Balkán 2019

 

13/07 Praha – Gyenesdias

Z plánovaného odjezdu v 11 rychle sešlo, když jsme zjistili závadu na ventilcích a z důvodu absence půlky posádky Eliotta. Původně byl prasklý jen jeden, ale nakonec se pro jistotu měnili tři.

Vyjíždíme ve dvě a začíná hodně pršet, na Slovensku jsme v 5 a v Maďarsku v 6. 

Jirka hlásí problém s autoledničkou, o chvíli později nefunkční okénka a po chvíli po výměně pojistky se problém objeví znovu a zjišťují shořelou pojistku. Otevírající se kufr za jízdy je už taková klasika.

V městečku Gyenesdiás vedle Balatonu se ubytujeme před půl 10. Restaurace už jsou zavřeny, tak nás posílají na místní festival. Až na jeden stánek s klobásami nikde neberou eura. Tak to máme alespoň s pořádným příplatkem.

Ujeto 551 km.

 

14/07 Gyenesdias – Kozara

Před odjezdem se ještě zajedeme podívat do mariny k Balatonu a vypít si kávičku. Posbíráme se před dvanáctou a na hranici s Chorvatskem jsme před třetí.

Krom drobných zastávek se zastavujeme v Nature Park Lonjske Polje, kde mají blonďatý prasata a krávy s obrovskýma rohama – podolský hovado (nebo tak nějak jsme si to přeložili). Vzhledem k bažinatému základu je to tu tady dost obsypáno komáry a nestíháme se plácat. Prasata si to pro změnu užívala s mega obříma hovadama.

Další zastávkou je památník genocidy v Jasenovaci a před osmou už konečně překračujeme hranici do Bosny. 

Po 22. Hodině přijíždíme do národního parku Kozara a bydlíme v Motelu Bijele Vode. Na pokoji slyším pod okny život a když vykouknu, vidím dvě lišky a světlušku. 

Ujeto 356 km.

 

15/07 Kozara – Jajce

Po snídani se zajdeme podívat k pomníku revoluci v Národním parku Kozara, navštívíme i muzeum, ze kterého běhá mráz po zádech a objevíme zbraň s označením Brno.

Po dvanácté se vydáme na cestu a zdá se, že dnešní den bude hlavní cíl najít internet pro Jirku. Stráví tím přibližně hodinu času, běhá od obchodu k obchodu a my všichni ostatní se už těšíme na vodopády Blihe. To ale netušíme, že nás čeká krpál do údolí a hlavně potom ten krpál z údolí zase vylézt.

Naplánováno máme přejet kopec lesem, přes který je v mapě vyznačená vcelku zřetelná cesta. Až k pomníku na Korčanici to jde všechno skvěle, asfaltka skoro lepší jak na D1. Za pomníkem se to však mění v docela náročnější offroad, nakonec neznámo kde i odbočíme z trasy a pak už vybíráme vždy jen tu lepší cestu. Je ale znát, že tu dlouho nikdo nejel, maximálně těžaři dřeva a ti nám tu cestu pro změnu náležitě rozbahnili.

Z lesa se nakonec vymotáme a pro změnu přes louky s vysokým kapradím se konecně dostaneme do civilizace a míříme do Jajce, kde už na nás čeká bosenský kamarád Dino.

Nejprve Davida zastaví policie kvůli pásům, tváří se přísně, David se pořádně kaje a tak ho nakonec pustí. O pět minut dál ho zase jiná hlídka zastavuje, aby se zeptali, zda je vše v pořádku.

Nakonec se před devátou konečně dostáváme do Jajce a míříme do centra, které jediné trochu známe z poslední návštěvy. Vjíždíme i přes to, že vjezd do centra je zakázán od 18-24, ale jinou možnost, jak se dostat k hotelu Stari Grad nemáme. Těsně u něj nás však odkloní policista a už už se chystá nám promlouvat do duše, naštěstí se ale objevil Dino a vysvětlil mu, že jsme ignoranti z Čech a že by se měl slitovat.

