odevzdáváme fiché všichni. Ptají se, kolik je nás aut, odkud a kam jedeme a zda jsme neměli cestou nějaké problémy.

Zastavujeme se na jídlo a pro benzín v Tagounite. A pokusit se zbavit auta ztvrdlé krusty bláta a písku. Původně si řekli o 1000 dirhamů, nakonec to stálo 50 za auto.

Potkáváme se zde se známým ze Zagory Adilem a nakonec se rozhodujeme nocovat v Zagoře, bereme ho tedy autem s sebou. Domluví nám hotel La Palmeraie za cenu pro maročany, tedy za cca 720 dh se snídaní pro všechny.

Poprvé nás také zastavují policisté a říkají nám jenom ať se připoutáme a popřejí nám šťastnou cestu.

Ujeto 233 km, na cestě 11 hodin.

 

Den 14. – 17/04/15 Zagora – M'Hamid

Ráno využijeme ještě doporučení a domluvení servisu Adilem a vydáváme se do servisu Ali Nassir. Skamarádí se tu se mnou malý Mohammed, se kterým si sice vůbec nerozumím, ale vůbec nám to nevadí. Pořád se chce fotit a pořád chce fotit mým telefonem on.

Adil nám ještě přinese další trilobit jako dárek pro Kubu, aby nebyl smutnej, že si koupil nejspíš krásnej fejk. Dozvěděli jsme se od něj alespoň ceny hlavních věcí, které kupujeme nebo chceme kupovat, abychom se nenechali úplně oblafnout.

V servise nám mění u Armstronga tlumič řízení, silentblok předního ramene a u Eliotta posílení zadního pérovaní a přidělání výfuku. U obou vyčistí vzduchové filtry, doplní provozní kapaliny a pohostí nás čajem. Nemusíme čekat, až přijdeme na řadu a hned na obou autech pracují. I tak to trvá 4,5 hod. Podtrženo sečteno – 5300 dirhamů za obě auta (Armstrong 2200, Eliott 3100). Jako bonus jsme pohoštěni domácím kuskusem, který je zde tradiční páteční jídlo, kefírem a samozřejmě marockým čajem.

Vyzvedneme na hotelu ostatní a chystáme se opět na nocování v poušti.

Už za Zagorou je znát silný vítr a písek létá vzduchem. Dle předpovědi Adila bychom měli v M'Hamidu mít nějaké písečné přeháňky. Už z dálky je vidět, že se jeho předpověď vyplnila.

Ve vesnici se rozhodujeme, zda jet do bouře nebo ne. Nakonec vítězí naše rádobydobrodružná JÁ a vrháme se do neznáma.

Před písčitým terénem gumy vypustíme a o 16 km dále zase kvůli kamenům dofoukneme. A za další 3 km rozděláváme na hranici písečných dun tábor v místě, kde je aspoň trochu závětří mezi stromy.

Vítr neustává ani po setmění. Odvážlivci si vaří večeři s rizikem písečného dokořenění.

Za chvíli rozladí tábor zmije růžkatá, která se i přes zastrašování snaží dostat do našeho tábora. Krátce poté, co ji zaženeme do keříčku, se vyrojí několik solifug, které divoce běží k bílému kuželu světla, tedy směrem k nám. A jsou sakra rychlé! Červené světlo čelovek je naopak nechává klidnými, ale to potom není přiliš dobře vidět pod nohy. Navíc po 21. hod. utichne na chvíli vítr a hmyzáci nás berou útokem. Mizíme tedy každý do svého stanu a někteří hrdinové hledají další obyvatele pouště. Netrvá to dlouho a nalézají štíra. A za chvíli se přežene další silná, ale krátká vichřice. Pak už jen celou noc v obrovském horku posloucháme cvakání hmyzu na stanu ve stejné intenzitě, jako když prší. Nemá smysl ani rozbalovat spacáky, vedro je úmorné.

 

Den 15. – 18/04/15 M'Hamid – Foum Zguid

Ráno je pořád horší viditelnost, lehce fouká a teplota ve stínu je okolo 32 °C. Po nočních návštěvnících ani stopy, jen mouchy mají zase hody jen co vystrčíme nohy ze stanu. Tábor se nám podaří sbalit až v poledne a to i přes to, že většinu vzbudily svým klábosením už v 7 ráno vrány hnízdící na stromě nad námi. V těsné blízkosti našeho tábora nacházím hned několik zkamenělin pár metrů od sebe.

V poušti potkáváme studni, ke které se po chvíli přiřítí místní na traktoru a vlečkou a nádrží na vodu a za pomocí čerpadla a generátoru si napouštějí zásoby vody.

Vítr začíná pomalu zase sílit a viditelnost se snižuje. Kontaktní čočky mi dlouho v očích nevydrží, i přes brýle mám oči plné písku a prachu. Vlastně v celém autě je milimetrová vrstva prachu na všem a všude.

Potkáváme stádo pravděpodobně divokých oslíků či něčeho obdobného. Nevypadají, že by k někomu patřili. Jsou mezi nimi i mláďata a v dáli pravděpodobně i nějaký albín.

Na chvíli se zastavujeme i v budově, která by se nejspíš dala nazvat karavanseray. O kousek dál narazíme na vyschlé koryto řeky Draa, která asi po loňských povodních zanechala na okrajích dvoumetrové podemleté břehy.

U dun Erg Chegaga nás opět zastihne písečná bouře. V autě je 38 °C a okna není dobré mít otevřená. Což v kombinaci s cestovatelskými obtížemi neznámého původu jednoho z účastníků není úplně něco, co by se zrovna hodilo.

Jezero Iriki přejedeme během chvilky, jedna z mála příjemných a rovných cest dnešního dne. Zjišťujeme tam prasklé sklo Armstronga od letícího kamínku. Před Foum Zguid nás čeká dlouhá, několikakilometrová roleta. A motorkář lovící divoké oslíky. Pasáčkovi velbloudů darujeme vodu. Jídlo nazbyt nemáme a dárek hodný jeho věku už také ne.

Před městem nás čeká vojenský check point, kde mají potřebu si povídat, ale po 5 minutách nás pouštějí dál.

Ubytujeme se v hotelu Bab Rimal za 35 €/os. se snídaní a večeří.

Ujeto 143 km za 6:15 hod.

