Maroko 2013 - photos by marketa novakova

Roadtrip do Maroka

Všechno to začalo přibližně před měsícem, kdy jsme si řekli, že pokud seženeme starého Range Rovera, odjedeme do marocké pouště. Sehnali jsme s pomocí experta na baworáky Libovky u Eliotta v Budějovicích. A tak začaly překotné přípravy jak nás, tak Eliota (Range Rover Classic z roku 1987)…

Den 1. Praha (ČR) – Colmar (Francie)

Na mnohatisícovou cestu se vydáváme 28. 9. 2013 v odpoledních hodinách. Starý Range Rover z roku 1987 by měl být připraven na roadtrip tak dobře, jak je to jen možné, jedině váha našich zavazadel ho trochu zaskočí a po nastoupení celé posádky mu viditelně poklesne zadek. Není však moc čím si ulehčit a se žlutým mumínkem přikurtovaným na čele střechy se vydáváme maximálně stokilometrovou rychlostí vstříc našemu marockému dobrodružství.

O půlnoci hledáme ve francouzském Colmaru se Sochou Svobody na kruhovém objezdu ubytování a hned ráno po kontrole auta pokračujeme v cestě.

Den 2. Colmar (Francie) – Palavas les Flots (Francie)

Zastavujeme se krátce v Romans sur Isere, v rodišti předků Michala. Opravujeme tlumiče, které začaly silně klepat a jedeme dál na jih.

Cíl je pobřežní městečko Palavas les Flots poblíž Montpellier, kde strávíme noc v sympatickém hotýlku Du Midi u pláže a v noci posloucháme křik neznámých ptáků z nedaleké laguny. Při odjezdu zjišťujeme, že se jedná o plameňáky.

Cestou z večeře po pláži vidíme v písku cosi svítícího a hecujeme se, kdo na to sáhne, abychom zjistili, co to tedy je. Odváží se David. Když si na onu věc posvítíme, vidíme něco jako písečný výkal.

Den 3. Palavas les Flots (Francie) – Santa Pola (Španělsko)

Na poslední benzinové pumpě ve Francii se nás ptá mladá holka anglicky, zda bychom je nesvezli, leč jsme plní až po střechu a volám tedy na naše pány, že ji můžeme vzít leda na střechu. Načež se nás slečna udiveně česky zeptá, zda jsme Češi :)

Po překročení hranice je španělskými policisty vytvořen koridor pro osobní auta a provádějí náhodné kontroly, naštěstí nás však pouštějí téměř bez povšimnutí. Na konci koridoru výhružně postává policista a mává kung-fu řetězem s ocelovými ježky.

Na dálnici za Barcelonou se zastavujeme na pauzu a vidíme, že pro auta do 2,10 metrů mají plechové stříšky na ochranu před sluncem, tedy neváháme a parkujeme pod nimi. Tedy – snažíme se o to, dokud neuslyšíme skřípění. Vykoukneme a zjistíme, že jsme zaklínili o ráčnu držící náhradní kolo a zpět jen tak nevycouvneme. Požádáme tedy procházející pány o pomoc v podobě zátěže a vyskladáme se na náš traverzový nárazník, abychom auto snížili a mohli jsme vyjet. Podařilo se. A kolem vidíme, že nejsme jediní, kdo měl vyšší auto.

Dnes nocujeme ve španělském Santa Pola v hotelu Polamar. Písek na pláži má zde konzistenci hladké mouky, díky čemuž je voda v moři o dost více kalná než jinde. Je už po sezoně a město je téměř vylidněné.

Den 4. Santa Pola (Španělsko) – M’Diq (Maroko)

Ráno si krátce zaplaveme v moři a vydaváme se podél pobřeží směr Algeciras. V lagunách jsou vidět opět plameňáci a volavky a místy jsou solné duny. Ve městě Guardamar del Segura konečně nacházíme vybavenou prodejnu s autodíly a dokupujeme chybějící náhradní součástky. Pro jistotu… Dálnice vede mezi kopci a desítkami kilometrů plantáží s foliovníky. V jeden moment potkáváme na dálnici zatoulanou kozu a doufáme, že brzy uteče do strání, aby ji někdo nesrazil.

Semtam se vyskytne nějaký drobný problém s autem, který buď pánové opraví nebo je nám doporučeno daný problém prostě ignorovat. Jedeme tedy s kapajícím olejem, který budeme muset každý den dolévat. Párkrát za den se leží pod autem. A v určité rychlosti a určitém momentu při najetí do díry se auto rozklepe a stává se z něj velké masážní křeslo, dokud se nezpomalí.

Na dálnici před Marbellou kupujeme otevřený zpáteční lístek Algeciras – Tanger Med (4 osoby + auto = 350 €). V samotném algecirském přístavu nemají příliš dobře značené, kudy k trajektu, natož k trajektu společnosti Balearia a místní navigující zaměstnanec ani netušil, co je Tanger Med. Chceme odplout trajektem ve 22:00, avšak mají zpoždění a vyplouváme o padesát minut později. Michal do sebe pro jistotu nacpe Kinedryl a celou cestu prospí. Za necelou hodinku a půl konečně připlouváme k břehům Afriky.

Pasová a celní kontrola probíhá v sezóně standardně po dobu plavby. Nyní nás však čeká pasová kontrola u výjezdu z trajektu a pokračujeme na celnici. Michala se celník snaží přesvědčit, že není Čech, ale Čechoslovák, poté se ptal, kdy jsme se rozdělili, dlouze studoval doklady a pak propiskou dokresloval čísílka v pase od razítka, které se pořádně neotisklo. Prohlídka auta proběhla tak, že jsme na ni nejprve dlouze čekali, celník si nechal otevřít kufr, na věcech uvnitř nespočinul pohledem ani vteřinu, jen se díval na mě a poté jen řekl "OK". A jelo se.

První dva dny jsme se rozhodli zregenovat a zůstat v městečku M'Diq. Cesta tam vede přes pohoří klikatící se silnicí a ve tmě se v jednu chvíli vynoří policista, který nás zastavuje, aby se pouze zeptal, jestli jsme v pohodě a pak nás bez další kontroly pouští dál. O něco méně se však líbíme jeho dvěma psům, kteří se za námi zuřivě rozeběhnou a útočí na auto.

Je pozdě a jsme už moc unaveni. Naštěstí je zde o dvě hodiny méně a podaří se nám sehnat ubytování v hotelu Golden Beach (50 €).

Den 5. M’Diq

Na břehu moře ráno leží spousta mrtvých malých hvězdic. Pár přeživších vracíme zpět do moře. U bazénu i na promenádě pro změnu nacházíme velké mrtvé či polomrtvé cvrčky. Skoro to vypadá jako by se je zde snažili něčím hubit.

Celý den se poflakujeme, koupeme se v moři i bazénu, spíme a jíme. Zdá se, že jsme široko daleko jediní cizinci a že na ně ani moc nejsou zvyklí. Tak jako tak budíme pozornost úplně stejnou jako Eliot a mumínek od začátku cesty.

Vydáme se na průzkum města a nacházíme místní súk, kde kromě velkých hromad zeleniny, vajec, oblečení či pečiva, na kterém je velké množství včel, prodávají samozřejmě také maso – na pultu vidíme hlavu čehosi už bez chlupů, smrdící lorny s rybami ve stánku opodál nebo za jiným stánkem odkrojky masa a pařátů, které v tom teple vylučují neuvěřitelně hnilobný zápach. Snažím se zadržovat dech, co to jde, ale stejně se tomu vyhnu.

Po setmění to na místní kolonádě žije. Pánové se rozhodnou ochutnat u jednoho stánku mořské šneky – posunky si objednají misku zjevně již vyloupaných šneků, ze kterých se vyklube cizrna, což nikdo z nás nečekal. Při druhé objednávce už je to správně a odnášejí si další misku – teď už opravdu se šneky. Při odchodu ještě dostávají třetí misku – šnekový čaj.

Dvouhodinový posun nás trochu rozházel a do postele se vydáváme neobvykle brzy. Ráno bychom měli vyrazit dále na jih.

Den 6. M’Diq – Ben Smim

Vstáváme dříve než je vůbec možné dostat snídani, což je u nás více než neobvyklé. Michal si objednává svůj oblíbený čaj s mlékem a dostává horké mléko, ve kterém je namočen čajový sáček. Po snídani ihned vyrážíme. Máme před sebou 350 km.