Rychle se tedy ubytujeme a jdeme si nechat k večeři udělat výklad nejen o Bosně, vypít pár piv, panáků a vína, ochočit si pár krátkonohohých vlčáků a basetů a pouličních směsek a po návštěvě baru se po půlnoci konečně uložíme do postele. Zítra nás čeká podrobná přednáška o Bosně, Jajci a nasátí místního života.

Ujeto 246 km.

 

16/07 Jajce

Dnešní den veskrze odpočíváme. Po snídani jsme se vydali k Dinovi domů, kde se připravovalo maso na grilu a jiné druhy obžérství. Mimo jiné naše nealkoholická skupinka do sebe krátce po snídani začala klopit domácí víno a domácí pálenku a po vydatném obědě máme chuť odpadnout. Místo toho nás čeká prohlídka města a okolí – vodopády z tajné vyhlídky, výklad o historii starého města, povídání o tom, jak to tu za války vypadalo a z kterého kopce na sebe pálili, následovala kávička v kouzelném místě u splávků, koupačka na jezeře, kde si Jirka sjel po zadku holou skálu (a v noci chodil strašit po gradu), zbytku skupiny jsme ukázali Mlinčiči, na večeři zašli do stejné restaurace jako včera a pořádně se přecpali, pak chodili dlouho po městě se smečkou psů, která si nás adoptovala a hlídala a čekali, až se přiblíží půlnoc, abychom mohli přeparkovat auta před hotel. Se svolením policisty jsme projeli dříve.

Ujeto 20 km.

 

17/07 Jajce – Pločari

Výjimečně jsme sbaleni do 11. Hodiny a vyrážíme směr Podmilačje obhlédnout, jak pokročili se stavbou kostela. Poté mimo hlavní tahy přes vrchol Paljenik (1933 m n.m.) plánujeme směr Boračko. Cestou kupujeme domácí ovčí sýr a máme to i s prohlídkou domácí sýrárny.

K vysílači tentokáte zajet není možné, tak si ho aspoň okoukneme z vedlejšího vrcholku. Klukům se ale líbí další vrchol v dáli, a tak se jej pokuší zdolat. Nakonec neúspěšně a míříme tedy zpět na plánovanou trasu. Čeká nás ale jedno úžasné místo, kde se na čas zasekneme a je nám už docela jasné, že do cíle dnes nedorazíme.

Na čůrací zastávce nás navíc ještě vypeče Armstrong, který odmítá nastartovat. Pár ran do startérů to nakonec vyřeší a jedeme. Za tmy ale víme, že jet na Boračko je nesmysl a navíc by byla škoda minout některá místa, hledáme tedy na prvním odlehlejším místě u řeky.

Objevíme u vesnice Pločari a řeky Fojnica louku, ale přeci jen nám to nedá a jdeme se do prvního stavení optat, zda je možno rozbít tábor kus za jejich domem. Sympatický pár nám nabídne jejich předzahrádku s pěkně posekaným trávníčkem a tak už prakticky za tmy kempujeme.

Ujeto 157 km.

 

18/07 Pločari – Boračko

Vstáváme sice v osm, ale než se rozkoukáme, vykoupeme ve studené řece a sbalíme všechny cetky, je zase půl dvanácté. Hned po vyjetí zjišťujeme, že část elektriky v Armstrongovi nefunguje a příčinou je opět zapeklá pojistka.

Míříme do Jablanice na zbořený most se zastávkou na oběd na jezeře. Nad horami se honí mraky a trochu se obáváme, co nás čeká v horách, kam míříme do vesnice Lukomir.