 

Den 16. – 19/04/15 Foum Zguid – Tata

Z hotelu vyjíždíme v půl jedné, ale hned ve městě potřebujeme opravit Armstronga. Pravý přední tlumič úplně mrtvý, museli ho vyříznout flexou a navařit nové uchycení pro nový. Suma sumárum – 1250 dirham.

Počasí je lepší, fouká jen mírně, trochu svítí, ale je vyšší vlhkost vzduchu. V blízkosti silnice je k nevydržení, teploměr v autě ukazuje 40, vyšší hodnoty nemá.

V Tissintu se zastavujeme u vodopádů, ale dlouho se nezdržíme. Už jen z toho důvodu, že místní puberťáci si našli zálibu v týrání holuba.

Řeka Tissint vytváří úžasnou podívanou na zemi rozvrtanou jejími proudy. Při pohledu z vyvýšených míst mám pocit, že jsme na jiné planetě.

Poté je pro změnu několik desítek kilometrů úžasnou hornatou krajinou s fantasticky vrstveným povrchem.

Na pozdní oběd se zastavujeme v Tata a rozhodujeme se dnes dále nepokračovat. Vedro nás zmohlo.

Bydlíme v hotelu Relais des Sables za 300 MAD/dvoulůžko.

Ujeto 154, na cestě 5:15.

 

Den 17. – 20/04/15 Tata – Icht

V poledne se vydáme na další část cesty. Cestou zastavujeme na GPS pozicích, kde by měly být skalní malby. Bohužel nejsme dostatečně dobří hledači a nenacházíme je. Zato nacházíme alespoň spoustu trilobitů. A na povrchu odděláme včera opravený tlumič.

Voláme tedy do Zagory, protože servis ve Foum Zguidu měl stejné logo i název. Avšak se dozvídáme, že ve skutečnosti tomu tak není a jsou prý z jiného servisu, jen mají jejich samolepky na autě. Takže kdo ví, jak to ve skutečnosti je.

Sedíme tedy v Akka v kavárně s internetem a hledáme, kde po cestě bude možnost sehnat tlumič.

Cestou na Icht nám volají ze Zagory ještě několikrát a postupně snižují cenovou nabídku ze 600 € na 400. Za to, že přijedou více než 300 km a vymění oba přední tlumiče.

U Ichtu nejprve přijedeme do něčeho, co původně hotel být chtělo, ale nějak se jim byznys nerozběhl. Vypadá opuštěně, i když několikrát voláme, zda není někdo přítomen. Jeden domeček se tváří zabydlen, dokonce hraje rádio, ale nikde nikdo. Když už jsme na odjezdu, přijde pán a ze samostatných záchodů vyleze další. Bohužel moc možností nás ubytovat nemají.

Jedeme tedy za Icht a ubytujeme v Auberge Borj Biramane za 350 MAD na osobu s večeří a snídaní.

Po večeři jedu s Davidem do Teleboutique v Ichtu dobít kredit do telefonu. Čeká nás cesta do pravého středověku. Na jediné širší části ulice je tržiště se zeleninou. V potemnělých uličkách různě posedávají starci. Ptáme se na obchůdek a malí kluci nás tam zavedou. Očekávají za to ale dárek. David jim jde tedy do kufru dát míč a vrhnou se na něj všichni. Nejrychlejší z nich ho strčí pod triko a prchá pryč. Když jim jde dát i druhý míč (což je mimochodem na tomto výletě Davidův koníček – kupovat míče a rozdávat je na potkání), všichni se na něj natlačí div že ho nenacpou do kufru a nerozeberou vše, co tam vidí. A o všechno škemrají. Chtějí samozřejmě mumínka, moje boty, šátek z hlavy, bundy ze zadních sedaček i kámen, který mají v autě na zemi.

Ze zadního sedadla jim chci dát ještě něco pro malé děti, ale když se ke mně přes přední okno nacpe dvanáct rukou, musím poprosit Davida o pomoc s rozdáním a informací, že je to pro malé děti. Jeden z větších tedy chytne ruku prcka a procpe ji dopředu. Atmosféru dotváří zpěv muezzina nebo jiného zpěváka pro jinou příležitost, který se nese úzkými uličkami, až máme pocit, že jsme se ocitli výrazně jižněji v Africe.

Servis ze Zagory přijede v 1 ráno a hned se vrhnou do práce. Bohužel cestou na parkoviště vypadne Michalovi autokamera z kapsy a servisáci ji přejedou (již druhá ztráta záznamového zařízení – můj foťák se rozbil už ve Španělsku – se stejnou závadou, s jakou byl před 2 měsíci vyreklamován). Cestou do pokoje si navíc dá hned dvakrát pecku do hlavy o nízké dveře (historie se opakuje, v Albánii stejný případ). A na závěr nacházím pod polštářem na mé krásné dřevěné posteli spoustu červotočů (tady se naštěstí historie neopakuje a nejsou to štěnice jako v Mexiku).

Mechanici odjedou krátce po půl čtvrté.

Spolu s rozbitým autem a nenalezenými gravírovanými kameny (a s tím spojené spálení se na slunci nás obou) se tento den jistě zapíše do dějin našeho marockého putování jako Smolné pondělí. Zítra snad bude lépe…

Ujeto 167 km za 7,5 hodiny.

 

Den 18. – 21/04/15 Icht – Fort Bou Jerif

Dopoledne jdeme hledat rytiny, které jsou kilometr vzdušnou čarou od hotelu. Musíme ale zdolat náročný terén korytem řeky. Chvíli bloudíme, protože gps v telefonu není úplně přesná. Když už to téměř vzdáváme, nakonec rytiny nacházíme. A hned na více místech.

Na skromné benzínce přestane fungovat elektřina jakmile se natankuje Eliott. Na řadu tedy přicházejí pětilitrové petlahve a Armstrong dostává plnou nádrž kdoví čeho.

Jedeme se podívat do vesnice Amtoudi, kde jsou na skalách staré kamenné sýpky. Celá vesnice je v soutěsce a kaňonem se nesou zvuky ptáků a oslíků. Nahoru se vyšplat pěšky ale nehodláme, hlavně z časových důvodů.

Sjíždíme na vedlejší silnici vedoucí směrem ke Guelmimu a kocháme se krajinkou jako z obrázku. Žlutá tráva v kombinaci se zelenými keříčky, oranžovou zeminou, hnědými kopci a nekonečnou řadou fialových kvítku je přímo malebná.