Začátek cesty vede kolem pohoří Djebal. Nejčastějším autem na silnici jsou staré Mercedesy Piano, které zde využívají v modrobílé barvě taxikáři. Auta i náklaďáky jezdí přecpány vším možným – balíky slámy, kdy samotné auto není téměř vidět, zvířaty nebo lidmi. Každou chvíli také potkáváme policisty s trojnožkou a radarem. Při krajnicích pak hodně dětí jdoucích ze školy mezi vesnicemi.

Po Mercedesech jsou zde pak druhým nejrozšířenějším dopravním prostředkem oslíci, muly, mezci a koně. Při silnici se pasou krávy, ovce i kozy. Podél silnice je také spoustu opuncií a agáve a stánky nejprve s cibulí a v jiné oblasti pak s melouny.

Pohybujeme se již v oblasti, kde si o vodovodu zavedeném do domácnosti mohou zatím nechat jen zdát. Ve vesnicích mají jen veřejné studny, kam si chodí čepovat vodu do barelů. Někteří autem, jiní s oslíkem.

Na oběd se zastavujeme v nějaké malé vesničce. Výběr není veliký – jen rybí tajine nebo fazole. Abychom si vybrali, jsme pozváni až do kuchyně. Přinesenou místní vodu stočenou z kohoutku ignorujeme a pro jistotu si dáváme colu.

Kolem nás se motají dvě malá koťata, která zde jí nejprve meloun a my je potom krmíme taveným sýrem. Přidá se k nim velký kocour, který se tváří jako jejich máma a většinu jim sežere.

Jeden z místních nás láká do svého obchůdku, abych si vyfotila fosílie ze Sahary. Něco se nám snaží vysvětlovat, ale není mu vůbec rozumět. Lámanou francouzštinou nám pak popisuje, že je odněkud z jihu, kam cesta trvá 3 dny. Vytahuje i arabskou mapu a ukazuje nám místa, kam máme namířeno. Vyznačené cesty jsou však překryty arabskými nápisy, takže tam stejně nevyčteme nic, co by se mohlo hodit.

Pokračujeme dále, kde kopce již ustoupili do stran a všude kolem nás je rozlehlá planina. Chceme si udělat zastávku ve Volubilis, kde se nacházejí římské vykopávky. Doposud jsme jeli po asfaltkách, když tu najednou nám navigace říká, že máme odbočit doprava do pole. Myslíme si, že se spletla, pokračujeme tedy ještě kousek dál, abychom se ujistili a vyříkali si, že by to asi měla být ta správná cesta a otáčíme auto. Náš první marocký terén! Naštěstí jen pár kilometrů kamenité cesty, při které míjíme několik odlehlých domů částečně skrytých za opunciemi a agáve.

Po několika hodinách přijíždíme do Volubilis a téměř dvě hodiny strávíme procházením rozlehlého komplexu. U brány mi místní pán v arabštině vysvětluje, že vypadám jak berberka, jen že tetování mám jinde než ony. Více se s ním ale nedomluvím a loučíme se. Jdu se ještě podívat na místní ochočenou opičku, která mi útočí na velký objektiv a přes foťák se mi šplhá na ruce, kde mě jemně kouše do ramene. Již se stmívá, tak se nemůžeme déle zdržet a pokračujeme do vesnice poblíž Azrou, kde máme rezervované ubytování. Musíme ještě i tankovat, ale ne u každé pumpy mají benzin, pouze diesel. Spotřeba nám zatím kolísá po celou cestu mezi 13,5 a 15,9 litry.

Do Ben Smim, vesnice v nadmořské výšce cca 1500 m, jsme přijeli za úplné tmy. Fouká vítr a je o dost chladněji. Hledáme hotýlek Tamanoucht (36 €), na který není žádný ukazatel, ptáme se tedy místních. Nakonec to najdeme a sympatický majitel s Octavií nás ubytovává v moderně vybavených a čistých pokojích, které však při hlubším nasávání vzduchu vypouští lehký zápach – možná to byl dříve prostor pro zvířata. Připraví nám k večeři výborný hovězí tajin, zeleninový salátek a jako dezert dostáváme žlutý meloun a hroznové víno. Nechybí výborný mátový čaj s rituálním přeleváním a naleváním. Poradíme se také s majitelem o obtížnosti trasy v dalších dnech a protože zde není internet, jdeme brzy spát.

Den 7. Ben Smim – Midelt

V 8 ráno jsme již všichni připraveni u snídaně. Výhled do krajiny je úchvatný. Pastviny jsou plné ovcí a všude kolem jsou skromná stavení. Rozloučíme se se srdečnými maročany a popjíždíme o 10 km dál do cedrových lesů za makaky.

Místo jsme našli snadno a sotva zaparkujeme, hned se kolem nás sjedou na koních maročani a nabízejí nám své služby. Odmítáme a musíme přidat do kroku, abychom se jich zbavili. Kupujeme dva pytlíky arašídů a vydáváme se k opicím žijícím zde ve volné přírodě.

Makakové se zpočátku opatrné přikradou, rychlým pohybem seberou nabízené arašídy a zase popoběhnou. Malé opičky vůbec nemají šanci něco získat, protože je ty větší okamžitě zaženou. Je ale vidět, kdo je tady pánem a ten nahání strach i nám. Nejprve si jde k Michalovi pro ořechy, pak ho začne chytat za kalhoty, že chce víc, tak je po něm Michal začne házet, až je jeho dotírání natolik nepříjemné, že po něm hodí celý pytlík a raději odběhne dál.

V autě máme ješte jablka a hrušky, jdeme tedy pro ně a odkrajuji z nich malé kousky. Větší opice zase zahánějí malé a chtějí víc a víc. Říkám Michalovi, ať hlídá, kde je samec, avšak při filmování si nevšiml, že už je blízko a samec začne dorážet i na mne. Hážu mu kousek, ale ten ignoruje, dokud mu to nehodím všechno, pak dá na chvíli pokoj. Jiné opice za mnou také začnou chodit a tahat mne za kalhoty, takže jsem celá opatlaná od hlíny.

Odcházíme raději do lesa, kde je opic méně a potají v igelitce rozkrajuji ovoce, aby se mi pak snázeji rozdávalo. Když nemám nic nakrájeného v ruce, musím chodit s rukama vzhůru, aby opravdu viděly, že nic nedržím a nedorážely na mne. Jedna opice si toho ale všimne a i když jí kus dám, vyškrábe se mi za krk a začne sahat po igelitce, kterou už raději odhazuji i s obsahem. Jiná opice neváhá a pěkně si pochutnává. Ta má za krkem si tam několik minut hoví a v klidu žere. Začínám si ji fotit širokoúhlým objektivem a ona po něm začne šmatat. Pak už se přeci jen rozhodne slézt a my raději návštěvu ukončujeme a pokračujeme směr Midelt.

Zastavujeme se v malém městečku na rychlý nákup a kolem auta se nám srotí několik dětí. Váháme, zda jim dát jeden z přivezených míčů. Naznačují, že je nemáme fotit, když jim nedáme míč. Michal tedy vylézá na střechu, oči se jim rozzáří, vytáhnou ruce a předbíhají se, kdo ho uloví. Šťastlivec pak bere míč do ruky a prchá pryč, ostatní děti za ním, snad aby mu ho nevzaly.

Krajina se rychle mění – jednou jsou to kamenité planiny s velkými stády ovcí a berberskými plátěnými i igelitovými přístřešky, tam jsme zatím nejvýše – kolem 2200 m, poté zase pustina s červenou půdou, dále se mění ve žlutou a pak v šedohnědou. Výhledy jsou to nádherné a vzdálenosti obrovské. Míjíme i říčku ukrytou mezi kameny, kde loví i přes zákaz rybáři. Na chvíli zastavujeme, abychom si vychutnali tuhle idylku a dočkáme se i přechodu řeky velkého stáda ovcí i s pasáčkem.

Konečně přijíždíme do Mideltu a podle průvodce zkoušíme hned první hotel, který nám padne do oka – El Ayachi (35 €). Je to malé městečko, kde jezdí jako taxi také Mercedesy, tentokrát však stříbrné. Ubytováváme se a vyrážíme na malý výlet do nedalekých opuštěných dolů. Dita je indisponována a zůstává na hotelu.

