POTÁPĚNÍ V JORDÁNSKU 19. – 27. 1. 2016

 

Je to už pár let, co jsme byli naposledy v egyptském Dahabu za potápěním. Letos jsme chtěli tedy opět zkoumat Rudé moře, avšak vzhledem k mírným obavám ze současné situace a také proto, že už jsme v Dahabu byli několikrát, jsme po dlouhém rozhodování nakonec zvolili Jordánsko.

 

Po pročtení různých recenzí na hotely a potapěčská centra, a také proto, že jako jedni z mála měli hotel v blízkosti pláže, jsem nakonec vybrala Almarsa Village Resort ležící pár minut za přímořským jordánským městem Aqabou, mezi Izraelí a Saúdskou Arabií.

 

Náklady

S manažerem hotelu Hamadem jsem přes e-mail dohodla podrobnosti, včetně cenové nabídky na náš lednový termín. Pro 5 osob byla cena 2000 JOD (1 JOD=cca 35 CZK), na osobu tedy 400 JOD. Balíček obsahoval: 3 pokoje, snídaně, 12 denních ponorů ze břehů, dopravu z letiště a zpět, brzký check in a pozdní check out (letadlo přistává ve 3:15 a odlétá ve 4:15). Letenka s Turkish Airlines s přestupem v Istanbulu vyšla přibližně na 202 EUR a s limitem na zavazadla 30 kg, což s potapěčskou výstrojí přijde vhod.

 

Cesta tam

Z Prahy jsme odletěli v 18:40 a ve 22:25 tureckého času jsme přistáli v Istanbulu. Při cestě tam je pauza 2 hodiny, takže si tak akorát člověk dojde koupit něco k jídlu a stráví spoustu času vymýšlením, jak se připojit na wi-fi. Na to je asi nejlepší způsob si koupit něco ve fast foodu, kde dostanete přístup na internet. Ale je to připojení spíš nestabilní a pomalé. Z lidí kolem najednou máte pocit, že jste transferem přešli do jiného světa – vedle nás, evropanů, tam sedí spousta zahalených a prostě oděných mužů a žen cestujících do Erbilu, Mogadisha, Baghdadu a podobných destinací. Ne že bychom nikdy takové lidi neviděli, ale přeci jen to člověk čeká méně a vnímá jinak na moderním istanbulském letišti než když je uprostřed pouštní vesnice v Maroku.

 

Z Istanbulu jsme odlétali v 0:30 a přímo v Aqabě jsme přistáli ve 3:15. U okénka na víza se táhla fronta, která se vůbec nehýbala. Měli problémy s počítačem. Za vízum jsme neplatili nic a dokonce se mi úředník omluvil za čekání, když jsem přišla na řadu. U pasové kontroly dostal Michal téměř vynadáno, když si stoupl vedle mě a položil svůj pas vedle mého – zde mají ženy přednost! Odhaduji, že oním podivným zařízením podobným přístrojům o očního lékaře si vyfotili naše krásné oči a pak už jsme mohli jít. Umět alespoň pozdravit a poděkovat v jejich jazyce je více než vhodné a místní obyvatele to minimálně potěší. Často se mi stávalo, že se mě po pozdravu anglicky překvapeně ptali, jestli umím arabsky.

 

Při čekání na kufry jsme už viděli za poslední rentgenovou kontrolou kufrů čekající zaměstnance hotelu, jak na nás mávají s úsměvem od ucha k uchu. Pomohli nám s kufry, naskládali nás do jednoho auta, kufry a přebývajícího zaměstnance na korbu a vyrazili jsme. Za letištěm je malý check point s vojákem v budce a za městem je pak velký check point, ale nikdy nás osobně nekontrolovali. Do hotelu to trvalo asi 20 minut. Na recepci si jen okopírovali pasy, zaplatili jsme za pobyt a ponory, domluvili jsme si pozdější snídani a nechali nás jít spát. Bylo tam takové ticho, že to úplně tahalo za uši. V noci čtyřproudou silnici, která vede mezi hotelem a pláží, prakticky nikdo nevyužívá.