V Guelmimu vyměníme peníze a míříme do kempu Fort Bou Jerif, což byl kemp cizinecké legie. Bohužel pár kilometrů před kempem pista končí sesuvem půdy a není možné to projet ani řekou.

Teplota je okolo 22 °C, což při teplotách předchozích dní je tak velký rozdíl, že v autě topíme.

Nakonec na místo dorazíme jinou cestou. Sice je to tu pěkné, ale až moc poturističtěné, hlavně restaurace. Kde nám tedy už ani neuvaří, takže rozbalujeme naše zásoby a vaříme na pokojích. Což má také něco do sebe. A ve 23 hod. v celém areálu vypínají proud.

Ujeto 271 km, na cestě 6,5 hod.

 

Den 19. – 22/04/15 Fort Bou Jerif – Plage Blanche

Hned ráno při zavazování tkaničky bodne nejmenovaného účastníka černý štír. Voláme na konzultaci do ČR a probíráme možnosti s místními. V Guelmimu prý stejně nic proti tomuto druhu nemají. Bodnutý se zatím cítí dobře a nemá žádné příznaky. Trochu ho bolí místo vpichu. Únavu a malátnost přičítá možná špatnému vyspání se.

Píchnutí původně přičítal bodláku, které jsou tady dost nepříjemné. Nicméně ho však na botě nenašel. Poprosil tedy ostatní, aby mu pomohli najít, co ho bodlo a objevili pachatele.

Uvidíme tedy během dne, jak se situace bude vyvíjet.

V hotelu se tato situace prý nestává, údajně mají proti tomuto různá opatření. Uklizečku však prý už bodl čtyřikrát.

Celou pevnost pohání jeden dieselový generátor, u kterého máme možnost nalít si benzín z pet lahví. Čehož využíváme, neboť pojedeme dnes pistami k pobřeží a po pobřeží a nádrže máme téměř prázdné. Tento způsob tankování ale asi moc nesvědčí Armstrongovi, neboť se začíná dusit.

Skutečná pevnost cizinecké legie leží o kousek dál a je napůl rozpadlá. Pista vede řekou, ve které se zrovna osvěžuje více než stohlavé stádo ovcí a koz, které bohužel vyženeme. Nemáme příliš času navíc, chceme stihnout odpolední odliv na Plage Blanche.

Kopce kolem jsou obsypané drobnými kvítky, keříčky a kaktusy. Celé to vypadá jako jedna obrovská skalka.

Oblázková cesta podél pláže je příjemná, ale za chvíli se máme vydat pistou na útesy. Cesta je ale zatopená s hodně těžkým bahnem a vodou. Musíme tedy přes dunová pole. A vypustit kola.

Nahoře na útesu vidíme dva Defendery, kteří nás sledují, kudy se vydáme. A protože je před námi řeka, musíme za nimi. Nakonec se z nich vyklube skupinka spoluobčanů, mezi nimi jeden z Trabantistů. Řešíme trasu, zda počkat na odliv nebo objet řeku. Dopouštíme kola a vyzkoušíme si navzájem auta. A pak my se vydáváme cestou za útesy, oni jedou zkusit cestou přes řeku.

Když jsme na druhé straně, vidíme, že i oni to raději jedou objet. Vypustíme kola a vydáme se na cestu. Po kilometru to ale vzdáme.

Eliott se přehřívá a celkově je znát, že auta dostávají zabrat. Vracíme se tedy zpět. A čekáme. A zkoušíme terén. Jak blízko k vodě můžeme jet. Uděláme několik koleček. Vypouštíme kola ještě více.

Defenderisti váhají jen krátce a pak jedou. Z protisměru přijede partička francouzů. Probereme s nimi možnosti a pak se tedy vydáváme i my vstříc našemu osudu.

Zprvu se držíme dále od břehu, kde povrch není nepodobný dunám, které již známe. Eliott se však přehřívá a musíme udělat dvě pauzy. Navíc to není úplně snadné pro auta jezdit v měkkém těžkém písku. Zkoušíme tedy cestu na hranici vln a po počátečních obavách zjišťujeme, že je to výrazně lepší.

U výjezdu za řekou vidíme na kopci Defenderisty, kteří nás máváním vítají z nedalekého útesu. Pozdravíme se ještě jednou a vydáme se podobným směrem.

Překvapivě jsou zde u výjezdu z pláže kolem řeky vysoké duny. Podél nich se vydáváme hledat nocleh. Je znát, že v řece nějaká vlhkost je, a tak když se Eliott rozhodne zaparkovat prakticky na ostrůvku, posádka Armstronga se vzbouří. Kdyby přišla nečekaná voda, v lepším případě zůstaneme na ostrůvku odříznutí, neboť dále byl terén, který nebylo možné v případě nouze vyjet. V horším případě nás to smete. Navíc máme jen 4 petlahve s pitnou vodou a malý kanystr s vodou z kohoutku někde u pumpy kdesi v poušti čepovanou před pár dny. Benzínu také nemáme moc navíc.

Jedeme tedy korytem řeky dále a hledáme místo, kde bude pista, po které budeme moci v případě nouze uniknout. Místy je řeka s vodou a místy s bahnem. Po projetí jednoho brodu zjišťuji, když mi voda přilétne do pusy střešním oknem, že je slaná.

Nakonec místo, kde vyjedeme z řeky, nacházíme dříve než je zaznamenáno v mapách.

Těsně před setměním rozděláme tábor. A dozvíme se, že drobné příznaky po bodnutí škorpionem se přece jen projevily – malátnost a oddalovaní mapy při hledění do tabletu. Naštěstí se zdá, že to jsou jediné příznaky. A pokousaný si tak odváží z Maroka suvenýr, který jen tak nikdo jiný z nás (snad) mít nebude. A černého škorpióna k tomu v krabičce.

Ujeto 118 km za 9 hodin. Od domova jsme vzdušnou čarou 3180 km.

 

Den 20. – 23/04/15 Plage Blanche – Legzhira

Ráno je při snídani nezvyklé ticho. Důvodem je obyvatel nor, kterých bylo všude kolem našeho táboru několik desítek. Původní obava, že se jedná o nějaké obří hmyzáky nebo velké ještěry, se rázem vytratila. Bydleli jsme na svištím nebo syslím poli.

