Bosna a Hercegovina 17.-29.9.2016
17/09/2016 Praha – Graz
Odjíždíme z domova krátce po 16.hod., po několikadenním stresu a takřka nulových přípravách, protože táta měl pár dní před odjezdem mrtvici a chodila jsem mu dělat společnost do nemocnice, aby tam alespoň pár dní vydržel. Den před odjezdem ho ještě odvážím domů, vracím se kolem 2. ráno a po krátkém spánku začínáme teprve balit a nakupovat.
Hranice s Rakouskem překračujeme před 19. hodinou a ve 22 se ubytujeme v Hotel Paradies (121,5 € se snídaní), kde mají muzeum Arnolda Schwarzeneggera.
452 km, 5:55
18/09/2016 Graz – Plitvická jezera
Od půl dvanácté pokračujeme v cestě a ve 12 jsme na hranici se Slovinskem a už ve 12:45 na chorvatských hranicích, kde jsme se potkali na vysílačce s jinými Čechy, kteří volali "Orlici". Ohlásili jsme se jim tedy jako "Vrána" a měli jsme aspoň na chvíli o zábavu postaráno.
V chorvatském Rastoke nás přepadnou přívalové deště, které bezpečně neumožňují pokračovat v cestě, tak se schováme do automyčky pod střechu, než to nejhorší opadne. Během chvilky jsou na silnici potoky vody sahající až po lýtka.
Jako první cíl máme leteckou základnu Željava. Hned na začátku nás přivítá staré letadlo IL2, které prolezeme ze všech možných stran. Od tohoto místa už potkáváme všude cedule s upozorněním na zaminované okolí. Potom vlezeme do hangárů, které jsou vytunelovaný v hoře a vzájemně propojené. V naprosté tmě mám chvilkové pocity paniky a klaustrofobie, takže po půl hodině začnu s prvními paprsky světla zase volně dýchat. V nosech máme černo jako bychom vylezli z uhelných dolů (snažili se místo zničit a odpálit ho, moc se jim to ale nepodařilo).
Potkáváme se tu i se Slovincem, který objíždí Balkán na kole, který nás ujistí, že rozdělat si v okolí kemp není vůbec dobrý nápad. Zklamaně tedy místo opouštíme hned poté, co kluci udělají několik závodů v Range Roverech na staré přistávací ploše.
Nakonec skončíme v hodně „původním“ Hotelu Bellevue v Plitvických jezerech, 539 KN se snídaní.
336 km, 7:00
19/09/2016 Plitvická jezera – Martin Brod
Leje a má lít celý den. Na jezera tedy nejdeme a před jedenáctou se vydáváme směr Bosna. Na hranici jsme v 11:15. Krom cestovních dokladů chtějí vidět i zelenou kartu od auta.
Jako první se zastavujeme u Vzpomínkového místa fašistického teroru u Bihače a ve městě potom kupujeme mobilní internet – 1 gb za 11 €.
Vlastnosti místního asfaltu jsme si vyzkoušeli hned poté – v zatáčce nám tam vjel Mercedes a my jeli jak na ledě a povzbuzovali auto před námi, ať jede. Naštěstí nás poslechl…ale bylo to těsný.
Další zastávkou je hrad v Sokolaci, do kterého se vydáme jen proto, že se dá dojet až k němu.
Do Národního parku řeky Una se platí vstupné 6 KM (konvertibilní marka) za osobu. Vlka ani medvěda jsme sice nepotkali, ale vodopády Štrbački Buk jsou úžasný. Průvodce nám tu dělají dva poslušní psi, kteří když se přiblížili k muslimce v niqabu, začala hystericky pískat. Na konci je aspoň nakrmíme vším, co bychom už brzy vyhodili. A našli jsme tu velkého mloka – cca 10 cm dlouhého a minimálně 2 cm tlustého. Místy jsou tu louky pokryté květy ocúnů.
Dnešní noc strávíme v Martin Brodu, v blízkosti dalších krásných vodopádů, Motelu Una "C" za 20 €.
106 km, 7:25
20/09/2016 Martin Brod – Rore
Po procházce k vodopádům pokračujeme od 11:15 v cestě. Je konečně sluníčko, i když fouká studenější vítr. O půl hodiny později jsme už s Armstrongem téměř převráceni v kukuřičném poli. Michal neuposlechl mé varování, že jedeme po kluzkém povrchu a minutu na to nám to na rovince ujede… Vyproštění netrvá dlouho a následky zatím, zdá se, nejsou žádné. Na soutoku Krky a Uny si ale radši dáme chvilku pauzu, abychom si srovnali rozklepaná kolena.