 

Hotel Almarsa Village Resort

Hotelové bungalovy jsou postaveny do U okolo bazénu s výhledem na protější Sinajský poloostrov a moře, kudy často jezdí velké tankery a trajekty do nedalekého přístavu. Na čistotě moře nebo poškození mořské fauny a flory to však není znát – tedy našima neodbornýma očima. Pokoje jsou vybavené dvěma až třemi lůžky, s tv, klimatizací, lednicí a vlastní toaletou a sprchovým koutem. Pakliže požadujete úklid či doplnit ručníky nebo toaletní papíry, stačí požádat na recepci. Snídaně jsou tak jako na všech hotelech po pár dnech jednotvárné – káva, čaj, mléko, corn flakes, arabský chléb, máslo, med, marmeláda, hummus, zelenina, salámy, sýry, palačinky apod. Nabídka v jídelním lístku na hotelu sice není extra rozmanitá, ale jídla jsou chutná a za ceny podobné běžné české restauraci.

 

Restaurace

Po dobu našeho pobytu jsme vyzkoušeli i jiné restaurace než tu naši v hotelu. Jednou z nich byla asijská snobárna v Tala Bay patřící ke komplexu Radisson Blu – nenabízela vůbec tradiční jídla, za to ale s velkou přirážkou jak za jídlo, tak za pivo. V ceně byl nejspíš zahrnut animační program, který sestával z živé zpěvačky, která se střídala s místním folklorním vystoupením. Jiný den jsme taktéž v resortu Tala Bay zasedli na večeři do restaurace v blízkosti mariny, kde nabízeli běžné evropské pokrmy za o něco málo nižší ceny než v té předchozí. Úplně nejlépe jsme se najedli v zastrčené uličce v „jídelně“ v Aqabě, kam nás zavezl taxikář, když jsme ho požádali, že chceme falafel. Včetně nápojů, předkrmů, placek, salátků, kuřete, hummusu a falafelu jsme zaplatili za 5 osob 17 JOD (tedy tolik, jako za 1 osobu v první zmiňované restauraci). Stejně dobře jsme se najedli i poslední den, kdy nás taxikář zavezl do restaurace za hlavní mešitou, kde nabízeli různé druhy masa a nápoje z čerstvého ovoce.

 

Alkohol

Hotel nemá licenci na prodej alkoholu, tedy jsme si pivo a víno nosili z obchodu. Nakupovali jsme buď v Aqabě, kde jsou specializované obchody na prodej alkoholu a lze tam koupit evropská piva, ale i místní pivo Petra, vína a tvrdý alkohol. Víno prodávané v Jordánsku moc nedoporučuji – 3 zakoupené lahve různých značek byly tak nedobré, že jsme museli udělat soutěže, abychom je dopili a nevylili. Kdo prohrál, ten pil… Druhá možnost nakoupit alkohol byla v resortu Tala Bay, kde je menší supermarket s velkým výběrem evropského zboží. Když jsme jeli do resortu poprvé autem, museli jsme se prokázat pasy. Při jiné návštěvě pešky jsme jen u ostrahy nahlásili, že jdeme do restaurace.

 

Potápění

První den jsme vyplnili potřebné papíry, seznámili se s našimi divemastery z Ukrajiny – Dariou a jejím partnerem Mikolou – a udělali vyvažovací ponor na lokalitě Gorgone One před hotelem, který byl v hloubce okolo 13 m. Zjistili jsme, že ryby jsou zde o dost větší než stejné druhy, které jsme viděli v Egyptě. Voda měla 22 °C. Vzduch méně a foukal vítr, takže pocitově nám byla po ponorech zima. Byli jsme také upozorněni, že připlouvá kontrola, resp. dohled nad ponory. To se nám nestalo ale ani jednou.