Bohužel hned od rána na nás útočí desítky miniaturních mušek, které téměř každému uštědří drobná kousnutí, a tak za chvíli vypadáme flekatý jak s nějakou nakažlivou chorobou. Naštěstí to nesvědí a většina flíčků odpoledne zmizí.

Jedeme ještě pár kilometrů řečištěm lemovaným dunami a pak už vyjedeme na kopečky na pisty. Zanedlouho nás dojíždějí Defenderisti, kteří nocovali nejspíš někde poblíž nás v dunách.

Po napojení se na hlavní silnici nás čeká 80 km do Guelmimu. S prázdnou nádrží a leností sundat ze střechy kanystry a dolít benzín z nich ignorujeme i několik stánků s benzínem v petlahvích rozesetých po pár metrech podél silnice. Chceme dopřát autům zase něco zdravějšího a s jistotou kvalitnějších pohonných hmot. Zkusíme, jak daleko dojedeme a zda nám vůbec funguje "hladové oko". I přesto, že poslední čárka ukazatele benzínu byla na podobném místě posledních 20 hodin a my ujeli pár desítek kilometrů místy i náročným terénem, oranžová kontrolka se nerozsvítila. Zajedeme k první Shellce v Guelmimu a hned poté se nechat ostříkat od slané vody.

V Sidi Ifni nás zastaví policajt za nezastavení na stopce. Zastavit se musí před značkou, ne před křižovatkou. A to i přesto, že od značky do křižovatky řádně vidět není. Ale zákon prý hovoří jasně! Pokuta je 300 MAD. Původně chtěl 700. První už od pohledu nepříjemný policajt se zarudlýma očima. Všichni ostatní nám převážně s úsměvem pokynou rukou, ať pokračujeme v cestě.

Ve městě se najíme v restauraci s vyhlídkou na oceán a vydáme se hledat hotel v Legzhira.

Předtím se zastavíme na útesu a kocháme se přírodními tunely a nádhernými výhledy nejen na zátoky, ale hlavně na útesy samotné.

Legzhira je vesnička na pláži, ve které je více hotýlků než obyvatel. Přesněji asi tak 4-5 hotelů, z toho otevřené 3 a s přijatelným komfortem pouze jeden. Auberge Sables d'Or za 250 MAD se snídaní a s krásným výhledem na oceán.

Ujeto 195 km za 7,5 hodiny.

 

Den 21. – 24/04/15 Legzhira – Talat N'Yssi

Ráno si uděláme dlouhou procházku po pláži za přírodními mosty.

Po poledni se vydáme na cestu a v místech nedaleko oceánu zastavujeme u obřího hmyzu, který často leze přes silnici, kde jich je obrovské množství přejeto. A v okolních polích se to jimi jen hemží. Reagují téměř okamžitě na pohyb a prchají pryč. Později je potkáváme i v nadmořské výšce okolo 1300 m n. m.

Projíždíme Antiatlasem a jeho průsmyky, později vyhledáváme pistu stranou od silnice a rozděláme zde tábor. Poprvé je bezvětří a po dlouhé době jasná obloha plná hvězd.

Ujeto 192 km za 6,5 hod.

 

Den 22. – 25/04/15 Talat N'Yssi – Ait Igas

Sbalíme se až před polednem a míříme na Marrakech. Tam bychom měli vyhodit Kubu s Kasiou, kteří se vrací zpět do Prahy. Před námi je ale pořád pár set kilometrů po úzkých horských asfaltkách, po rozlehlých planinách a v průsmycích.

Výhledy jsou jeden krásnější než druhý, ale čas nás tlačí.

Ubytujeme se v Ait Igas v Hotelu L'Arganier D'Or za 660 MAD se snídaní a večeří.

Ujeto 240 km za 7,75 hod.

 

Den 23. – 26/04/15 Ait Igas – Marrakech

Vyjíždíme v 11. Cestou konečně potkáváme arganové kozy a míříme na Tizi-n-Test, na cestu, která patřila k nejnebezpečnějším cestám světa. Dokud na ní neudělali asfalt.

Místy je cesta docela náročná, ale naštěstí nepotkáváme moc aut, natož náklaďáků. Z dálky je vidět Jbel Toubkal, nejvyšší hora Maroka (4167 m n. m.).

Do Marrakeche přijíždíme před 17. hodinou. Poprvé jsou zde vidět auta jako Porsche nebo Bentley.

Zastavujeme na předměstí s tím, že se posilníme a dohodneme se, kam tedy pojedeme. Jídlo za 30 dirhamů nás takto na předměstí mile překvapí. Všichni, až na mne, si tedy objednají. Jen porce jsou asi tak o velikosti předkrmu, kdy je talíř spíše umazaný než zaplněný. Na dotaz, zda je to zatím jen předkrm, nám číšník vysvětlí, že ne… To nám ten Marrakech pěkně začíná! Být to jen na mne, vysadíme K&K u hotelu a odjedeme za město. Někam hodně daleko. Mé předsevzetí vyhnout se velkým městům bohužel tedy nevyjde. Musíme prý zítra do zahrádek, tak moc možností není.

Ubytujeme se v Hotelu Majorelle za 40 €/2 os. se snídaní.

Ujeto 258 km za 7,5 hodiny.

Večer vyrazíme do centra dění, na turisticky provařený Jemaa el Fna. Hned na začátku nás přivítá Matějská pouť, dále vientamská tržnice a nakonec dojdeme až na Staroměstské náměstí. Všechno teda v marockém stylu. Pouze boční uličky mají ješte nějaké kouzlo, ale zde ani obchodníci nesmlouvají, ceny mají rovnou vystavené u zboží. Turistů je tu spousta a nahaněčů do restaurací taky. Vyzkoušíme tedy jednu z rychlých restaurací, Kuba s Ivánkem si dají vařené šneky a pak se vydáme každý svým směrem kupovat další nepotřebné cetky. Zastavit u některé z atrakcí je přísně zakázáno, nemáte-li drobný ani dirham. Jinak budete osočeni ze lži. A proslulé kobry už asi spí.

 

Den 24. – 27/04/15 Marrakech – Ouzoud

Ráno jdou do zahrádky Majorelle pouze David s Ditou a po hodině se vrátil otráveni, že je tam milion turistů. Balíme se tedy a prcháme z města.