Cesta vede krajinou, která začíná připomínat poušť a brzy sjíždíme do okouzlující soutěsky, kde se již asfaltka ztrácí. V řece lze občas zahlédnout želvy, ale pokračujeme dál. Míjíme menší opuštěné doly a ten nejlepší čeká na konci soutěsky. Zastavujeme a během chvilky se kolem nás začne srocovat ušmudlaná rodinka. Vytahujeme tedy konečně sladkosti dovezené z ČR a několik jich jim dáme.

Dle mapky cesta končí nedaleko a tak se rozhodneme tam dojet. Přijíždíme do malé vesnice s nádherným okolím a když dojedeme k řece, kde ženy perou s dětmi prádlo, začne jít do tuhýho, protože jsme si tašku se sladkostmi nechali ještě na střeše a hnalo se k nám hejno děti křičicích, že chtějí bonbon. Raději jsme tedy otočili auto a uháněli zpět. Ještě jsme se zastavili udělat fotku Eliota v zapadajícím slunci u jednoho z dolů, potkali tam gekonka a pospíchali zpět do Mideltu, abychom nejeli za tmy.

Na parkovišti u hotelu k nám přijde někdo cizí a hned se nás ptá, zda jsme z ČR a že tam má kamaráda Radka, který jezdí na motorce. Shodou náhod je to tentýž Radek, který nám dával tipy na cestu a pomáhal s trasou. Dohodne se tedy s námi, že nás za 20 min vezme na večeři. Přijde včas a je s ním i jeho bratr Kasim. Po chvíli se odpojí a zůstává s námi jen Kasim. Říkáme si, že to budou asi drahé průvodcovské služby nenápadně vnucené, tedy ho chceme pozvat na večeři, ale odmítá s tím, že to dělá od srdce a že nás pak vezme do svého obchůdku…

Dopadlo to přesně tak, jak jsme očekávali. Zavedl nás do svého berberského obchůdku, nabídl nám čaj a začal nám nabízet nejprve šály, omotával nam je na hlavu a fotil se s námi. Pokračovaly koberce. Naštěstí si nemůžeme dovolit žádnou váhu navíc, takže jen vybíráme menší kobereček na palubku. A pak začal koloběh smlouvání – napsal částku na papír (330 € bez šály), my měli dát protinabídku. Tohle se opakovalo asi pětkrát. Nakonec došlo i na tradiční odchod z místa a před obchodem padla finální částka (65 € koberec i šála), za kterou jsme zboží získali. Těžko říct, zda to bylo hodně či málo, alespoň jsme mohli konečně odejít. Mimochodem – jeho bratr, který nás jako první odchytl na parkovišti, se tam také objevil, ale nejenže si nás už pak vůbec nevšímal, dokonce se s námi ani nerozloučil…

Večer v hotelu se vyměnili recepční a nový nám tvrdil, že snídani nemáme v ceně ubytování. Možná to byl nějaký trik, abychom si připlatili. Nicméně dohodnuto bylo i s manažerem hotelu, že snídaně bude v ceně. Bohužel více než dohadování se nám nezbylo, neboť o peníze nás krátce po příjezdu zkásl první recepční, což je trochu neobvyklé. Rozhodně nemáme v plánu si doplácet, raději plánujeme snídani ve městě. Ráno se však recepční vyptává, jak jsme se vyspali a divil se, že jsme opravdu nazlobeni kvůli snídani, tedy ať na ni jdeme, že nakonec v ceně bude.

Den 8. Midelt – Imilchil

Po 9. hodině vyjíždíme z hotelu a nakupuje benzin do kanystrů a zásoby pití. Ze samotného Mideltu odjíždíme okolo 10. Vůbec netušíme, co nás čeká. Směřujeme do Imilchil a jedeme přes Atlas pistou Cirque de Jaffar.

Nejprve se zdá být cesta docela snadná až do té doby, dokud nemáme překročit údolí. Ještě na vrcholku před sjezdem dolů potkáváme dva starší páry – jeden francouzský s Defenderem a s Land Cruiserem španělský.

Cesta dolů je nejnáročnější – posádka musí vystoupit a centimetr po centrimetru navádět auto. Španělsko-francouzská výprava nás dohání při kontrole trasy, kde řešíme, zda je vůbec reálné to projet. Vytahují kameru a natáčí si náš výkon. Přidávají se k nám místňáci, kteři si tím přivydělávají a tomu našemu průvodci po zdolání toho nejhoršího úseku dáváme dole peníze, cigarety a chce boty, protože ty jeho jsou už rozpadlé. Sandále mu pořádně ani nejsou a dámské pantofle už vůbec ne, ale bere obojí.

Sjedeme až k vyschlé řece, kde se cesty ztrácí a v kamení hledáme, kudy se na ni napojit. Před prudkým kopečkem zvažujeme, zda to naložení zvládneme vyjet, ale vyměkneme a objíždíme to přes kamenité koryto řeky. Když přijedeme k onomu kopečku, zjišťujeme, že španělsko-francouzská výprava kopeček v klidu vyjela a zařadila se tak před nás. Za chvíli je dojíždíme při mírném stoupání u průrvy, kde vytahují krumpáč a lopatu, aby odsekali kus zeminy, při čemž jim pomáháme. Projíždět tenhle úsek musíme částečně couváním. Projeli jsme bez problémů všichni.

Další překážka je v podobě prudkého kopečka, který nelze objet. Vystupujeme tedy a na druhý pokus jej také vyjíždíme. Loučíme se s dočasným doprovodem a začínáme se šplhat výš a výš. Občas je pista podemletá, ale není to už nic extra náročného.

Na vrcholcích potkáváme místní berbery, kteří se nás snaží zastavovat a když nezastavujeme, alespoň mávají. Mávání je tady v Maroku asi národní sport – mávají děti, mavají ženy a mávají i muži a mávají na vesnicích, v polích i ve městech. Občas je obdarujeme nějakou drobností, ale nechceme zastavovat, protože by nám nejspíš během chvilky odstrojili zahrádku, takže jim to spíše musíme házet jak psovi, což je dost nepříjemný pocit. Pozitivní aspoň je, že vůbec nemají zoufalý výraz v očích, ale přesně naopak – je vidět, že mají ohromnou radost už jen tím, že nás vidí. Ve vesnicích se k nám vždy řítí skupinka dětí, někdy jen mávají a chtějí si plácnout rukou, jindy něco chtějí, a je nemyslitelné byť jen přizastavit. Když to uděláme dále od vesnice, stejně se nás snaží doběhnout. Je to spíše hororový a vždy rychle sedáme od auta a odjíždíme. V jedné vesnici nám dokonce začnou skákat zezadu na auto a v jednu chvíli otevřou nezamčený kufr. O kus dál, když je vzduch čistý a nehrozí, že se na nás z příkopu vyřítí další banda loupežníku, rychle zastavujeme a kufr zamykáme. Čím více na jih jsme, tím jsou děti oprsklejší.

Kousek před nájezdem na asfaltku potkáme v protisměru Rakušana a po úhybných manévrech, kdy nás dojíždí španělsko-francouzská skupinka, pouhých 50 km cesty, která nám zabrala 5 a půl hodiny, si dáváme pauzičku při evropském setkání a Rakušanovi, který cestuje sám, trasu v tuto pozdní hodinu rozmlouváme. Naštěstí má rozum.

Podle navigace směřujeme pořád správně, jen místy trasa projetá cca před půl rokem nezná nové asfaltky. Přibližně se orientujeme alespoň podle Galileo offline mapy, ale jen tam, kde jsem si místa ráno na internetu načetla do paměti. Dostáváme se až do 2600 m a pak lehce klesáme. Silnice jsou místy téměř odemlety, ale jsme za ně rádi.

Do Imilchil přijíždíme po 9 hodinách cesty a 163 km. Spotřeba stoupla na 22,5 l.

Je to hodně prostá vesnice s hliněnými domky, téměř bez veřejného osvětlení a opět se kolem nás okamžitě seběhnou děti. Nacházíme hotel Izlane (250 MAD), který je na místní poměry luxusní. Dáváme se do řeči se španělskými motorkáři a dostáváme několik tipů na cestu.