V okolí téměř opuštěné vesnice Rora se v rozlehlé krajině objevují krasové ďolíky, které se táhnou pár desítek kilometrů a nakonec nedaleko nad nimi rozděláme tábor ve výšce 1041 m nad mořem. Ujeto máme přesně 1001 km. A nad námi je nebe plné hvězd.
Teplota je pár stupňů nad nulou, a tak jdeme spát už po 10. hodině. Noc to ale byla v téhle zimě náročná.
107 km, 7:20
21/09/2016 Rore – Kupres
Sbaleno máme už před půl jedenáctou. Eliott má ale problémy se startováním. Už včera se mu po ránu moc nechtělo a dnes je na tom ještě hůř. Nakonec se ho po 5 minutách podaří nakopnout.
Projíždíme vojenským územím, na kterém jsou na vjezdu a výjezdu check pointy. Po dlouhé únavné cestě lesem vyjíždíme ke staré opuštěné radarové základně do výšky 1916 metrů – Veliki Vitorog. Nepouštíme se však do žádného dobrodružství, neboť okolí je nejspíš stále zaminované. A taky je tu obrovská zima.
Cestou tam i zpět strávíme v lese několik hodin a je to hodně únavné. Lesy jsou dost prorostlé, a tak se dá koukat jen před sebe.
Zamíříme do nejbližšího městě Kupres, tam se nejdříve pořádně najíme a pak se ubytujeme v Hotel Knez (100 KM se snídaní), abychom se zase trochu zcivilizovali a ohřáli.
119 km, 5:15
22/09/2016 Kupres – Jajce
Vyjíždíme v 11. Eliotta už rovnou startujeme kladívkem, ať neztrácíme čas.
Přes Travnik jedeme na Jajce, ale protože je to blízko, volíme cestu přes kopce mimo silnice. V údolí je krásně teplo, tak odhazujeme zimní bundy. Za hodinu už se do nich zase oblékáme, protože se citelně ochlazuje.
Zakrátko už má do prudkých kopců Armstrong vysokou teplotu na převodovce, tak děláme chladící přestávky.
Na horských lukách se prohání stáda ovcí s pastevci a pasteveckými psy, občas zahlédneme i oslíky.
Na samém vrcholku Vlašiče v 1933 metrech jsou vysílače a stará radarová základna.
V jednom z lyžařských středisek také vyjedeme k nedostavěnému skokanskému můstku.
Po hlavní cestě na Jajce někde zapomeneme odbočit, a tak nám nezbývá než zkusit štěstí přes hory, abychom si cestu zkrátili, protože už slunce bude brzy zapadat. Naštěstí jsme to trefili hned napoprvé – ačkoliv cesta v mapách nebyla – a hodinovou trasou přes kopce jsme si zkrátili velkou zajížďku. Cestou potkáváme hydroelektrárnu ve skále, vedle níž je elektrické vedení vedoucí tunely skalnatou horou.
Co nás ale hodně překvapí a sebere nám další hodinu prozkoumávání, to je megalomanský kostel – rozestavěný nebo nedostavený, opuštěný i neopuštěný, se strašidelnou atmosférou, který jsme prolezli tak moc, jak jen to bylo možné. Odjíždíme od něj až při setmění.
Do Jajce přijíždíme za tmy a nocujeme v hotelu Stari Grad (84 KM se snídaní).
180 km, 8:30
23/09/2016 Jajce – Vrbjana
Po snídani jdeme vyparkovat Eliotta a čeká na nás u garáže štír, kterého nenapadne nic lepšího, než vlézt do místa, kam si David lehá, aby mohl kladívkem nakopnout svého oře. Pan recepční nám ještě ukazuje koťátka, která jsou ubytovaná u rakví, kterých potkávám na můj vkus za poslední dva dny až moc – včera večer přiváželi mrtvolu v rakvi do vedlejší mešity, u čehož asistoval i pan od policie.