Po 3 týdnech nás opustila část posádky Eliotta, kterou hned za městem nahradí místní stopař, který jde ze školy. Zdá se ale, že vůbec nemluví francouzsky, a tak se vůbec neví, kam chce jet. Když už jsme 20 km od místa, kde jsme ho nabrali, začneme být nervózní, zda opravdu tak daleko chodí do školy a nebo si jen neumí říct, kde chce zastavit. Nakonec si řekl gestikulací.

Míříme do Imi-n-Ifri, kde mají být nějaké jeskyně a vodopádek. Očekávám něco malého, ale to, co nás čeká, by mne ani ve snu nenapadlo. Překvapivě po nás nikdo nechce žádné vstupné, ani zde nejsou turisti, kteří to mají z Marrakeche docela blízko.

Nad průrvou lítají velká hejna černých ptáků s červeným zobákem, poštolky a holubové. V okolí jsou vidět i zemní veverky.

Nad krasovým portálem vedou dvě asfaltky a po schodech lze dojít až na samé dno. Padá zde asi dvacetimetrový vodopád, v zákoutích jsou drobná jezírka, ve kterých jsou vodní želvy. Projít skrz je trochu náročné, neboť cestička místy končí, jak ji sebrala voda a nastupují kluzké kameny a výkaly od ptáků, které si mezi krápníky budují hnízda. Stojí to ale za to!

V Restaurantu Orti v zahradě a s bambusovými odpočívárnami dostaneme k obědu obrovské porce, sice ne přesně podle objednávky, ale stojí to za to. Cena 80 MAD na osobu je odpovídající. Součástí je i králičí tajin, který dostaneme i s hlavou a očima. Skupinka králíků v kleci má tedy osud jasně daný. Návrh, že je vykoupíme a pustíme na svobodu, neprošel.

Na silnici nacházíme malou želvičku, tak jí pomůžeme přes cestu a do kopce. Za odměnu dvakrát počůrá Ditu.

Ubytujeme se poblíž Cascades Ouzoud v Kempu Zebra. Rozhodujeme se mezi stanováním s vysokým komfortem za 105 MAD pro 3 a kasbou za 400. Vyhrává kasba už jen proto, že nechceme sdílete nejhezčí kempovací místo s francouzi.

Ujeto 196 km za 6,5 hod.

V podvečer se jedeme ještě podívat na vodopády Ouzoud a dnes podruhé jsme překvapeni tím, co vidíme. Aniž bychom to plánovali, stojíme najednou na jejich samém vrcholu a na okraji mají někteří pocit závrati. Pohled je to ale jedinečný.

Večer dostáváme zprávy od Robina, který je konečně na cestě za námi (už od loňského července, kdy s námi měl jet do Albánie) se svým vojenským veteránem Chevroletem m1031a. Nemá to jednoduché, jak to tak popisuje, tak držíme pěsti, aby cestu přes Evropu zvládl jak on, tak Chevy (vůle v řízení, deathwobel, obrovský hluk, 90 km/h, nepohodlná sedačka).

Večer nás Dad přijde upozornit na přítomnost černých štírů. Zrovna ho pán z ochranky vynášel z vedlejšího pokoje. Prý nejčastěji lezou do koupelny za vodou. Radši tedy zavřeme tašky a snažíme se býti obezřetní.

 

Den 25. – 28/04/15 Ouzoud

Rozhodli jsme se si dnes odpočinout a dát dohromady auta. Kluci se tedy pustili do výměny kardanového kříže u zadního diferenciálu, nastavení klapky sání vzduchu, napnutí řemenů posilovače řízení a alternátoru a úprava geometrie přední nápravy. My holky hlavně odpočívaly a později jsme alespoň v autech uklidili.

V podvečer se jdeme ješte podívat na vodopády. Tedy spíše pod vodopády. Světlo stihneme jen tak tak, protože se zasekneme cestou u makaků. Tihle jsou již dost ochočení a pro burák lezou lidem na hlavu i záda. Občas se i některý nechá podrbat.

Restaurace pod vodopády už ale se západem slunce nevaří, a tak musíme vystoupat schody k restauraci výše, kam později přijde snad celý autobus spoluobčanů.

Před setměním ještě pozorujeme makaky, jak lezou do svých úkrytů na skalách vedle vodopádů, ze kterých se pak za tmy už jen ozývá jejich vřeštění.

Od Robina přichází zpráva, že to kvůli problémům s autem musel v Německu otočit a vrátit se zpět. Zase je hezký, že se tam jel 600 km vyspat.

Ujeto 0 km, nachozeno asi 5 km, ale bolí to.

 

Den 26. – 29/04/15 Ouzoud – Zaouia Ahansal

V poledne se vydáme směr La Cathedral. Necháme si poradit horskou pistu, která vede vesnicemi, kam asi turistů moc nezavítá, neboť děti se k nám nesbíhají, ale naopak nás obchází bojácně obloukem.

Pod jednou ze zatáček vidíme vrak Defendera. Nedá nám to a pořádně ho prolezeme. Dokonce koukáme, zda nenajdeme nějakou součástku použitelnou pro naše auto.

Dostaneme se až do výše přes 2800 m n. m., kde nacházíme zbytky sněhu a nedá nám to si trochu zakoulovat a hlavně si do něj zajet. Když to Armstrong vyzkouší o kus dále sjetím z asfaltky, tvrdě narazí, protože pod sněhem se schovává hluboký příkop. Trochu uvízneme, ale nakonec se z toho dostaneme.

Se západem slunce se přiblížíme k La Cathedral, a tak zakempujeme v necelých 1600 m n. m. na prvním možném plácku nad vesnicí s krásnou čistou řekou, abychom tento úsek nejeli za tmy.

Ujeto 182 km za 8 hodin.

 

Den 27. – 30/04/15 Zaouia Ahansal – La Cathedral – Bin El Ouidane

Tábor složíme v 1 odpoledne. Vydáme se tedy k La Cathedral. Cestou neodoláme chladivé řece, ve které zchladíme nejen nohy, ale trochu i auta.

Rádi bychom jeli pistou vedoucí podél řeky do Imilchilu, avšak máme vážný nedostatek benzínu. Navíc ten, od kterého máme tip na cestu, ji prý ještě nikdy neprojel (a to sem párkrát do roka jezdí).