Den 9. Imilchil – Boumalne Dades

Vstáváme už kolem 7. hodiny a hned po prosté snídani se jedeme podívat na nedaleká dvě jezera Tislit a Isli. Cesta tam i zpět z Imilchil zabere hodinu. Ještě zde tankujeme (benzin zde vychází na 130 MAD) a míříme dále na jih.

Ve výšce 2679 m se ocitáme na úžasných vyhlídkách a potkáváme také první velbloudy. Při projíždění vesničkami už ani nejsou tak dotěrné děti, spíše naopak – v Tinghiru ještě dobrovolně běžím za ženami s dvěmi dětmi a dvěma osly, abych jim dala lízátko. V těchto výškách už je ten běh ale přeci jen náročnější.

Projíždíme canyonem Todra a v průsmyku nás čeká překvapení v podobě turistů a stánkářů, připomínající pouťové tržiště. O kousek dál, kde už to je klidnější, se zastavujeme na oběd. Restaurace Aicha zeje téměř prázdnotou a i přes to čekáme jen na pití dobrou půlhodinku. Mají aspoň wifi, tak se zabavíme, protože rychlost je horší než když jedeme přes EDGE. Jídlo zrovna moc chutné není, mletý hovězí tajin ani není pořádně propečený a navrch si všimneme, že Dita má mít láhev s bublinkatou vodou, ale voda nemá jedinou bublinku. Navíc už po přinesení měla pocit, že ji dostala otevřenou. Obsluha přinesla novou vodu, viditelně neotevřenou a viditelně s bublinkami ve stejné lahvi, omlouvala se a tvrdila, že už jim ji takto museli dodat. Doufejme tedy, že nebyla nijak kontaminovaná.

Projíždíme kouzelným městěckem Tinghir (Tinerhir), které se pyšní nádherným palmovým hájem vinoucím se celým městem. Občas jsou zde k vidění i staré ruiny a celkově město působí sympatickým dojmem. Zde jezdí jako taxi krémové Mercedesy a Renaulty.

Za Tinghirem se máme napojit na silnici N10, která je v jednom úseku jen jako roleta. Abychom šetřili tlumiče na horší časy, přejíždíme na povrch vedle – je to pohodlnější a dá se jet rychleji. Na tomhle kousku je navíc nádherně rudá zem. Po napojení na asfaltku na nás už spoustu kilometrů předem blikají protijedoucí auta, aby nás upozornili na (po dlouhé době) policisty.

Na doporučení španělských motorkářů přijíždíme do městečka Boumalne Dades a také na jejich doporučení hledáme údajně úžasný hotel Xaluca. Hned při příjezdu je u vchodu v pozoru uvítací folklórní soubor – muži hrají, ženy zpívají. Už to je na můj vkus dost přehnaný a hotel se mi tím spíš zprotivil + 150 € za noc je zde zbytečná rozmařilost.

Jedeme tedy o hotel vedle, který jsem viděla v dálce už při příjezdu k městu a byl na první pohled sympatický. Jmenuje se Soleil Bleu (60 €) a uvnitř je také úchvatný. Jedinou vadou na kráse je slabý tlak vody a tedy wc je problém splachovat, osprchovat se jakž takž dá. Nicméně z druhé strany hotelu je skvělý výhled na město a tak mu nějakou tu chybičku odpustíme.

Den 10. Boumalne Dades – Foum Zguid

Ráno ve městě ještě vyměňujeme peníze a děláme menší nákup – vzhledem k výběru zboží celosvětových značek a našemu zjevnému evropskému vzhledu platíme více než bychom zaplatili v Evropě.

Pokračujeme údolím růží, kde se všemožné výrobky z růží také prodávají. Cestou míjíme i několik dalších údolí s palmovými háji a vyschlé řeky a ty se střídají s marockými Grand Canyony. Lidé už ani moc nemávají a od dětí je také klid. Ani ovce či kozy zde téměř vidět nejsou. Taxikáři už zde Mercedesy moc nemají, nahrazují je krémové Peugeoty 405 a 505.

U Ouarzazate je velké jezero, u kterého se na chvíli zastavujeme a vyrušíme vodní želvy vyhřívající na slunci. Rychle naskáčou do vody a na hladinou vyplouvají jen na okamžik – nadechnout se nebo vyskočit nad hladinu pro letící hmyz.

Za Ouarzazate míjíme filmová studia Atlas Corporation, kde se točilo mnoho známých filmů. O dost dále míjíme úžasnou starou benzinovou pumpu Gas Haven a nedá nám to, otáčíme auto. Necháme se vpustit za ostnatý drát autem a nadšeně si místo prohlížíme. Mimo kulisy pumpy jsou zde i vraky amerických aut a pár kulis z jiných filmů. Natáčel se zde film Hory mají oči a ta atmosféra je tam opravdu strašidelná. Neuvěřitelné místo uprostřed pustiny nás nadchne a prolézáme jej skrz naskrz. 100 MAD a 20 MAD za focení dáváme místnímu strážci, který se zde po natáčení ubytoval, s radostí. Na konci si s námi i zapózovali na společné fotografii a chtějí ji poslat – e-mail samozřejmě nemají, tedy nám na kus papíru naškrábou adresy, kam jim máme poslat tištěné fotky. Naši e-mailovou adresu sice chtějí, ale nevíme, na co jim bude.

Postupně se snižuje nadmořská výška a horko je větší a větší. A to ještě nejsme v poušti… Přes cestu nám občas přeběhne stepokur nebo pouštní veverka.

Míříme k městečku Foum Zguid, kde je v jeho blízkosti hotel Bab Rimal (50 €), ve kterém chceme strávit před odjezdem do pouště dvě noci – kvůli aklimatizaci a kvůli přípravám. Je to úžasná oáza klidu s malými bungalovy a bazénem, do kterého se jdeme zchladit hned po příjezdu. Sice je už dávno po západu slunce, ale zchlazení organismu nám prospěje. A ten nejlepší hovězí tajin se švestkami, který jsem tady ochutnala byl dokonalou tečkou na závěr dne.

I za tmy rozeznáváme různé druhy hmyzu, které u nás nejsou až tak moc obvyklé a proto si dnes dávám premiéru noci v moskytiéře. K bazénu za námi přihopká velká žába, která sežrala kus igelitového pytlíku a neumí si ho vytáhnout, tak jí pomáhá Dita.

A to nebe! Něco neuvěřitelného!

Den 11. Foum Zguid

Z příjemného ranního počasí se během chvilky stává nesnesitelné horko. Mouchy jsou čím dál víc dotěrnější a každý talířek se snídaní je kvůli nim schovaný pod folií. Je už předem jasné, že celý den se budeme líně povalovat ve stínu a v bazénu a až k večeru začneme řešit vše ostatní.

Dita navíc zjišťuje, že nemá telefon a nejspíše ho zapomněla v předchozím hotelu. David tam tedy volá a překvapivě se tam opravdu nachází. Dohodnou se tedy, že jej z hotelu pošlou autobusem do Merzougy, kde si ho za pár dní vyzvedneme.

Kolem poledne se navíc dozvídáme, že v hliněných boudičkách s námi počítali jen na jednu noc a dnes že má přijet spousta lidí, kteří je mají rezervované dlouho dopředu. Stěhují nás tedy do klasického domu, který už sice není tak útulný, ale zase tam bude méně hmyzáků.

Ještě předtím vyhodím v boudičce do koše několik balení smetánek do kávy, protože už se mi nezdají úplně v pořádku. Po přestěhování jdu po zahradě a potkávám Marokánce s jednou smetánkou v ruce, jak si na ní pochutnává.

Večer jedeme do města nakoupit vody a jídlo – když kupuje pití David, ceny dostane s hodně vysokohorskou přirážkou. Když jdeme nakupovat s Ditou, ceny máme více než dobré. Jídlo bohužel moc vhodně a lákavě do pouště nevypadá, navíc ani není moc z čeho vybírat, tak snad vystačíme se zásobami z domova.

Dotankujeme benzín, upustíme kola do pouště a chceme opláchnout zaprášené auto, leč mají jen malý kohoutek s vodou a u toho malý hrneček na řetězu, tak to umývání po chvíli vzdáváme.