Krajina je fantastická, bouřka v dáli výhružně burácí a blesky lítají, těsně před Lukomirem nás to zastihne – pořádné kroupy a krajina je za chvíli bílá. Dojedeme až na konec vesnice ke stečkám, kluci si to samozřejmě nenechají ujít a do prudkého kopce vyjedou až k nim a zaparkují. Když chceme odjet, Armstrong opět zklame a nenastartuje. A nepomáhá ani klepání. Začíná znovu pršet a kluci se pod autem střídají, kdo bude lépe klepat. Nevýhoda země je, že je to zároveň pastvina a taky tak náležitě vypadá. Ano, kluci se válí ve sračkách a zdá se, že budeme ve sračkách, pokud to auto nenakopneme. Nakonec se zadařilo.

Na Boračko jezero míříme druhou cestou, abychom se zastavili ještě na jedné nekropoli, auto už radši nezhasínáme, jelikož se už začíná šeřit a možnosti na kempování moc nejsou.

Cestou z prudkých kopců – a mimochodem další fantastickou krajinou – nechceme trápit brzdy Armstronga, tak brzdíme motorem. Z malé dírky ve výfuku se během chvilky stane pořádná díra a buracíme krajinou hlasitěji než traktor.

Za tmy přijíždíme do Herzegovina Lodges, kde nám před lety pomohli s Vučicí zařídit jí papíry, abychom ji mohli propašovat do ČR. Elmir nás nejprve nepozná, říká, že před lety tu češi byli, jeho žena Goranka nás pozná ihned a vřele nás vítají. A i přes pokročilou hodinu a pravidlo, že neubytovávají na jednu noc, nám překvapivě místo našli. 

Ujeto 198 km.

 

19/07 Boračko – Plužine

Dopoledne čekáme, zda se podaří Elmirovi sehnat nám servis na svaření vejfuku. Dali jsme si limit do 12. Nezadařilo se, sbalili jsme se a krátce po půl jedné se vydali na cestu. Sotva jsme vyjeli, volali nám, že nám sehnali servis v Jablanici, což je asi 40-50 km daleko a přesně opačným směrem, než míříme. Poděkovali jsme a pokračovali stejnou cestou do hor, kterou jsme včera jeli na Boračko. Ve stejných místech nás opět chytil slejvák, tak si ta krásná panoramata nemůžeme vychutnat.

V okolí Bjelašnice hledáme pumpu, jediná vyznačená na mapě je soukromá a názory místních na nejbližší benzinku se rozcházejí. Naštěstí ještě máme internet.

Pak už míříme směr Černá Hora. Po cestě lehce odbočíme z trasy na písečené pyramidy v okolí Foči a v terénu je zvuk Armstronga už dost nepříjemný. Narazíme na otevřený servis, kde je zrovna na heveru offroadové auto, tak to zkusím a uspějeme. Za svaření výfuku a popálenou ruku od něj si opravář řekne 10 Eur.

Před Fočou se odbočuje na silnici na Černou Horu, která vede údolím. Trochu doufáme, že ještě najdeme plácek na kemp, ale máme smůlu. 15 km před hranicí se na nás nalepí Hraniční stráž, každou chvíli nás předjíždí, pak zase zastavují, chvíli to vypadá, že zastavil a nestihl rychle vystoupit, aby zastavil i nás, tak zase skáčou do auta a zařazují se mezi nás, pak nás pro změnu s troubením předjíždí. Očekáváme, že si na nás v nějaké zatáčce počkají, nicméně až na hranice už je nepotkáme. 

Z Bosny to jde vcelku rychle, ani pasy nechtěji vidět, do Černé Hory je kolona asi na 20 minut. Dostaneme jen razítka a zkontrolují doklady od auta a můžeme pokračovat.

Už se ale šeří a šance najít plácek mezi horami je prakticky nulová. Dojedeme tedy až do města Plužine, kde zkusím pár míst, ale všechno je dost velká tragédie. Všimne si nás nějaká pomatená paní a posílá nás do kempu Vrbnice, který je pár kilometru za městem. Zkusíme ještě poslední apartmán, ale 8 v jedné místnosti je na nás trochu moc. Jedeme tedy do Vrbnice, kde se už za úplné tmy ubytujeme v kempu a rozkládáme stany. Kromě Jirky se Zuzkou, ti zvolili pohodlí a šli do chatky.