Jdeme se ještě podívat k vodopádům a projít po městě, které bývalo hlavním městem Bosenského království. Z města vyjíždíme v půl dvanácté. Míříme na malé mlýny na Plivské jezero – Mlinčiči, ale máme špatné GPS koordináty a o 20 km je mineme. Chceme je ale vidět, tak se vracíme. Je to více turistické, ale stojí to za návštěvu. Ze břehu vypadají jako větší domky pro panenky, ale když se přejde k nim, jsou velikostí jako malé chatky. Ve vodě jsou velká hejna ryb a k vidění je i užovka na lovu.
Cestou zpět přes Donji Vakuf leží v protisměru čerstvě sražené štěně, které hlasitě naříká a auta ho objíždí. Video. Kolem stojí děti, prochází lidi a nikdo nereaguje. Zastavujeme, odtáhneme ho na chodník, zavážeme mu krvácející nohu a jedeme hledat veterinu. Přítomná pochůzková policie nám s tím moc nepomohla, jen děti uměly trochu anglicky. Veterinář přijel na zavolání do 10 minut a samotná ordinace působí spíše jako jatka. Ránu ani neočistí, zasype, zašije dvěmi stehy, píchne injekci, zaplatíme 50 KM a jedeme.
Ale co se psem? Útulky tu nejsou a nikoho to nezajímá. Veterinář taky neporadil – „když ji budete vozit s sebou 14 dní v autě, tak je to menší zlo než když ji odložíte někde cestou“. Tak Vučici (=vlčice) v prvním obchodě koupíme základní věci a jedeme. A uvidíme… 5x si to bundu pod sebou brutálně pozvrací, tak to vždycky někde vyčistíme a pokračujeme. Jen teda s hotelem očekáváme už předem problémy. A taky že jo. Můžeme prý ale psa nechat v garáži… to je tak něco pro nás, milovníky všeho živého! Zachrání nás Airbnb – paní soudkyně Nana Hadzibegovic v obci Vrbjana u Bugoje – jsme jejich první hosté a velmi se nám věnují. Sami mají psa a paní má zjevně pochopení, že jí domů neseme pouliční štěně s kdovíjakými parazity. K dispozici máme třipatrový dům za 3000 CZK.
Vučici zabalíme do ručníku a dáme ji odpočívat k roztopenému krbu. Později ji i přes bolavou nohu vylákáme na jídlo. V noci si u ní beru stráž a kdykoliv se probudí, dávám ji na balkón, aby si zvykla vykonávat potřebu venku. Pochopila to velmi rychle a za dva dny v tomhle domě udělala loužičku jen dvakrát. Na cca dvouměsíční štěně dobrý výkon!
131 km, 8 hodin
24/09/2016 Vrbjana – Prokoško jezero – Vrbjana
Kvůli Vučici zůstáváme na místě o noc déle, aby se trochu dala dohromady. Na okružní výlet tedy vyjíždíme až před půl 3 odpoledne a Dita zůstává jako ošetřovatelka doma.
V 1900 metrech měníme na Eliottovi silentblok. Cestou míjíme sběrače brusinek, kteří do hor jezdí svými starými Golfy. Dozrávají tu i maliny a sem tam jsou k utrhnutí ještě i borůvky.
Dostáváme se až do 2030 metrů krásnou horskou krajinou a děláme si krátkou zastávku u jezera Prokoško, nad kterým je stará vesnice, dnes už hlavně jako turistická atrakce s velkým počtem turistů i v takto pozdní odpoledne. Vyvážejí je tam autobusy ve velkém. A potkávat tyhle autobusy na lesní polodivoké cestě je náročné. Ještě náročnější je však potkávat absolutně bezohledné řidiče osobních aut v protisměru, kteří vidí v širokém místě, že projíždíme úzkým úsekem a přesto nezastaví a nepočkají, abychom se vešli pohodlně. Nejspíš očekávají, že když jedeme offroadovými auty, že se pravou polovinou auta umíme vznášet nad údolím pod námi.
Silnice s označením R439 je podobné peklo jako lesní cesta, takže krátké úseky jezdíme mnohem déle, než bychom čekali, jelikož je cesta plná obrovských výmolů. Díky tomu přijíždíme zpět až za tmy. Což s osvětlením našich aut není moc příjemné.
110 km, 5:50
25/09/2016 Vrbjana – Boračko jezero
Balíme se a vyjíždíme v poledne. U Ramskeho jezera se zastavujeme na jednom z jeho výběžků ve františkánském klášteru a pak míříme na jih k jezeru Blindnje přes hory a lesy, které jsou místy jen mrtvé ohořelé pahýly stromů.