K večeři jsme si už vpodvečer objednali ten výborný hovězí tajin se švestkami ze včerejška – jako předkrm jsme dostali polévku hariru, kterou sníme spíše ze slušnosti. Když nese číšník nádobu s tajinem, sbíhají se nám sliny. Slavnostně nadzvedne poklici, zvolá "Tadaaaaa", očekavá zjevně naši pochvalu a naše výrazy mají přesně opačný rozpačitý výraz, neboť tajin to sice byl, ale jehněčí a úplně na jiný způsob. Chudák číšník úplně přesně nechápe, kde se stala chyba (předobjednávka proběhla u jeho kolegy), nicméně si přinesené jídlo necháváme, protože i tak je moc dobrý. Po chvíli se číšník vrátil, aby si tedy ujasnil nastalou situaci a aby to dal do pořádku, přinese nám konečně to správné jídlo.

Hotel se zaplnil skupinkami Španělů, Portugalců, Britů a Němců mířících s organizovaným zájezdem do pouště a ten dokonalý klid, který tu až do odpoledne panoval je tatam.

Den 12. Foum Zguid – poušť

Do pouště vyjíždíme až v 10 ráno, kdy už je dost velké horko. Po několika málo kilometrech sjíždíme z asfaltky na kamenitou cestu. Rychlost není možná vyšší než 15 km/h. Naštěstí je tady ještě občas závan osvěžujícího větříku.

Za pár kilometrů, v naprosté pustině, kde nebylo na kilometry vidět živou duši, vidíme v kamení pobíhat malou zbloudilou kozičku. Zastavujeme a řešíme, co s ní. Ani žádné stádo není v dohledu. Bereme ji tedy do náručí, dáváme jí napít vody a v náruči mi usíná. Po chvíli se v dáli objeví postava, na kterou máváme, ona mávání opětuje a hodně pomalým krokem míří k nám. Když přišla blíže, vidíme, že je to mladá holka, která je komplet zahalená s kšiltovkou na hlavě, šátkem přes nos a pletenýmk rukavicemi. Kůzle si od nás bere, zkouší, zda může chodit a ukazuje nám kopýtka, otočí se a s kůzletem v náruči kráčí zpět do pustiny.

Míjíme opravdovou hlubokou studnu, která vypadá, že zde stojí dlouhá desetiletí. Nápis na kousku betonu však prozrazuje, že je přibližně rok stará. Na jejím dně se odráží jen nepatrné množství vody.

V jeden neopatrný moment šlápnu na trny akácie a ty velmi snadno projdou skrz botu, aniž bych vůbec zaznamenala, že jsem na něco šlápla. Naštěstí trny jen o milimetry míjí a nezabodnou se mi do palce.

Přes cestu nám přebíhá velká ještěrka, dle všeho ještěrka ostnoocasá. Nejprve se schovává za kámen, kde ji snadno odhalujeme a pak prchá pod jiný, pod který se ale nevejde, tak jí kouká půlka ven. Je nádherná.

V kamenité pustině – zrovna v části, kde není jediný strom, který by jim poskytl aspoň trochu stínu – potkáváme skupinku španělských motorkářů, jak pumpují kolo. V jejich výstroji se musí smažit zaživa.

Trochu se ztrácíme i za použití navigace. Zastavujeme ve stínu u opuštěného vojenského objektu, kolem kterého jsou navíc vykopané v zemi bunkry a řešíme, zda se tou kamenitou cestou vracet 12 km a tam někde odbočit, i když tam vlastně ani žádná možnost odbočit nebyla, nebo to risknout a střihnout to vyjetou cestou směrem k písku v dáli. Volíme tu druhou možnost.

Dle všeho má být v poušti jezero. Míříme tedy jeho směrem a opravdu ho před sebou v dáli vidíme – jasně a zřetelně. Jen se zdá, že cesta k němu vůbec neubývá. Uvědomujeme si, že je to celou dobu fata morgana a že v samotném jezeru už delší dobu jedeme.

Dno vyschlého jezera je naprostá pustina kilometry daleko a zároveň jedno z mála míst, kde se dát jet rychleji. Pak už je to dlouho jen tvrdá zem s ohromnými výmoly, která se střídá s dunami všech velikostí.

Cesty se ztrácí a znovu objevují nebo jedeme jen pocitově a za čas se zase něco objeví. Občas jsou cesty zasypané dunou, tak ji objíždíme a když nejde jinak, posádka vystupuje a řidič to přeskáče. Vedro už je dost nesnesitelné a vítr horký. Nechceme tedy riskovat, že bychom někde uvízli. Až na dvě německé posádky z Weidenu v samotné poušti nepotkáváme nikoho.

Vítr si s pískem pohrává a vytváří menší i hodně velké víry. Občas kolem některého projíždíme a viditelnost výrazně klesá.

Potkáváme skupinku divokých velbloudů. Dáváme jim nějaké ovoce a zeleninu, ale nemají o to vůbec zájem. Další skupinka o několik kilometrů dál už vzhledem k svázaným nohám bude patřit k nějakým kočovníkům.

Po páté hodině jsme už ne příliš daleko od alžírských hranic, na cestě jsme více než 7 hodin, ujeli jsme cca 120 km se spotřebou kolem 19 l a začínáme se rozhlížet po místě, kde bychom přespali. Nejprve zkusíme vysokou dunu – tam zjišťujeme, že moc fouká. Jedeme tedy o kus dál k nějaké stavbě – tam se nám moc nelíbí. Bereme to tedy přes hrboly kamsi do dáli, kde jsou stromy i malé duny a konečně rozbíjíme tábor.

Moskytiéry přivážeme k autu, rozložíme křesílka, pozorujeme západ slunce, rozděláme oheň, na plynovém vařiči uvaříme čaj (a Michal si k tomu musí pustit Stingův song "Tea in Sahara"), symbolicky si připijeme sektem, sníme chuťovky dovezené z domova a většinu večera se kocháme tou nádhernou pouštní oblohou plnou hvězd.

V noci se pouští kromě chrápání nese také strašidelný křik velbloudů. Přes moskytiéru před spaním sledujeme padající hvězdy a naše tábořiště pomalu utichá. Později v noci mě probudí silnější vítr, který opět rozfouká oheň, takže si v první chvíli nejsem jistá, zda nemáme společnost. Celkově jsem ostražitější, takže se ještě párkrát probudím, abych zkontrolovala, zda je vše v pořádku.

Den 13. poušť – N’Kob

Chladnější ráno je hodně osvěžující, ale neužíváme si ho dlouho. Sotva si dáme skromnou sprchu z pet lahví, už začíná být zase pekelné vedro. Taková ranní očista, kdy stojíte nazí v poušti a snažíte se opláchnout, je zážitek sám o sobě. O ostatních ranních potřebách nemluvě…

V dálce už slyšíme první cestovatele – nejprve 3 offroadová auta, chvíli po nich si to velkou rychlostí prosviští dva motorkáři.

Sbalíme se a vyjíždíme v půl deváté. Kousek od našeho tábořiště potkáváme první karavanu. Nejspíš nocovali nedaleko, když jsme v noci velbloudy slyšeli.

Do M'Hamidu to máme přibližně 50 km a ještě dlouhou dobu nepotkáváme nikoho. I cesta je zde viditelnější a pomalu se odvažujeme přejíždět i přes naváté písky. Provoz začíná od velké křižovatky houstnout a z opačného směru to pálí jedno auto za druhým, občas i motorka.

Potkáváme další karavanu a kluk vedoucí velbloudy po nás chce něco dobrého na zub. Dáváme mu Corny a má z toho zjevnou radost.

Těsně před M'Hamidem už duny objíždět nelze, tak zažíváme rychlé vzestupy a jemné pády do měkkého písku. Eliot je ale hodný a i přes duny nás převeze bez jediného zaváhání. Jen je z něj něco cítit – nejspíše došlo k samovolnému lehkému zatažení ruční brzdy. V palmovým háji si proto dáváme později pauzu a koukáme autu pod sukni.

Do M'Hamidu přijíždíme po téměř 4 hodinách cesty. Zastavujeme na pauzu u první restaurace – La Petit Prince. Okamžitě jsme okupováni dětmi a házíme jim další míč – zřejmě tu platí pravidlo "kdo uteče, vyhraje", neboť první kluk, kterému se míč dostal do ruky, ho popadl a rychle s ním utíkal domů, kde se s ním zavřel. Dita dává dalším klukům balení gumových medvídků, ale o to se také neumí rozdělit a hned se o sáček přetahují, až je musí podělit sám majitel restaurace. Při odjezdu dává ještě nějaké medvídky dalším dětem a ty se za ní nacpou až do auta, jak moc chtějí dostat co nejvíce.