Ujeto 225 km.

 

20/07 Plužine – Vražje jezero

Dnes se posbíráme docela rychle. Před jedenáctou už opouštíme kemp, ale zasekneme se na nákupech ve městě. Hlavně potřebujeme internet a ten pro turisty na pár dní za 5 Eur 1000 GB je tak akorát.

Jedeme do Durmitoru. Vyhlídky jsou krásné, ale fakticky je to všechno dost nalajnované – tady vyhlídka, tady zaparkovat, na nějaké křižovatce uprostřed lesa nás zastaví nějaký pán a že máme zaplatit 3 Eura za osobu na den jako vstup do parku, Sušičko jezero je vyschlé a taky potkáváme spoustu turistů. Mimo jiné slováka ze Zvolena na motorce. 

Do lesa se zajdeme podívat na Barno jezero, které vypadá spíše jako zatopená mýtinka a když dojdeme k nejbližšímu břehu po vyšlapané cestičce zjišťujeme, že celá zem je spíše zarostlá hladina, protože se to s námi různě pohybuje a prosakuje voda.

Cestou k Černému jezeru nás jímá hrůza, jak strašně turistické místo to je. Vypadá to jak někde na festivalu nebo na pouti. A když dojedeme k bráně, před kterou je celá šňůra zaparkovaných aut a zjistíme, že k němu nedojedeme, vzdáváme to a prcháme pryč. 

Potřebujeme ještě tankovat a u jediné mini benzínky s jedním stojanem je další kolona aut. Nejbližší další benzina je přes 20 km.

Míříme tedy k jezerům Vražje a Riblje. Obě vypadala podle fotek úžasně a pouze Vražje má dostatek vody, abychom si tu krásu mohli vychutnat. Bohužel je tu ale zákaz kempování a prakticky všech aktivit, které lze na jezeře dělat. Objíždí tu ale nějaký strejda v Golfu a že za pár eur tu můžeme zůstat. Neváháme. Místo je to krásný a za jezerem máme výhled na Durmitor. V jezeře navíc objevujeme obrovské množství raků!

Výjimečně rozbíjíme kemp docela brzy a doufáme v klidný večer, kdyby David nezjistil, že ztratil telefon. Zapojujeme tedy veškeré vymoženosti moderní doby, zjišťujeme poslední známou polohu a s telefonem s internetem objíždíme okolí a čekáme, kdy se přiblížíme dostatečně blízko, aby se telefon připojil na sdílenou wifi. Asi po půl hodině se opravdu zadařilo a my si můžeme vychutnat povolený ohníček, krásnou noční oblohu a absolutní klid.

Ujeto 94 km.

 

21/07 Vražje jezero – Plav

Ráno vstáváme ještě dřívěji než obvykle. Ráno za námi přijde pasáček s velkým stádem ovcí, tak mu nabídneme pivo v plechovce, které ale vůbec neumí otevřít. A i přes to, že se nám od jezera nechce, oddalujeme to, jak jen to jde, koupeme se i přes zákaz, ale stejně se nám podaří sbalit a vyrazit před půl dvanáctou.

Cestou se zastavíme na mostě přes řeku Tara, který je opět strašná masovka, tak to jen omrkneme a pokračujeme dál proti proudu řeky, kde se v jedné zátočině ještě zchladíme v krásně modré vodě.

Cestou vidíme odbočku na Zabojsko jezero, ale vedoucí auto se přehlédne a místo dvou kilometrů je to osm strašným terénem. Navíc je to konečná a k jezeru se musí krpálem přes les. Dole nás zahlédne správce parku, který tam zrovna hoduje po nějakém lovu a rychle běží vybrat peníze. Snaží se nám nacpat, že jsme džipy tour a krom peněz za osobu chce 20 Eur za auto. Michal se s ním tedy docela dlouhou dobu dohaduje, že nejsme žádná organizovaná skupina nakonec to uhádá na běžnou cenu za den v parku Durmitor. Nejdříve jsme ani netušili, že ještě tato část je součást Durmitoru, navíc už jsme byli téměř u konce.