 

Taxi

První večer jsme se nechali taxíkem odvézt do města, abychom vyměnili peníze a koupili datové simkarty, protože hotelová wi-fi nedosáhla k nám na pokoje a byla také výrazně pomalejší než jak nám vyhovuje. V malém taxíku jsme se při každé cestě do města mačkali vzadu na sedadle ve čtyřech, což nebyl úplně nejpohodlnější způsob přepravy. Cenu nechával taxikář určit nás a tak se nechával přeplácet, neboť správnou cenu cesty jsme se dozvěděli až později (5 JOD). Alespoň nám byl pan taxikář s příjmením Helo vždy k dispozici. A uměl i trochu anglicky.

 

Jordánské dináry

Nejvýhodnější způsob, jak získat jordánské dináry, byl výběr z bankomatu. Předplacenou datovou simkartu se 2 GB jsme koupili v prodejně Huawei za 10 JOD, která se registruje na konkrétního člověka. Dle prodavače měla být možnost i telefonovat, ale na to se asi musel dobít kredit zvlášť, jinak si nedovedu vysvětlit, proč už druhý den nešlo prozvonit číslo od stejného operátora, abychom zjistili, jaké vlastně máme telefonní číslo. Anglicky ale moc neuměl, takže jsme si možná jen špatně rozuměli.

 

Jordánská princezna

První noc jsem si také dovolila pozvat na pokoj jednu jordánskou kočku. A vznikl z toho vztah takový, že jsme se rozhodli ji po týdnu, který s námi strávila na hotelovém pokoji, udělat vše pro to, aby s námi mohla žít v ČR. Jenže najít v Aqabě veterináře, který by nám s tímto pomohl, je nemožné. Nakonec jsem z domova přes Facebook navázala kontakt s paní Rodicou, která svépomocí provozuje útulek a ta zajistila veterinářku z Ammánu, která umí zajistit veškeré potřebné úkony k převozu zvířete. Jezdí do Aqaby jednou za čas, když se sejde více pacientů. Útulek přežívá jen díky darům expatů, nemá žádnou podporu státu ani místních obyvatel. Životnost potulných zvířat je tam velmi krátká, u koček je to 2-3 roky.

 

Lokality

V dalších dnech jsme podnikli ponory na lokalitách Eel Canyon (cca 30 m, vyskytuje se tam malý druh rejnoka), Tank (samotný tank leží cca v 5 m, údajně americký protiletadlový M19 se dvěmi automatickými kanóny Bofors 40 mm), Seven Sisters (cca 8 m, součástí ponoru k tanku), Wreck Cedar Pride (20 m a hlouběji, potkali jsme zde napoleona a karetu), Japanese Garden (cca 16 m, vstup z mola, znovu jsme potkali karetu), Black Rock (cca 21 m, vstup a výstup je u pilířů mola), King's Abdullah Reef (cca 18 m), First Bay North (cca 25 m), First Bay South (cca 23 m, písčité svažité dno s úhoři trčícími ze země, razorfish, perutýní hnízdo) a Yellowstone Reef (cca 28 m, hvězdice, dragonfish).

 

Očekávali jsme spíše mrtvější a špinavější část Rudého moře, ale bylo to naopak. Sice sem tam jsme pod vodou našli odhozené odpadky, ale místní potapěčská centra čas od času dělají úklid. A některé věci naopak posloužily k vytvoření nového korálu. Znám jen pár druhů ryb a některé jsem zde viděla úplně poprvé. Často jsme potkávali ježíky, čtverzubce, perutýny, murény, zévy, klauny, lulanky, klipky, platýze, bodloky, odrance, medúzky, ježovky, červy různých druhů, pyskouny, chňapálky, komorníky, bradáče, mořské okurky, mořské jehly a spoustu krásných korálů, salátových korálů a sasanek a dvakrát výše zmíněné karety.