Dojedeme tedy alespoň do vesnice Tilougguite, kde koupíme nějaký benzín z plastových barelů. Nepůsobí to místo příliš přívětivě, koncentruje se tu i pár zdejších bláznů, a tak rychle koupíme trochu nápojů a mizíme pryč. Eliott ještě nabírá starého stopaře a vezou ho do příští vesnice.

Vracíme se tedy zpět a zkusíme doporučenou trasu projet. Potkáváme dva švýcarské motorkáře, kteří to projeli s menšími obtížemi. Prý budeme mít problémy s úzkými mělčinami a kameny.

Netrvá to dlouho a část cesty končí pod proudem řeky a pokračuje o 30-40 metrů dál. Váháme, projdeme si kousek řeky a dále vidíme, že jdou pánové s koňma. Eliott to tedy dále nezkoumá, sedá za volant a 3 metry od pokračování cesty Eliott zapadá a zaplavuje se vodou. Je tam kousíček svažitý s drobným štěrkem, který ho namáčkl ke skále.

Dáme se tedy do vyprošťovacích prací. Pomáhá nám jeden místňák, kterému jsme pak za pomoc dali alespoň 50 dirhamů. Jestli to je moc nebo málo, to netušíme. Sami nemáme dirhamy ani na ubytování, ani natankování. Směnárna bude kdoví kdy a kde.

Lidskou silou dokážeme tak maximálně na chvíli odlehčit levou stranu a pokusit se nastartovat, ale to se nedaří. Všichni už jsme zmáčení do pasu a spojujeme všechna vyprošťovací lana, která máme, aby Armstrong mohl tahat na mělčině. První pokus Eliotta ještě více nakloní a namáčkne na skálu. Zkracujeme tedy lana a jedeme více do hloubky. Chvíli to trvá, Armstrong se v drobném štěrku také zahrabává, ale nakonec Eliotta dostaneme na suchou zem. Dává si na čas, ale nakonec se probere z bezvědomí a opět mu zaburácí motor.

Chvíli zvažujeme, zda neučinit ještě jeden pokus. Projdeme si to až dozadu, ale moc možností není. Jeden jediný kratičký úsek zhatí naše plány a rozhodneme se tedy pro jinou trasu. V místě, kde se utopil Eliott, mi ještě podklouznou nohy a vykoupu se také.

Cestou zpět sedíme v autě ve spodním prádle a myšlenku na kempování zavrhujeme. Slunce do soutěsky nesvítí a zrovna to bychom dnes ještě potřebovali.

Eliott bere zpět do města dalšího stopaře, jeho kolegu tam však zanecháme, neboť by nebylo vhodné, abych s ním seděla vzadu ve spodním prádle.

Ubytujeme se v hotelu Bin El Ouidane na břehu přehrady, slevnili nám na 700 MAD za trojlůžkáč se snídaní z 900, když viděli, že chceme odjet.

Potkáváme zde švýcarské motorkáře, které asi moc nepřekvapuje, že jsme to neprojeli.

Ujeto 170 km za 8,5 hodiny.

 

Den 28. – 01/05/15 Bin El Ouidane – Imilchil – Agoudim

V poledne vyrážíme směr Imilchil. V Ouaouizaght vybereme z bankomatu, nakoupíme nějaké nápoje a pokračujeme horskými silničkami.

Cestou musíme zastavovat, aby vychladla převodovka. Auta měla s převýšením docela problém, takže mnohdy jsme jeli lehce přes 30 km/h.

U jedné z říček zastavujeme, abychom doplnili vodu do sprch a za chvíli k nám přijede skupinka dětí na oslících a chtějí všechno. A hlavně tužky. Ty máme ale jen 2 a jedny voskovky, tak při odjezdu holčička pláče, že nemá tužku a že nedostala boty.

Nad Imilchilem se zastavujeme u jezer Tislit a Isli, natankujeme a vydáme se k Cirque de Jaffaar.

Ani tam nestihneme dojet a už se stmívá. Hledáme asi hodinu místo na táboření, ale nejsme moc úspěšní. Chybí rovinka na stany a dřevo na oheň. Až za sedmero horami a sedmero řekami konečně nacházíme krásné místo stranou od silnice ve vyschlé řece.

Spíme ve 2100 m n. m. a rozdíl teplot z odpoledního maxima (39 °C) a ranních 4 hodin (13 °C) je docela nepříjemný.

Ujeto 231 km za 7:45.

 

Den 29. – 02/05/15 Agoudim – Zaida

Podaří se nám vyjet před půl dvanáctou. Máme před sebou náročnou cestu a vůbec netušíme, zda Jaffaar půjde projet.

Poslední povodně změnili cestu k nepoznání. Asfaltka je dost podemletá, místy chybí úplně.

Na trase začali s výstavbou přehrady, přes kterou nás dále nepustí. Je tam závora a musí se to objet. Cedule o neprůjezdnosti chybí nebo je v arabštině. Vracíme se tedy zpět k pistě do vesnice a zkusíme najít alternativu

Pista k Jaffaaru se také dost změnila. Částečně kvůli vodě, částečně nějakými úpravami. Před úsekem nabíráme nějakého důchodce, který sice původně chtěl ke skupince pěších turistů, když k nim ale dojedeme, moc se k opuštění auta nemá. Stejně tak místní frajírci, kteří hledají způsob, jak z nás dostat peníze, a tak nám visí vzadu na nárazníku a kousek se s námi vezou.

Při přejíždění řeky netrefíme správný brod a Eliott při couvání naboří Armstronga. Prý nás ve zpětném zrcátku neviděl. Má teď, chudák Armstrong, pochroumaný úsměv, ocelový nárazník Eliotta nemá ani škrábnutí. Vteřinu před nárazem jsem vypla kameru.

Z dálky jsou vidět na pistě na skále dvě stojící auta, která prý (podle těch místňáků) stojí u závalu. Netrvá to ale dlouho a vyjedou až nahoru. Úsek, který jsme minule šli celý pěšky, jsme projeli s prstem v nose, aniž bychom někde zpomalili. Pravděpodobně došlo k nějaké úpravě.

Celý 20 km úsek jsme i s čekáním projeli za 2 hodiny. Minule jsme to jeli více než 4.