Původně jsme plánovali dostat se do Plavu přes další hory a národní park, nakonec jsme ale z tepla tak unaveni, že volíme hlavní tah a zkusím hotel, ve kterém jsme bydleli před lety na břehu Plavského jezera. Při čekání na informaci, zda by pro nás měli volné pokoje, jsme zjistili, že hlavní hotel, kde jsme spali, téměř celý shořel. Naštěstí nám místa našli a je tu spoooousta malých štěňátek.

Ujeto 190 km.

 

22/07 Plav – Koplik

Vyjíždíme okolo půl jedné, ale jako první hledáme autoservis, aby překontrolovali Eliottovo přední kolo. Rozebrali a opravili za 10 min a neřekli si ani o euro. Společně s nákupem jsme se zdrželi v Plavu další hodinu a u Ali Pasha Springs, Oka Skakavice a vodopádu Grlja jsme ztratili další hodiny. Zkratku přes hory do parku Valbona jsme po konzultaci s místními a internetem zavrhli, musíme tedy na jih Albánie a to z minula víme, že není rychlá cesta.

Ve čtvrt na pět jsme na hranici, kde to jde docela rychle a asfalt končí hned kousek za albánským přechodem. Jaké je ale naše překvapení, když v místech, kde byla horská cesta, je položen krásný nový asfalt a spoustu míst už ani nepoznáváme.

V Kopliku jsme i se zastávkami před osmou, vyměníme peníze a koupíme internet – 10 GB za 11 Eur na 14 dní a ubytujeme se - v údajně – 4 měsíce starém Hotelu Holiday. Náš pokoj tomu nicméně neodpovídá. Nicméně recepční překvapivě mluví anglicky a na večeři ve městě už mladí také mluví anglicky.

Cestou zpět na hotel nás “nenápadně” tam a zpátky míjí mladý Albánec, kouká u toho do telefonu a dělá, že si nás jako nevšímá. Když už je to asi po dvanácté, co se nenápadně otočí, kývne na projíždějící auto a zmizí. Tak jsme trochu paranoidní a čekáme, kdy nás někde ve tmě okradou.

Ujeto 125 km.

 

23/07 Koplik – Valbona

Z hotelu odjíždíme nečekaně brzy – už kolem půl jedenácté. Přes Shkodru plánujeme dojet do Národního parku Valbona a tady přenocovat.

Shkodra je docela živé a velké město, my se tady zastavujeme k mešitě Xhamia e Plumbit, která by měla být částečně zatopená. Přijet bychom sem ale museli nejspíš zjara, teď je tam místo vody rozkvetlá louka plná včel. Projdeme si alespoň mešitu, která je dost prostá a nedalecí pasáčci nás přijdou upozornit, že holky bez šátku nesmí. Krátké rukávy a kraťasy ale nevadí.

Chceme se ještě zchladit v řece, ale není to úplně to pravé ořechové a tak se v Drině vykoupeme o kus výše až těsně před přehradou, kde je voda krásně čistá.

Úplně jsme zapomněli, jak náročná je cesta do Valbony i přesto, že je asfalt. Zatáčky, stoupání a klesání nám dají celkem zabrat a strávíme tím celý den. Zastavujeme se na jednom místě z minula, kde nás hned odchytí starší pán, hrozně se s námi vítá, ptá se, zda jsme katolíci a zve nás na jídlo a panáky. S díky odmítáme a pokračujeme dále.

Do údolí Valbony vede offroadová cesta. Alespoň tak to máme v hlavě někde z minula, kdy jsme stáli za setmění na rozcestí a rozmýšleli se, kam jet přespat. K našemu překvapení je zde ale krásný nový asfalt, což ale také znamená více turistů, obsazených ubytování a ne moc dobré možnosti ke kempování.