 

Obvykle jsme každý den absolvovali dva 45-50 min. ponory. A protože jordánské pobřeží je velmi malé a na lokalitách je většinou jako zázemí pouze lavička, mezi ponory jsme se tedy ani nesvlékali. Proti větru a chladu jsme na sebe hodili čepice a ručníky, zahřáli se připraveným čajem, nachystali nové lahve a za cca 45 min. jsme šli na druhý ponor, kde jsme se vodou teplejší než vzduch velmi rychle zahřáli.

 

Na dohodnutý noční ponor se chystali všichni s výjimkou mne. Mělo se za něj připlácet tuším 25 JOD, ale nakonec jsme to směnili za nějaké denní ponory. Ponor musel být dle všeho dopředu nahlášen a dostali jsme jako dohled jednoho vojáka. A také jednoho místního divemastera.

 

Původně se mělo jít na lokalitu Japanese Garden, ale prý byl silnější proud, tak ji změnili na Wreck Cedar Pride. Ondrovi již nastrojenému s lahví na zádech se těsně před odchodem na ponor spustila krev z nosu, bral to tedy jako varování a do vody nešel a zůstal se mnou na břehu. Ostatní se měli dle dohody zanořit maximálně do 16 metrů. Když byli ve 30, ostatní na místního divemastera signalizovali, že hlouběji již nejdou i přesto, že on na ně gestikuloval, ať jej následují. V tom, co se dělo potom, už se vyprávění rozchází, neboť každý účastník to zažíval jinak. Výsledek byl takový, že se u břehu objevil Robin, který měl za sebou vcelku rychlý výstup z cca 25 metrů, 50 metrů od břehu se vynořili ostatní a hledali ho na hladině. Když jsme signalizovali, že je s námi, zanořili se a dokončili ponor již standardním způsobem. Naštěstí vše ale dopadlo v pořádku bez ztráty na životech nebo jakýchkoliv zdravotních problémů. Místní průvodce dostal od Darji vynadáno, ploutvemi přes hlavu a do konce našeho pobytu se neukázal.

 

Zatímco ostatní byli pod vodou, my se šli podívat s Ondrou na molo. Už z dálky jsme viděli, že tam někdo bojuje s nějakým větším tvorem. Ondra vyslovil obavu, aby to nebyla želva. Naštěstí nebyla. Bohužel to byl velký ježík, kterého se jim nějak podařilo ulovit, ale už se jim ho nepodařilo pořádně zabít. Anebo se jen skupinka kluků chtěla pobavit. Nejprve mi tvrdili, že ji ulovili k večeři pro svoji rodinu. Ryba už měla vykuchané vnitřnosti, rozpáraná byla od ocasní ploutve až k hlavě, ale pořád ještě žila. Tupým nožem jí bodali do hlavy a z toho zvuku se mi dělalo špatně. Nicméně jako zapálenému amatérskému fotografovi mi to nedalo a tahle jatka jsem fotila. Vyfotila jsem jim i společnou fotku s úlovkem, na které se kluci hrdě usmívají. Na závěr rozkuchanou rybu hodili zpátky do moře.

 

Armáda

Po dobu našeho krátkého pobytu jsme zažili asi 2x vojenská cvičení nejen na vodě, ale i ve vzduchu. Jednou, když přelétali kousek nad námi a kluci na ně mávali, vystřelili pro srandu nějakou světlici a později se pánové přiznávali, že jim přeci jen na chvilku úsměv zamrzl.

 

Jeden den také navštívil město král Abdullah, a tak jsme před hotelem měli hlídky, cestou na potápění jsme potkávali ozbrojené vojáky a policisty každých pár set metrů a později odpoledne ve městě díky bezpečnostním opatřením velké kolony. Rozhodně jsme se tedy obávat o své životy nemuseli, ba naopak.