Mezitím si k Davidovi přisedl marokánec se zlým pohledem a začal mu vnucovat nejrůznější služby – od provedení po vojenských cestách až po ubytování. Nemáme zájem a tak se snaží aspoň při odjezdu získat něco údajně pro děti. Dávám mu nějaké sladkosti, ale chtěl by pálky na stolní tenis – ty chceme dát ale opravdu dětem, ne jemu, ani obsluze benzinove pumpy o chvíli později.

Mezi M'Hamidem a Tagounite mají spoustu plůtků či ohrádek vyskládaných z palmového listí, zjevně sloužící jako zábrany proti písku, aby se příliš nedostával do města. A když se po dobu oběda v Tagounite občas prožene ulicemi větřík, není se čemu divit.

Dnešním cílem je N'Kob, přibližně na půli cest do Merzougy, kde musíme vyzvednout Ditin telefon.

Před Zagorou na nás už z dálky bliká protijedoucí auto. Když se přiblížíme, řidič na nás mává a volá, že má kamarády z Čech a přemlouvá nás, ať s ním jedeme do jeho autodílny, že nám nalepí samolepku a udělá fotku. Nechce se nám, protože máme málo času a protože víme, že nic tu není zadarmo. Nakonec se tedy uvolíme, ale když nám navigace říká, na kruhovém objezdu vpravo a ne za oním autem do Zagory rovně, jen na něj zatroubíme, ukážeme, že musíme odbočovat a zamáváme na rozloučenou.

To ale netušíme, že se nás rozhodnou stíhat. Sice nevíme, z jakého důvodu, ale pár kilometrů za námi jedou. Nakonec nás i dojedou a začnou předjíždět a při předjíždění spolujezdec vytáhne vizitku "Sahara Garage" a za jízdy nám ji podává. Pak se otáčí a jedou zpět.

Asfaltka najednou končí a i navigace najednou ukazuje, že jsme někde zapomněli odbočit. Zkusíme to tedy vzít první cestou požadovaným směrem. To ale ještě netušíme, do jaké pasti jsme se dostali.

Nejprve to vypadalo, jako by měli u Errouhy zídkou oddělená políčka s palmami. Když už jsme ale úzkými uličkami jeli docela dlouho, uvědomili jsme si, že jsou to spíše pozůstatky města. Občas jsme minuli nějaké děti a ty překvapivě nevolaly, že chtějí bonbon, ale že chtějí propisky. Naštěstí i na tohle jsme mysleli a několik jich i s menšími bloky na psaní rozdáváme.

Pokračujeme dále, ale cesta ven stále v nedohlednu. Po pár desítkách minut už trošku znervózníme, jelikož se začínáme motat nejprve do kolečka, pak už do šneku a nakonec dojedeme někam, kde už projedou jen s oslem. Tak tedy po šnekovi zpátky ven. Ptáme se i na cestu, ale tady vůbec francouzsky neumí, jen arabsky. Musíme si tedy poradit sami a naštěstí už krátce nato cestu ven nacházíme. Samotné místo ale působí malebně a rozhodně nečekané návštěvy nelitujeme.

Nedá se však nic dělat a musíme nakonec Zagorou přeci jen projet. Doufáme tedy, že aspoň nepotkáme auto s vizitkou. Naštěstí je nepotkáváme, ale před nějakým hotelem vidíme mladíka, který na nás nejdříve mává a volá, dokonce i popoběhne, ale ignorujeme ho. Za minutu nás ale dojede na svém motocyklu a snaží se nám taky vnutit služby servisu Sahara Garage, tak mu ukážeme vizitku, zeptá se, jestli tam jedeme a pak už dá pokoj. O kousek dál se nás snaží dostihnout jiný mechanik na motorce, ale toho snadno setřeseme.

Zagora je celkem moderní a čisté městečko, zřejmě již připravené na turisty. I tak ale na ulici vidíme useklou býčí hlavu. A první ukazatel teploty – 37 °C.

Do N'Kobu přijíždíme za šera a ubytujeme se v hotelu Kasba Ennakhil za 500 MAD se snídaní i večeří. Pokoje mají dřevěné zámky s dřevěnými klíči. Po celou dobu se nám věnuje berberský "princ" Lahsen, který projevuje snahu se k berberštině, arabštině, francouzštině, španělštine, italštině a angličtině, naučit také několik slov v češtině, ale moc úspěšný není.

Den 14. N’Kob – Merzouga

Míříme do Merzougy pro mobil. Přes silnici si to líně vykračují divocí velbloudi a v protisměru každou chvíli míjíme auta naložená motorkami a offroady mířícími směr poušť.

V Alnifu se zastavujeme na benzině dofouknout kola a na drobné občerstvení. Zdá se, že je tu skupinka španělských motorkářů, ale sotva vejdeme do restaurace, hned na nás volá jejich česká průvodkyně a zjišťujeme, že skupinka je mezinárodní a motorky si zřejmě půjčili ve Španělsku.

První česky hovořící člověk za celou dobu, když nepočítám Němku v poušti, která trochu česky uměla. A to jsme si chvíli předtím říkali, že Češi tu teď nějak nejsou.

Dozvídáme se, že všichni míří do Zagory, protože má být za dva dny v poušti nějaký závod. 8 Čechů už tam je a pár dalších tam míří.

Navštěvujeme také obchůdek s trilobity proti pumpě. Pán má opravdu výstavní kousky a zdá se, že tomu i rozumí. Díky tomu v nedávné době navštívil několik evropských měst a za pár dní má být i v televizi. Několik jich tedy u něj kupujeme a dostáváme i psaný seznam toho, co nám prodává.

Začínáme pozorovat na autě nějaký problém, nejspíš se silentbloky. Zastavujeme tedy u palmového háje a zatímco pánové leží opět pod autem, pochutnáváme si na čerstvě natrhaných datlích. Objevuji zde i opuštěnou školu, která vypadá stále velmi zachovale. Uvnitř je i popsaná tabule a spousta lavic. Kdo ví, proč tomu tak je.

Konečně se blížíme k městečku Merzouga. Už 30 km předem vidíme v dálce velké duny a o několik kilometrů jiným směrem pro změnu pozorujeme písečnou bouři. Písek je hnán vysoko a i slunce je přes něj hůře vidět.

Duny zde mají doslova za městem. Takhle jsem si ten začátek pouště celou dobu představovala!

Hledáme autobusovou společnost Supra Tour, kterou nám měl být dopraven mobil. Nacházíme ji velice snadno, ale mají zavřeno. Počkáme tedy v restauraci hned vedle, kde mají široko daleko po několika dnech konečně použitelný internet. Naproti v obchůdku dokonce prodávají lyže a talířky na jídlo dostáváme se sněhulákem.

Za chvíli někdo ze spolěcnosti přijde, ale o žádném telefonu nic neví. David volá tedy zpět do hotelu a dostává kontakt na člověka, který telefon má mít. Chvíli poté vychází Michal z restaurace a vede člověka, který telefon opravdu přináší! Na chvíli si k nám po chvilce přemlouvání přisedá a nabízí ubytovací služby. Nejsme si však ale jisti, zda zde nocovat budeme.

Dita hned kontroluje telefon a zjišťuje, že odchozí hovory jsou smazané. Podezření, že z něj byly provedeny odchozí hovory se záhy potvrzuje na infolince, zároveň se i někdo pokoušel připojit na intenet. To se z Maroka docela prodraží, proto podniká kroky pro případnou reklamaci ihned. V galerii fotek také nachází fotku ze dne, kdy se telefon ztratil – vyfocenou internetovou stránku s právě přehrávajícím se pornem :)

Ubytováváme se v krásném hotelu Le Palais des Dunes (Nomad Palace – 60 € + snídaně a večeře) v blízkosti krásných dun, kde jim dost kolísá proud a na chvíli se i vypíná. Samotný hotel i výhled z něj ale dává zapomenout drobným nedostatkům. Vytahujeme na noc opět moskytiéry, protože v posteli máme kromě spousty můr a broučků také tři vážky.