U jezera je zrovna velký offroad sraz, tak se tam moc nezdržujeme a míříme hledat ubytování okolo Jablanice.
Na řece Neretva se zastavíme podívat na starý železniční most, který byl 3x odstřelen, naposledy ve filmu Bitka na Neretve. V Konjici uděláme ještě krátkou zastávku na kamenném mostě z roku 1682, kde teče krásně průzračná řeka Neretva, a pak už musíme pokračovat k jezeru Boracko přes hory, kde máme objednané bydlení v Herzegovina Lodge. Cesta je sice po asfaltu, ale náročná. Protijedoucí auta se neumí vyhnout ani na úzkých úsecích, ani v zatáčkách.
Nakonec na místo dorazíme a už teď tušíme, že tu strávíme další noc. V těchto dnech v okolí turisté potkali medvěda a celkově to i pod rouškou tmy působí skvěle. Navíc Elmir a Goranka jsou velmi společenští a při výtečné večeři, kterou Goranka připravila, nám vypráví mimo jiné i o tom, jak emigrovali do Nizozemí a jak si jako vysokoškoláci připadali, když je šoupli do integračního centra, ve kterém měli pocit, že lidi z Bosny nikdy neviděli vysavač a učili je s ním zacházet.
187 km, 7:15
26/09/2016 Boračko jezero – Mostar – Boračko jezero
Rozhodneme se zůstat další noc a na výlet do Mostaru se vydáváme před půl jednou.
Zpočátku se to zdálo jako pohodová cesta lesem a David se tedy rozhodl prodloužit si to po jedné z tras, kterou máme zakreslenou od jiných výletníků. Dokud jsme nenarazili na překážkovou dráhu jako varování pro ty, kteří nemající dostatečně terénní auto. Cesta to byla dost kamenitá, ale za ty výhledy to skoro i stálo. Jen místy byla zase upozornění na miny, takže jsme se radši drželi jen cesty. Teplotní rozdíly byly zase velké a já už na sobě začínám pozorovat slabší nachlazení.
Mostar mne svojí velikostí překvapil, stejně tak jako množství paneláků, které jsou to první, co bylo při pohledu do údolí vidět. Slavný most si přejdeme a míříme rovnou do restaurace. Do Davida oblíbené kavárny vedle mešity se psem nesmíme.
Cesta nám zabrala skoro 5 hodin – 65 km a jsme unavení a vyhládlí.
Zpět jsme plánovali jet po hlavní trase do Jablanice, přes Konjic a k Boracko jezeru, za Mostarem nás ale hned policie odklonila přesně na tu trasu, kterou jsme nechtěli. Po desítkách kilometrech klikatící se asfaltky to na jejím konci všichni v panice otáčeli v domnění, že jedou špatně a pravděpodobně se vrátili zpět do Mostaru. My už tu prašnou cestu znali, tak jsme pokračovali. A nebýt zakreslené trasy z cesty tam, nejspíš na místo zpět jen tak netrefíme. Ve tmě a v opačném směru vypadalo všechno úplně jinak!
111 km, 8:00
27/09/2016 Boračko jezero – Sarajevo
Dnes nikam moc nepospícháme – v Konjici máme dohodnutého veterináře až v 1 odpoledne kvůli očkování a čipování Vučice. Z Herzegovina Lodges tedy odjíždíme až čtvrt hodiny po poledni. Elmir a Goranka se s námi srdečně rozloučí. Cestou potkáváme v Bosně první Čechy – a to hned asi 10x – v autech i na motorkách, z Prahy i Brna.
V Konjici máme sraz se Sanjou, která nám pomohla vše ohledně psa vyřídit, protože veterinář anglicky neuměl. S Vučicí jsme zajely do fotostudia pro fotku do pasu a pak už se naše cesta s Davidem a Ditou rozděluje, oni míří do Chorvatska a my pomalu směrem domů, přespat ale ještě chceme v Sarajevu.
Přijíždíme se západem slunce a projíždíme napříč celým městem. Na mnoha místech jsou k vidění domy poničené událostmi let nedávných. Město má ale své kouzlo a my se ještě večer jdeme projít a nakoupit pár drobností.
Ubytovali jsme se v apartmánu Sehara u paní, která má za manžela Angličana a sama v Anglii nějaký čas žila.