 

Pláže

Pláže v tuhle lednovou dobu zejí prázdnotou. Jsou však čisté a poseté slunečníky. A když zrovna nefouká vítr, je i krásně teplo – na spálení tváří to stačilo. Místy jsme potkávali skupinky lidí, kteří si dělali na pláži piknik a děti se oblečené plácaly ve vodě. Někde byly postavené stany. Jeden i s označením UNHCR. A opodál si rozdělávali jejich obyvatelé ohníčky, na kterých opékali maso.

 

Divocí psi

Po plážích běhají vyhublí opuštění psi, kteří nejčastěji vyhledávají úkryt ve skalách. Při soumraku se scházejí a ve velké smečce putují krajinou. Většinou se při přiblížení a oslovení zaleknou a utečou. Zjevně tam přežívají jen velcí jedinci, protože mezi nimi nenajdete s výjimkou štěňat žádného psa malého vzrůstu. Podobně jako na Sinaji, i tady jsou nežádoucí, a tak na ně lidi připravují různé otrávené pamlsky, které ale často sežerou i kočky. Přitom jsou poslušní a neútočí, ani neštěkají na lidi. Jen se se smutnýma očima potulují krajinou…

 

Jednu tříčlenou skupinku jsem potkala na podvečerní procházce, jak se pere o kus kozí nohy, na které nebylo žádné maso, jen kůže. Dvě feny a jedno větší štěně. Když jsem se k nim přiblížila, tak mi svým postojem dávaly najevo, že útočit nebudou a naopak byly ještě vděčné za pohlazení. Bohužel jsem ale k snědku žádnou dobrotu pro ně neměla a tak si museli vystačit s onou ohlodanou nohou.

 

Wadi Rum

Poslední den jsme si vyhradili k návštěvě Wadi Rum, pouštní měsíční krajiny. Cenu za 2 taxíky z Aqaby k vlakovému nádraží Wadi Rum a výlet asi na 2 hodiny offroadovým autem do pouště jsme nakonec usmlouvali na 135 JOD. Řidiči nás vyzvedli přesně v 10. Pan taxikář Halo se svým vozem značky Samsung a druhý, méně sympatický se silnou kolínskou. Rozdělili jsme se na skupinky a já s Michalem vyrazila s tím druhým. Neustále řešil něco po telefonu, asi s manželkou, dle tónu hlasu si vyměňovali názory a prokládal to slovy, že Bůh je velký – Allahu Akbar! Což nám při vzpomínce na současnou uprchlickou hysterii a nenávist vůči muslimům vyvolalo úsměv na tváři.

 

Cestou jsme míjeli velká odstavná parkoviště pro kamiony, které míří z a do Aqaby v obrovském počtu. Prakticky celou cca hodinovou trasu jsme byli jedinými osobními auty na silnici my. Velká část silnice vede mezi holými skalami, mezi kterými je sem tam vidět strom. Až kousek před odbočkou na Wadi Rum se začínají objevovat stavení, políčka a stany UNHCR, které používají uprchlíci ze Sýrie jako svá obydlí mimo uprchlické tábory, když se snaží postavit na vlastní nohy a získat nějaké peníze prací. V této oblasti se pěstují rajčata a na polích stavěli miniaturní pařeniště, takže dlouhá pole působila jako hladina vody.

 

K okolo vedoucí železniční trati dostáváme informaci, že slouží k přepravě fosfátů, které se v okolí těží. Kam ale moje oko dohlédlo, žádný vlak na cestě. Jen mládě velblouda se tvářilo, že je vlak, když se procházelo po kolejích. U vlakové zastávky Wadi Rum však nakonec přeci jen vlak potkáváme, chvíli se dokonce domníváme, že se potkali dva protijedoucí, ale později z jiného úhlu pochopíme, že v onom místě je ještě vedlejší kolej.