Rozhodujeme se tedy zkusit cestu průsmykem s říčkou, když máme tolik času. Jedeme tedy zpět do údolí.

V osadě na nás berberky vyškemrají poslední dárky, ale jsou zase až moc neodbytné, chtějí i věci, co máme na sobě. Potkáváme i holčičku na oslíku z minula.

Pista značená na mapách průsmykem se zdá, že bude lehce náročná, ale zkoušíme to, co to jde. V hodně špatným úseku si to pár set metrů projdeme a rozhodneme se neriskovat. Kameny jsou příliš velké a místa na projetí občas až moc úzká.

Cestou zpět po nás zase něco berberky chtějí, tentokráte aspirin. Ty, co dostaly předtím, se tváří, že také ještě něco chtějí. Už ale nezastavujeme.

Dnes potřetí tedy jedeme Jaffaar. To je něco, co by nás nikdy nenapadlo, že by se mohlo stát. Naopak jsme se připravovali na nejhorší. Zároveň to byl poslední náročnější offroad, který jsme měli naplánovaný.

Midelt jen projedeme a ubytujeme se před Zaidou v Ksar Timnay, kde jsme už bydleli při cestě na jih.

Armstrong má nějaké obtíže s řízením, tak ho na hotelu zkoušíme dát dohromady.

Ujeto 129 km za 6:30.

 

Den 30. – 03/05/15 Zaida – Taounate

Před poledním odjezdem si vyjasňujeme, jak strávit poslední 3 dny. Musíme ještě s Eliottem do servisu a to taky nějaký čas zabere. A zároveň ne všichni chceme jet trasou, kterou jsme přijeli. Nakonec volíme kompromis a jedeme přes Boulemane na Fes a dále směr Ketama. Klesneme z necelých 2000 do 150 metrů nad mořem a teplota vyleze na 39 °C.

Ubytování najdeme v Taounate v Hotel du Lac za 238 MAD/2 osoby bez snídaně s klimatizací. Pod tu si lehneme na pár minut a chladíme se.

Ujeto 280 km za 6:30.

 

Den 31. – 04/05/15 Taounate – M'Diq

Podaří se nám vyrazit už v půl jedenácté. Jedeme přes pohoří Rif, které je proslulé pěstováním a prodejem marihuany. A skutečně – každou chvíli na nás pokřikují nebo gestikulují od dětí po dospěláky a nabízejí hulení. V jednom případě dokonce na nás gestikuluje sotva tříleté dítě s flaškou mléka v puse s tatínkem za zády.

Marihuanová políčka jsou hned u silnic a pěstuje se tu podobně jako jinde třeba obilí.

Silnice vede i krásnými modřínovo-cedrovými lesy, které ukrývají krásné travnaté paloučky. Bohužel si to místní vybrali jako skládku a všude se valí hromady odpadků, se kterými si příroda sama neporadí. Z pramínků mají natažené hadice a saponáty umývají auta.

Na hořící skládce v Tetouanu vidíme scénu jak z postapokalyptického filmu, kde se mezi kouřícími odpadky pase a polehává stádo krav.

Uděláme zde v náhodném servisu rychlou výměnu předních silentbloků na zadním rameni u Armstronga a další svaření výfuku Eliotta. Auto rozebírají dříve než se vůbec dohodneme na podmínkách. Cena 60 €.

Ivánek neodolá a nadšeně si vyběhne koupit marockého McDonalda. Policista se nám přijde představit a oznámit, že stojíme úplně blbě. Když ale ukážeme na spokojeného Ivánka, omluví se nám a rozloučí se.

Bydlíme jako už tradičně na začátku a na konci Maroka v M'Diqu v hotelu Golden Beach.

Ujeto 263 km za 8 hodin.

 

Den 32. – 05/05/15 M'Diq (Maroko) – Loja (Španělsko)

Rozhodujeme se opustit Maroko o den dříve. Počasí je špatné, tak není důvod tu zůstávat další noc.

Jdeme tedy rychle ještě na poštu poslat pohledy, kde je obrovská fronta. Security nám vyjedná předběhnutí a my ušetříme minimálně hodinu času.

Ve třičtvrtě na deset se vydáváme směr Tanger Med. U silnice postávají skupinky uprchlíků z jižnějších částí Afriky. Cesta trvá hodinu i s dotankováním a rychlou kontrolou aut ve Fnidequ a nějaký čas všechny kontroly a nalodění.

Za odbavením vidíme policii, jak chytá 3 kluky, co se zjevně dostali přes plot, jednoho drží a další dva utíkají pryč.

Auta projdou rentgenem, mně prohlížejí batoh a pokračujeme dál. Trajekt Balearie tu ještě ani není a do odjezdu je přitom čtvrt hodiny.

Při čekání na loď se kolem nás motá špinavý kocour, kterému dáváme muffina a jerky. Obojí mu moc šmakuje. Chybí mu jedno oko a je nám ho tak líto, že i Michal sám říká, že bychom ho mohli zkusit propašovat do Evropy a adoptovat ho. Nakonec nejsme tak odvážní a není už ani moc času zjišťovat, jaké jsou možnosti. S těžkým srdcem ho tedy opouštíme.

Nakonec od břehů Afriky odrážíme s dvouapůlhodinivým zpožděním. V půl páté se ocitáme na evropském kontinentu. Projdeme kontrolou – pasovou i částečně vizuální. Někteří to štěstí nemají. Hlavně ti, co vizuálně vypadají typicky neevropsky. Jeden z nich veze asi 10 aviváží, jednu mu vylévají, zda v nich není něco ukryto, nechá je vyložené na silnici a posílají ho na jinou kontrolu. Jak to celé dopadne se už ale nedozvíme.

Nocujeme ve španělské Loja v hotelu Rural Llano Piña za 55 €/2 os. se snídaní.

Ujeto a uplaváno dohromady 330 km za 9:45.

 

Den 33 – 06/05/15 Loja (Španělsko) – Sagunt (Španělsko)

Hotýlek nám poskytl vše, co jsme po tak dlouhé době strádání potřebovali – skvělou restauraci, ve které jsme se nacpali prasknutí a ubytovací komfort, včetně mycí houby, která nám odpomohla od vrstvičky prachu zažraného pod kůží. Vyjíždíme tedy až před polednem.