92 km, 6:45
28/09/2016 Sarajevo – Praha
V 11 se vyjedeme podívat na vyhlídku na Sarajevo, potom hned na zpustlou olympijskou bobovou dráhu, kterou si částečně projdeme pěšky a pak nás čeká Pyramida Slunce ve Visoko.
Po schodech jsme se vyšplhali docela vysoko, ale dál už je to dost strmá cestička hustým lesem s lijánami, tak to otočíme zpět. Odkryto je jen pár částí a prý se jedná o beton tvrdší než doposud známe. Uvidíme tedy časem, zda ještě o visocké pyramidě uslyšíme a zda se jedná o skutečnou pyramidu nebo o podvrh.
Domů to máme 1000 km. Severní část Bosny okolo silnice není vůbec hezká. Kousek před hranicí je značka se zákazem fotografování v 2 km úseku.
V Bosenském Brodu na přechodu do Chorvatska jsme ve čtvrt na sedm večer. Přes oba přechody projíždíme bez kontrol a míříme směr Maďarsko, do Schenghenu.
V maďarském Udvaru jsme v 8. Před námi je obrovská fronta kamionů a my to tedy bereme protisměrem. Protože tak jedou i ostatní osobní auta. A je to v pohodě, dokud nejede kamion v protisměru a mezi kamiony není ani skulinka na zařazení se a podél silnice hlubší příkop. Ostatní kamioňáci stojící venku nás naštěstí nasměrují a protijedoucí kamion včas zastaví, protože nebylo možné uhnout vůbec nikam.
Před námi na celnici je jen jedno osobní auto s maďarskou značkou a to docela prohlížejí. Nám jen zběžně zkontrolují doklady a můžeme pokračovat. Psa spícího na zemi pod mými nohami si ani nevšimli. Důležité ale je, že Vučice je konečně v Schenghenu!
Slovenskou hranici překračujeme přesně o půlnoci a o 50 minut později jsme už v ČR. Jen tedy o tři dny dříve než jsme měli v plánu. Nabouraná Vučice nám nabourala naše plány a od té doby, co jsme ji posbírali na cestě, jsme téměř vše pořídili jejím potřebám. Nemyslím, že toho ale kdokoliv z nás lituje.
Doma jsme ve třičtvrtě na čtyři ráno.
1100 km, 16:45
Celkem ujeto 3031 km, projeto 465 litrů benzínu v hodnotě 11.692 Kč, mýtné nás stálo 2598 Kč a ubytování 15.474 Kč. I s útratou v restauracích jsme ve dvou utratili celkem 37.434 Kč.
Štěně jménem Vučica
Čtvrtek 29/09/2016
Večer bereme Vuči na návštěvu k veterináři. Ten jí ihned začne strhávat strupy i s chlupy, občas z toho vypadne i drobný kamínek, jak rány nebyly ošetřené a packy byly sedřené na maso. Vučice nám ale zjevně věří – trpělivě drží, ani nezakňučí. Zběžně se jí udělá i rentgen, který ukáže, že má zlomený krček. Ale protože je to již týden staré, navrhuje veterinář počkat s operací až podle velikosti v dospělosti. Nabízíme štěně sestřičce, které se líbí, ale musí se doma poradit s přítelem. Sám doktor nám říká, že bychom si ji měli nechat, že je to výjimečný pes.
Pátek 30/09/2016
Volá nám veterinář, že by pro jistotu ještě rád Vučici přispal a udělal ji rentgen pořádně, ať se tedy druhý den zastavíme.
Sobota 1/10/2016
Odevzdáme Vuči na veterině a máme se zastavit za 2 hodiny. Michal se pomalu smiřuje s tím, že nám zůstane pes, ze kterého naše kočky asi nadšené nebudou. A jeho alergie také ne. Ale přeci jen nám už za ten týden přirostla k srdci, vidíme, jak je učenlivá, o venčení si umí říct, ráno jí to trvá sotva minutu a hned běží zpět do tepla.
Když se vrátíme, potvrzuje nám doktor zlomeninu a jaké jsou možnosti. Zároveň se se šibalským výrazem ve tváři ptá, zda již pro ni máme majitele a že si přizval celou rodinu, aby se s Vučicí seznámili a byli by rádi, kdyby si ji mohli nechat. Taková nabídka se neodmítá! I když jsem to ještě v ordinaci obrečela a na Michalovi bylo také vidět, že se s ní bude těžce loučit. Při odchodu nás ještě chtěla následovat…