 

U malého krámku se suvenýry a občerstvením nás přeskládali z taxíku na korbu offroadu a vyrazili jsme na asi 40 km výlet. Zastavili jsme na místech, kde se červený písek mísí se žlutým, u „lodě“, kterou vytvořila eroze a u dvou oblouků. U jednoho z nich nadšeně přiklusali kluci s velbloudy, ale když zjistili, že s námi kšeft nebude, počkali si na další skupinku turistů, která tam přijela, když jsme se my vraceli stejnou cestou zpět. A stihli jsme se vrátit tak akorát. Ke konci už silně začalo foukat a písek se zvedl do vzduchu. A než jsme dojeli do Aqaby, taxikář nám říkal, že ve Wadi Rum už teď prší. Což později začalo i v Aqabě a zažili jsme tam dvojitou duhu. Později večer při oslavě Robinových narozenin i pořádnou bouřku s hromy a blesky. K narozeninám se hotelovému personálu podařilo sehnat banánovou bábovku místo dortu :)

 

Cesta zpět

Odlet byl ve 4:15. Na letiště nás tedy odváželi z hotelu ve 2. První kontrolou jsme prošli bez problémů, jen se paní při kontrole úplně nepozdával můj přívěšek na krku vyrobený z korálků a kousku kovu – znak Amazighů, který pečlivě prozkoumala. Jirka musel už při první kontrole potapěčskou automatiku nacpat do kufru. Proč, to netušíme. Zavazadla jsme měli zabalená úplně stejně jako při cestě tam. Dokonce mi má dvě příruční zavazadla převážně s fotovýbavou a potapěčskou automatikou v Praze chválili, jak jsou krásně na rentgenu přehledná (jindy jsem vždy všechno musela vyskládat).

 

Odbavení zavazadel

Tady to však bylo naopak. Kufry už nám dávno odcestovaly a Michal mi tedy jednu příruční tašku vzal, aby mi ulehčil. Na další kontrole ho ale odmítli pustit dál. Anglicky bohužel moc neuměli, takže dodnes pořádně nevíme, co konkrétně jim vadilo. Svoji fotokabelku jsem hodila ostatním a šli jsme řešit zpět za jiným oficírem, v čem je tedy problém. Nejprve se tvářil, že selfie tyč. Ale z nějakého nepochopitelného důvodu chtěl, ať celou tu příruční tašku zabalíme do kufru. Což jsem vzhledem k hodnotě foťáku a potapěčského pouzdra odmítla. V ruce jsem držela pouzdro s brýlemi, roztok ke kontaktním čočkám, banán a Michalovo náhradní spodní prádlo a naštvaně se jich ptala, jestli mám chodit 5 hodin po istanbulském letišti s tímhle v ruce, když mi odmítají nechat příruční zavazadlo. Oficír byl neoblomný. Nakonec se do toho ale vložil zaměstnanec za přepážkou, nechal nám přinést již odbavený kufr a my mohli zabalit nejvíc nebezpečné věci, jako je selfie tyč (kterou jako jedinou chápeme), potapěčskou automatiku a nabíječku na mobil a pak už nás konečně nechali jít.

 

Pětihodinové čekání v zasněženém Istanbulu uběhlo rychleji, než jsme čekali. Obešli jsme pár restaurací, ale v žádné pořádně nefungovala wi-fi. Vlastně jsme strávili většinu času hledáním free wi-fi, do které se dá přihlásit. A bylo to hodně špatný. Nakoupili jsme pár suvenýrů a ve 12:45 nám letělo letadlo do Prahy. A mě čekal můj poslední ovocný talíř, který byl na všech letech úplně stejný. Příště si tedy asi objednávku speciálního jídla při rezervaci letenky rozmyslím. Ve 14:25 jsme přistáli do jarního počasí v Praze.

 

Fotogalerie Jordánska zde

Fotogalerie z potápění zde

 

Marka © | novak.market@gmail.com | Czech republic | DMportfolio.com | Návrhy interiérů Návrh interiéru Návrhy interiérů Praha Bytový architekt Bytový architekt Praha