Uděláme si krátkou zastávku v Torrevieja, kde se za citrónovníkovými sady ukrývá slané růžové jezero.

Město Benidorm ležící u moře, kolem něhož vede dálnice, působí jako zjevení. Přímořské domečky nahradili mrakodrapy a už z dálky to působí jak španělská Dubaj nebo Manhattan.

Bydlíme u přístavu městečka Sagunt nedaleko Valencie v hotelu Sweet Els Arenals, 63 €/2 os. se snídaní. Příjezdová cesta je lemovaná pomerančovníky, jejichž vůně připomíná jasmín.

Ujeto 702 km za 9:15.

 

Den 34. – 07/05/15 Sagunt (Španělsko) – Saint Paul Troix Châteaux (Francie)

Po ránu moc rychlí nejsme. Obrovským oknem přímo před postelí jsme večer koukali na obrovský měsíc nad mořem a teď ráno pro změnu na vycházející slunce. Vyjíždíme tedy zase až po 11. hodině.

Přesně v 17 hodin překračujeme hranici do Francie.

Ubytování hledáme ve francouzském městečku Bollène. Bohužel mají francouzi prodloužený víkend a hotely jsou plné. Zkoušíme tedy volat do vedlejšího městečka a tam volno mají. Nocujeme tedy Saint Paul Troix Châteaux v hotýlku L'Esplan za 45 €/2 os, bez snídaně.

Ujeto 800 km za 9,75 hodiny.

 

Den 35. – 08/05/15 Saint Paul Troix Châteaux (Francie) – Mulhouse (Francie)

Vyjedeme po půl jedenácté. Po dlouhé době je dost chladno a prší. Alespoň se z věcí na střeše smeje vrstva marockého prachu.

Před francouzským Séchinem přestane jet Armstrong, pravděpodobně kvůli poruše benzínového čerpadla.

Do 10 minut projíždí odtahovka vezoucí jiné auto a zastavuje nám s pomocí. Kontaktujeme i policii. O hodinu později jsme již naloženi na odtahovce a pokračujeme k nejbližšímu městečku Boume les Dames (227,85 €). Problém je ale ten, že je pátek a svátek.

Naštěstí jeden starší pan mechanik Picasse pracuje a po hodině odhalí podstatu problému – nejde proud k benzinovému čerpadlu.

Po 3,5 hod. jsme opět na cestě. Problém se vyřešil hlavně díky telefonickým konzultacím s našimi automechaniky (díky Ondro a Patriku!) nějak provizorně, ale stejně auto není stoprocentní, když je v nízkých otáčkách.

Ubytujeme se tedy v Mulhouse v B&B Hotel Center za 59 €/2 os. se snídaní.

Ujeto 584 km za 10:45 hod.

 

Den 36. – 09/05/15 Mulhouse (Francie) – Praha (ČR)

Vyjíždíme ve čtvrt na jedenáct. Armstrong si zatíme nestěžuje o moc víc než bylo doposud obvyklé. O 15 minut později už konečně přejíždíme do Německa.

Před půl pátou jsme konečně na území České republiky. Prakticky od hranic silně leje a Armstrongovi to zjevně nedělá dobře. Posledních 100 km je utrpení jak pro Armstronga, tak pro nás. Nižší rychlost způsobuje cukání a přijatelný pocit z jízdy je jen ve vyšších otáčkách. Musíme 30 km před Prahou udržovat vyšší rychlost a ujíždíme tedy Eliottovi, který naopak rychleji jet nemůže.

Potkáme se až u nás před domem, kde opadne stres nejen z aut, ale i z nás.

Ujeto 725 km za 8:15.

 

Jsme doma!

 

 

Celkem jsme tedy:

- ujeli 11.192 km

- proseděli jsme v aute 280 hodin

 

- zažili jsme velké vlny na trajektu

- vyzkoušeli si, jaké je to fungovat v písečné bouři, která je pořád jen slabší odvar toho, co umí přijít

- překvapil nás déšť a bouřka na písečných dunách v Erg Chebbi

 

- Eliott projezdil 1810,78 litrů benzínu

- jeho průměrná spotřeba tak byla 16,17 litrů/100 km

- a jeho kompletní náklady na pohonné hmoty, dálniční poplatky, servisy a ostaní byly 91.836 Kč

 

- Armstrong projezdil 1730,19 litrů benzínu

- jeho průměrná spotřeba tak byla 15,46 litrů/100 km

- a jeho kompletní náklady na pohonné hmoty, dálniční poplatky, servisy a ostaní byly 94.920 Kč

 

- 5 týdnů (převážně bez jídla, někde však bylo v ceně ubytování) tak tedy vyšlo průměrně 44.923 Kč/osobu

- 5 týdnů stravování po místních restauracích a obchodech (bez našich vlastních zásob) na cca 9.250 Kč

 

- zaplatila se 1 pokuta za pozdní zastavení na stopce

- zaplatil se 1 odtah a servis na dálnici ve Francii kvůli přerušené elektrice benzinového čerpadla

- navštívili jsme 3x servis a 2x servis navštívil nás

- 1 auto za námi z ČR nedorazilo vůbec (v Německu to otočilo)

- zaplatilo se výpalné za 1 rozježděné kolo berberského prodavače trilobitů

- nechali jsme si rozjezdit 1 palubní kameru, druhý den přestal fungovat jeden z hlavních foťáků, praskl display 1 notebooku

- uvízli jsme s Eliottem v řece

- v širokém dalekém údolí, kde nebylo žádné jiné auto, nám Eliott naboural do Armstronga

- zapadli jsme ve sněhu, když se Armstrong snažil zjistit, jak moc ho podél silnice je

 

- potkali jsme (místy v ČR považované za vyhynulé) osly núbijské, spoustu obřích cvrčků Eugaster Guyoni, z tábora jsme vyháněli 1 zmiji rohatou, utíkali jsme před spoustou solifug, odhalili pod kamenem u tábořiště štíra smrtonoše a v hotelu štíra "zabijáka mužů" z rodu androctonus, samozřejmě jsme si užili i přítomnost makaků a měli jsme možnost spatřit a sáhnout si na listonoha

 

- 1 zranění ruky po probodnutí šroubovákem

- 1 střevní obtíže

- 1 bodnutí štírem z rodu androctonus

 

Fotogalerie: část 1., část 2.