Kluci odjíždí v půl sedmé s jinými offroadisty do nějakého servisu vzdáleného cca 40 minut a vrací se až před druhou ráno.

Kdesi v dáli za dunami je vidět právě probíhající bouřka se spoustou blesků.

Den 15. Merzouga

Za hotelem se již brzy ráno ozývají velbloudi a když vykouknu, čeká mě pohled na sluncem zalité duny. V dáli jsou vidět karavany turistů vracející se z nocování v pouštní oáze.

Sleduji také krocení mladého divokého velblouda, který celou dobu smutně naříká. Nejprve mu nasazují provazy, pak ho zavěsí za již krotkého velblouda a vedou ho dále od hotelu, kde ho nutí lehat, vstávat a správně chodit. To vše je spojené s mlácením ho přes nohy a zadek. Smutný výjev ze Sahary.

Vzhledem k Davidovu nachlazení zůstáváme v hotelu ještě jednu noc a domlouváme si výlet do dun bez něj. Na ježdění v písku je potřeba trocha zkušeností a ty nám stále ještě chybí, za volant tedy sedá jeden ze zaměstnanců hotelu, který to má mimo jiné také v popisu práce.

Cestou potkáváme děti a jedno z nich na nás už z dálky mává chyceným fenkem v ruce. Jdou nám ho ukazovat, ale Dita zavírá okno a dítě odhání, nechce podporovat tuhle atrakci. Později se dozvídáme, že na fenky líčí pasti s masem, aby je mohli chytit a udělat si z nich právě jen atrakci pro turisty.

Před vjezdem do dun výrazně upouštíme vzduch v kolách a pak už nám nic nebrání užívat si jízdu. Eliot zvládá vše na výbornou, jen snad dvě prudší duny nevyjede, protože jsme těžký. Dostává ale pěkně zabrat a více než o nás, že bychom se snad mohli skutálet ze svahu, se bojíme právě o něj. Přeci jen před sebou máme ještě pár tisíc kilometrů.

Prokusujeme se dunami, vyjíždíme na úpatí nejvyšší duny v Maroku a přijíždíme ke dvěma oázám s ubytováním. Zastavujeme se na občerstvení, necháváme větrat pod kapotou a kocháme se oázou plnou ptáčků a motýlů…a taky dalším hejnem otravných much, které se nenechají vůbec odehnat.

Cestou zpět to máme na jedné duně jen tak tak, že se nekutálíme – jedno kolo se dostává mimo hranu duny a řidič volant rychle strhává, aby dostal Eliota čelem na svah, jinak by hrozilo převrácení.

Se západem slunce jedeme do dun ještě jednou s Davidem, aby i on si to trochu užil a ty pohledy jsou naprosto odlišné než dopoledne. Sjeli jsme si pár dun a už byla tma, což prý není pro jízdu v dunách moc bezpečné, tak jedeme rovnou na kafe s internetem. Cestou zpět se náš průvodce zastavuje kupovat v nějakém hotelu alkohol, který zde jinak pro místní není možné zakoupit.

Večer usínáme za zvuku bubínků a zpěvu marocké obsluhy hotelu.

Den 16. Merzouga – Er Rachidia

Ráno si jdou kluci pod dohledem "instruktora" zajezdit do dun a při odjezdu z Merzougy se hned zastavujeme dofouknout kola z 1 baru na náš standard. Klobouk dolů před naším doprovodem Hamidem, neboť to při vypouštění trefil od oka prakticky stejně u všech čtyř kol. Také rovnou tankujeme, abychom zjistili spotřebu při tom zápřahu – 26 litrů.

Míříme nejprve do Erfoudu do autoservisu Zerba, se kterými trávili kluci noc už před dvěma dny. Povrchy a zacházení s autem za posledních několik dní se projevilo a tak opět Eliota svěřujeme na několik hodin místňákům. Samozřejmě jen díky doporučení jiných offroadistů z Británie a také díky předchozí pozitivní zkušenosti, jinak bychom hodně váhali ho vozit do jakékoliv z místních dílen.

Oprava se týká silentbloků a čepů na řízení (1300 MAD) a kluci místní mechaniky i auto při další jízdě moc pochvalují. Věnujeme jim jednu čelovku, protože jediné světlo, které při opravách v hůře viditelných místech používají, je světýlko z mobilu, které navíc drží v zubech, aby mohli používat obě ruce. Při svařování pro změnu používají pouze sluneční brýle, tedy pokud si je vůbec nasadí.

Při západu slunce přijíždíme do Er Rachidie, kde se ubytováváme v hotelu Aferdou (50 €).

Na večeři jedeme do centra a necháváme se náhodným domorodcem zavést do zapadlé pizzerie. Mimo jiné výjevy pozorujeme dvě upravené městské dámy, jak táhnou na provaze vzpouzící se a bečící ovci s celkem jasným koncem.

Den 17. Er Rachidia – hory

Za dopoledne potkáváme nevídaný jev – dvě drobné dopravní nehody a každou chvíli policisty s radarem i bez. Zatím nás nikde nekontrolovali, naopak se vždy usmějí, pozdraví a nechají nás pokračovat.

Opouštíme oblast palmových hájů a zastavujeme se nějaké nakoupit u stánku při silnici. Nejprve se zastavujeme u nějaké matky s dítětem v náruči a druhým ještě v břiše, ale chce moc dirhamů. Zastavujeme tedy o kousek dál u jiného stánku a kupujeme jednu cca tříkilovou krabičku. Nicméně nám to nedá a jedeme zpět až před dům oné těhotné a dáváme jí pár drobných a nějaké drobnosti. Čistě jen pro lepší pocit.

Projíždíme Středním Atlasem a výhledy nás opět uchvacují. Zastavujeme na oběd v Zaidě a protože jsme se předem nezajímali o ceny, docela nás natáhnou při placení. Chci si tam koupit u stánku nějaká jablka, ale mám dilema, u kterého z těch dvou – jeden má jablka ne moc hezká, ale vzhledově vypadá, že by si vydělat potřeboval, druhý má jablka krásná, ale leští je strašně ušmudlaným hadrem. Nakonec radši nekoupím ani u jednoho.

V Zaidě odbočujeme z hlavní silnice a pokračujeme pistou přes vesničku Kerrouchen. Cesta je to okouzlující a poměrně dobře sjízdná. Výhledy neuvěřitelné. Vidíme i menší kaskádový vodopád, červené kopce a pastviny plné ovcí.

Je nám už předem jasné, že nedojedeme do žádného městečka s hotýlkem, zároveň víme, že se nechceme ubytovat u místních. Rozhlížíme se po kamenite pustině, kde budeme moci rozdělat naše tábořiště. Téměř všude jsou na dohled stavení, takže moc na výběr nemáme. Nakonec nacházíme chvíli před západem slunce místečko v kopcích s malým pláckem bez kamení, na dohled od cesty.

Rozděláme oheň, ověsíme Eliota moskytiérami, uvaříme Adventure Food a protože je tady v 1500 m chladno, zalézáme do spacáků a usínáme při vytí psů nesoucího se mezi kopci. Občas projede nějaké auto, ale nikdo si nás nevšímá.

Den 18. hory – Fes

Někdo vstává zimou už za svítání a rozdělává oheň, jiní leží, dokud je nezačnou zahřívat paprsky. Provoz na koních a oslech je docela velký a všichni na nás trochu udiveně hledí a opatrně zdraví.

Pokračujeme dále po vrstevnici a za každým kopcem se objevují odlišné krajiny. Projíždíme cedrovými lesy i naprostými planinami. Obydlí jsou zde hodně prostá a místy překvapivě moderní.

Lidé na nás často ukazují, že chtějí pití nebo jídlo, ale sami jsme na to špatně se zásobami. Dětem ješte tak akorát rozdáme nějaké drobnosti, ale více nemáme co. Jedné holčičce dáváme gumové medvídky a David jí chce dát plyšového medvídka, ale když vystoupí, holčička tři kroky ustoupí a viditelně se ho bojí. Od Michala si ho nakonec vezme s úsměvem na rtech.

Míjíme take několik jezer a jezírek se želvami a konečně také nacházíme řeky i potůčky, ve kterých teče voda. Projíždíme vesnicí, kde pramení největší marocká řeka – první, kterou tečou proudy vody hned z několik stran.