Projedeme až nakonec a nikde nic vhodného nenacházíme. Zkusíme tedy jeden odlehlý hotel v kopci – úplně plno. Zajedeme na pár cest, ale výše řeka nemá vodu. Nakonec tedy v trochu industriální zóně zakotvíme trochu dál od silnice s řekou hned vedle a už za tmy rozděláváme kemp.

Připravíme i oheň, ale vzhledem k tomu, že celý den v Albánii fouká a nejinak je tomu i tady v údolí, rozhodneme se jej nakonec uhasit, abychom nezpůsobili požár od poletujících žhavých kousků.

Ujeto 236 km.

 

24/07 Valbona – Kukes

Před jedenáctou se naše skupiny rozdělí – jedna část jde na výšlap po Valboně, druhá část jede do servisu do Bajram Curri. Poradí nám Rizu, že prý má stejný auto jako my. A ono fakt jo. Stáli tam dokonce dva Range Rovery. A místo toho, aby se hned začalo s našimi auty, ptali se nás, jak mají opravit jejich auta. Nakonec nám to po pár hodinách plus mínus opraví.

Setkáme se se zbytkem až v půl sedmé a míříme přenocovat do Kukës do hotelu. Cestou sbíráme minimálně tři-čtyři sebevražedné želvy, které se rozhodly skákat pod auta.

Ujeto 130 km.

 

25/07 Kukes – Lure

Trháme rekordy! Ve čtvrt na jedenáct už sedíme v autech a míříme do Národního parku Lurë. Volíme delší cestu po vedlejší cestě s menšími zastávkami, troškou bloudění a pak se pořádně offroadovou cestou probíjíme do hor. Místy jsou to hodně velké kameny, ale Eliott i Armstrong to zvládli bez zaváhání.

Po páté hodině už zastavujeme u největšího jezera Madh a hledáme místo na kempování. Nakonec to necháváme na cestě, která stejně vede od nikud nikam. Jsme ve výšce lehce nad 1700 metrů.

Ujeto 136 km.

 

26/07 Lure – Debar

Ráno vstáváme většina mimořádně brzy, už kolem půl sedmé. Nicméně nám to všechno strašně trvá, tak se na další cestu vydáváme až v půl jedné. 

Cesta je docela náročná, drncavá, se spoustou jezírek, i přes vyšší nadmořskou výšku je strašné vedro a celé je to dost úmorné. V jednom úseku dokonce cesta končí obrovskou dírou, tak se vracíme na objížďku – samozřejmě nijak neznačenou. 

Park Lurë v roce 1990 vyhořel, ale příroda se s tím vyrovnala velmi dobře, alespoň to tak vypadá.

V sedm se dokodrcáme do Peshkopi a hledáme autoservis, kde jsme před lety byli. Nakonec ho najdeme, ale offroady už prý nedělají. Ale že nám na to koukne. Tak koukl. A prej dobrý, do Čech prý dojedeme. A nic za to nechtěl. No tak jo, uvidíme, jaké cesty nás ještě čekají. 

Zastavíme se ještě na jídlo, abychom utratili zbývající Leky – pizzu nám účtovali v přepočtu za asi 10 Kč, tak jsme říkali, že je to nějak málo, tak prý teda za 100. Nějak majiteli ty počty nešly, možná proto má celou restauraci i s hotelem na prodej. My stejně nakonec neměli úplně celou částku, tak nad tím mávl rukou.

A my se rozhodli jet přenoctovat do Makedonie. Do Debaru je to asi 30 km, ale na internetu skoro žádné hotely. Jeden odpověděl, že má jen poslední dva pokoje, druhý ještě méně, tak nás poslali do jejich dalšího hotelu za městem.

Cestou do kopce začínáme cítit podivný zápach, opatrně okukujeme, co se nám kde v autě pálí. Obviňujeme posádku z čuňáren. U samotného hotelu už je smrad k nevydržení a nám je to jasný – dojeli jsme do Spa hotelu Banishte se sirnými lázněmi a na parkovišti je to pukavcový masakr.

Ujeto 108 km.

 

27/07 Debar – Tetovo

Ráno po vstupu na chodbu je smrad k pozvracení. Někteří zmiňují, jak je v noci smrad několikrát probudil. K snídani jsou krom jiného vajíčka na tvrdo, která taky smrdí jako pukavci. Pakujeme se tedy vcelku rychle a mizíme v půl jedenácté.

Jedeme přes Národní park Mavrovo, který je fakticky hlavně asfaltka. Cestou zastavíme u vodopádu Duf a dáme si trošku náročnou kilometrovou procházku k vodopádu, o kousek dál zase procházka k Bigorski monastery (vstupné 2,5 Eur) a pod klášterem se skvěle najíme.

Cestou máme ještě Mavrovo jezero, na kterém má být potápějící se kostel. Opět máme smůlu jako s mešitou ve Shkoderu a polorozbořený kostel je celý na souši.

Míříme na Tetovo, ale nechce se nám úplně po hlavním tahu, tak se na kus cesty vydáme offroadem starou cestou. I přesto, že nemáme moc výhledů, jak je zarostlá, má svoje kouzlo.

Už se ale smráká a na zbytek cesty se tedy napojíme na podle linky namalovanou dálnici, která je rozbitá, smí se na ní jet 80 km/hod. a zaplatíme za ní dohromady jedno Euro.

V Tetovo míříme do centra kvůli malované mešitě, kam se dostaneme těsně před modlitbou. Nejdříve nás úplně nechtějí pustit dovnitř, nicméně pak nás tam na chvíli pustí a můžeme udělat i pár fotek.

Hledání hotelu pojmeme pěšmo. Nutno říct, že makedonská města jsou hodně živá, spousta krámků a kasín a lidí v ulici. První hotel obsazen, tak o kus dál zkoušíme Hotel Tivoli a místo mají.

Ujeto 141 km.

 

28/07 Tetovo – Prizren

Ráno vyjíždíme v půl jedenácté a míříme rovnou na Kosovskou hranici, která je asi 40 min jízdy. První plakát, kterému rozumíme hlásá, že pokud máme podezření na nekalé jednání policie, máme volat horkou linku. Celníci se tváří docela přísně, důkladně si prohlíží íránská víza, ale když jim řekneme, že jedeme opravit auta k nim, tak je to rozesmálo. Taky si musíme koupit pojištění pro auto za 15 Eur.

Míříme do města Prizren, ale na jediné cestě, která tam vede, je uzávěra. Původně jsme mysleli, že všichni vyrazili na piknik k řece, ale o kus dál stojí policie a řeknou nám, že probíhá závod a bude to další dvě hodiny zavřené a objížďka není. 

Rozhodneme se tedy vyjet na nejbližší horu s horským střediskem Sharr. Cestou potkáváme hodně bujný development v celku vkusném stylu a jezdí tu luxusní auta, včetně Ferrari. Na těch děravých silnicích to působí vtipně. V samotném středisku je to spíše zanedbané, ale aspoň je tam klid a pár otevřených kaváren.

Cestou dolů až téměř v Brezovici zjišťujeme, že se nám přehřály brzdy a téměř nefungují. Necháme je tedy vychladnout a opatrně pokračujeme dál.

Pro jistotu se rozhodneme nepokračovat v cestě a v nejbližším městě se ubytujeme. Město Prizren svého času bylo hlavním městem Kosova a má svoje kouzlo.

Ujeto 137 km.

 

29/07 Prizren – Rožaje

Celý večer, noc, ráno i den prší. Eliott a Armstrong jedou do servisu, aby nám okoukli auta a opravili brzdy. Ostatní máme rozchod a rozdělíme se na dvě skupinky. Ta naše vyrazí na nedalekou pevnost/hrad. Sice je to jen pár set metrů, ale vyškrábat se tam nám dá hodně zabrat.

V jednu se potkáváme před hotelem a míříme směrem Černá Hora. Bohužel počasí a chybějící čas nás nenechá jet úplně podle programu. Ve všech městečkách a vesnicích probíhá výstavba nových domů a v každém městě jsou obrovské kolony. Takové, že si za jízdy můžeme různě vystupovat a zajít nakoupit, co se nám z auta líbí.

V půl osmé jsme na hranici z Kosova, po které následuje dlouhá cesta územím nikoho v horách. Na černohorské jsme až o půl hodiny později.

Ubytujeme se před Rožaje za setmění v Jela Natural Resort.

Ujeto 179 km.

 

30/07 Rožaje – Srebrenica

Na cestu vyrazíme kolem půl jedenácté a v ve čtvrt na dvanáct jsme na hranici do Srbska. Volíme cestu podél hranic v horách a míříme směrem Bosna. Až na výjimky je to vedlejší silnice krásnou krajinou, cestou se zastavíme i na trhu s ovcemi a kozami a sondujeme, kolik stojí takový beran. Prý mezi 150 a 300 Eury. Nicméně místní na turisty moc zvyklí nejsou a tváří se více zamračeně a ptají se na foťáky, co mám na krku.

Před Zlatiborem se rozhodneme zdolat krásný kopec Cuker, odkud je se západem slunce krásný výhled.

Na hranici jsme před osmou a je to jen malinká budka, na bosenské straně začíná prakticky na železničním mostě.

Se setměním přijíždíme do Srebrenice, kam celý den míříme, tak se tu v prvním penzionu ubytujeme. Vypadáme tak nuzně (asi), že nám říká, že jsou ale moc drazí (22 EUR/osoba). Ubytujeme se a objednáme si večeři. Při ní se bavíme s recepčním a číšníkem v jednom. Vypráví nám některé zážitky z doby války a v momentě, kdy si pochutnáváme na místních specialitách, nám vypráví o tom, že to nejhorší byl hlad. Tak nás ten hlad trochu přejde…

Ujeto 288 km.

 

31/07 Srebrenia – Mohacs

Okolo půl jedenácté míříme z hotelu k památníku na srebrenickou genocidu v Potočari. Máme už dva odpadlíky s trávicími obtížemi, postupně se další taky hlasí, že nejsou úplně ok. Původ neznámý, nicméně mají za to, že hotelová restaurace je vinník. Nicméně někteří jedli ze stejné mísy tamní specialitu a jsou zcela v pořádku.

Památník a muzeum jsou docela silný zážitek, umocňují to barevné fotografie z té doby, díky kterým si více než kdy jindy uvědomujeme, jak je to blízko a jak je to nedávno.

Vzhledem k obrovskému vedru se ještě dlouze chladíme v řece Drina, která hraničí se Srbskem. Pak už míříme přes Tuzlu na hranice. V Slavonskim Šamaci jsme před čtvrt na sedm, z Chorvatska do Maďarska před Udvar přejíždíme v osm a o čtvrt hodiny později se ubytujeme v Moháči. Půlka účastníku odpadla, druhá vyráží do města za jídlem.

Ujeto 326 km.

 

01/08 Mohacs – Praha

Při snídani spočítáme mrtvoly, živých nás zbývá zhruba polovina a v deset vyrazíme na Prahu. Ve čtvrt na tři jsme na Slovensku a hodinu později už v ČR. Dáme rychlý oběd v Břeclavi a přes otřesnou D1 se probojujeme domů před půl devátou.

Ujeto 648 km.

 

Galerie Chorvatsko

Galerie Bosna a Hercegovina

Galerie Černá Hora

Galerie Albánie

Galerie Severní Makedonie

Galerie Kosovo