U jednoho zastrčeného jezírka si dáváme pauzu a doléváme benzín z kanystru. A ač jsme tam žádné turisty po celou dobu nepotkali, vedle nás hned zaparkovali Němci a Francouzi. Ochomýtá se kolem nás také hladová psí rodinka – fena s pěti štěňaty, tak jim dáváme alespoň konzervu.

Nikde v horách není možné koupit jídlo, jen v jedné malé vesničce aspoň nějaké pití. Proto u první restaurace ihned zastavujeme. Máme však smůlu. Jediné, kde to žije, je náměstíčko, kde se stojí fronty s ovcemi.

Hledáme tedy dále a David se jde zeptat do nějaké hezké kavárny před Azrou, zda se u nich můžeme najíst a odpověď byla kladná. Usadíme se tedy a přinesou nám nápojový lístek a nic více. Nakonec se tedy ukáže, že otázka "můžeme se u vás najíst?" byla pochopena tak, že máme vlastní jídlo a chceme pouze využít jejich posezení.

Nakonec tedy jíme až v pozdních hodinách v Azrou. Při odjezdu z města se prodíráme trhem, který zde je jednou týdně a nejvíce se zde obchoduje s ovcemi a kozami. Atmosféra trhu je nepopsatelná a bečící a mečící zvířata se ozývají ze všech stran.

Směřujeme do Fesu a projíždíme jiným Marokem, než jak jej známe – satelitní čtvrti a moderní domky inspirované Švýcarskem. A jen o pár kilometrů dál opět skromné domečky s pastvinami plnými ovcí.

Před Fesem potkáváme vážnější nehodu – auto převrácené na střechu. Je s podivem, jak jich je tu málo při jejich stylu jízdy.

Doprava v samotném Fesu je dost chaotická a každou chvíli jsou kolony. Je to na můj vkus s ohledem na samotu posledních dnů příliš rušné město a navíc začíná muslimský svátek Eid al-Adha, při kterém se obětovává spousta zvířat. Pevně doufám, že se tomuto zážitku vyhnu a nebudu svědkem.

Ubytováváme se v hotelu Palais de Fes Dar Tazi (70 €) – "riád" je plný úzkých chodbiček a chodišť různě se prolínajících a je velmi snadné v něm zabloudit. Nicméně je jako z pohádky s nádhernou výzdobou.

Den 19. Fes

Výhled z terasy hotelu, kde je restaurace, je úžasný. Vidíme přímo na medínu a nebýt satelitů na střechách, mysleli bychom si, že jsme se ocitli o pár set let zpět.

Nedaleko od nás vidím přivazaného bečícího beránka na střeše, jeho osud je v tento den více než jasný. Během snídaně už vidíme, jak si ho pán připravuje – položí ho na zem, sváže mu nohy, vytáhne nůž s dlouhou čepelí a pak už vidíme jen krvavé ruce. Za pár minut ještě vidíme, jak beránek divoce škube nohama a pak už je klid. Následuje polévání vodou a stahování z kůže.

I na jiných střechách vidíme skupinky, které zjevně pracují na tomtéž, naštěstí je však nemáme tak blízko na dohled.

David si jde na nedaleké parkoviště pro něco do auta a za čtvrt hodiny se vrací s tím, že všude po ulici se valejí střeva a ovčí kůže. Nechce se nám věřit, že nežertuje. Oblékáme se tedy a vyrážíme na procházku do medíny i přesto, že je vše zavřeno. Doufáme, že si tak aspoň medinu projdeme více v klidu.

Lidí je tam, zdá se, opravdu málo, ale zdržíme se zde jen něco málo přes hodinku a prcháme pryč. Samozvaní průvodci jsou i tak na každém rohu, takže brzy rezignujeme a předstíráme, že nerozumíme žádným jazykem. Hned první Michalova komunikace ve španělštině a slušné odmítnutí skončilo několika nadávkami.

Navštěvujeme jednu medresu a jdeme se i podívat na vyhlídku koželužen, kde nám sice říkají, že je to zdarma, ale nahoře po nás chce za každý foťák 60 MAD. Ohání se tím, že jsou to prý profesionální foťáky, i když má Dita jen malý kompakt.

Ve špinavých uličkách potkáváme převážně jen domorodce, na zemi se válejí kůže z beránků, občas i kozy, spousta střev a míjíme ohniště rozdělaná přímo na ulici, na kterých se pečou hlavy. Potkáváme i malé děti s kůží přes rameno nebo nesou za rohy beraní hlavy.

Vzduch je prosycen škvařenou kůží i chlupy, míjíme i krvavé stopy na zemi či po zdech. Zážitek sice nevšední, ale děkuji, nikdy více jej znovu zažít nepotřebuji.

Alespoň že jsme ve velkém městě, kde je nějaká možnost si obstarat jídlo a pití, protože v hotelu díky svátku není nikdo, až na pána na recepci. A i ten tu původně neměl být.

Vyražíme tedy taxíkem do města, necháme se vyložit v centru u palmové promenády s fontánami a pátráme po restauraci, kde by vařili. Restaurace sice tedy otevřené jsou, ale nevaří. Posílají nás do velkého hotelu, ale ani tam nevaří. Poslední možností je tedy McDonald. Vedle něj ale ještě objevujeme obchodní centrum, ve kterém jsou sice obchody zavřené, ale fastfoody otevřené. Vyhrává tedy Pizza Hut a my jsme pro dnešek zachráněni.

Po zbytek dne jsme na terase hotelu a pozorujeme ruch na náměstíčku pod námi. V jeden okamžik je slyšet vzrušené hlasy a pokřikování a když vykoukneme, vidíme dva tábory, kde každý z nich krotí jednoho kluka s mačetou v ruce. Na chvíli ruch utichne a všichni se rozejdou, ale zanedlouho je slyšet zase halasení a mačety jsou opět na scéně. Kdo ví, jaký spor mezi sebou mají…

Na večeři už se zase objevuje personál a krom jiného si dáváme výbornou baklavu. Obsluhující paní mi už jako několik místních předtím říká, že vypadám jako berberka. Michala dopoledne v medíně označili za poláka, nebo jinde ho párkrát označili jako Alibabu a David má být pro změnu podle přízvuku portugalec.

Den 20. Fes – Taza

Z hotelu se vydáváme na cestu až v půl dvanácté. Chceme stihnout projet rezervaci Tazekka ještě za světla, tak se nezdržujeme malými silničkami a jedeme po dálnici. Když z ní konečně sjedeme a projedeme malým městečkem Ouid Amlil, rázem se ocitáme v jiném světě, než byl vidět z dálnice.

Projíždíme skalnatým průsmykem s červenými stěnami a míjíme malé vesničky, ve kterých doufáme, že se i přes probíhající svátek naobědváme. Leč máme smůlu.

Cesta přes rezervaci Tazekka je dlouhá něco kolem padesáti kilometrů po hodně se klikatící silničce. Vystoupáme do 1500 metrů a zastavujeme se u korkových dubů a břidlicových stěn.

Mají zde být k vidění například motýli, mufloni či kamzíci. My vidíme jen kozy šplhající po skalách. Také kaskády či jeskyně jsou velkým lákadlem. Ale horko a hlad nám nedovoluje zastavit a podnikat několikakilometrové procházky, abychom něco z toho viděli. Zato míjíme spoustu maročanů, kteří sem přijeli na piknik a každou chvíli nám autem zalétne do auta vůně grilovaného masa.

Jediná větší vesnice Bab Boudir má sice ubytování, ale ani tam s jídlem neuspějeme. Alespoň vidíme první místní fotbalový mančaft i s dresy.

O pár zatáček dále je už vidět město Taza. A ani tady v restauracích nevaří, i když praskají ve švech. Maročani buď drží půst nebo stávkují kuchaři. Kdyby svátek tak moc dodržovali, nemělo by snad být otevřeno vůbec.

Jedeme alespoň do obchodního centra s vidinou fastfoodu, ale žádný fastfood zde není. Nakoupíme tedy potraviny a sendviče si vytvoříme sami.

Nakonec se v Taze ubytujeme ve skromném hotýlku Dauphine za 290 MAD.

Večer jdeme na čaj a internet do okolních kaváren a náhodný kolemjdoucí místňák srdečně zdraví Davida, třese si s ním rukou a odchází. Pak se znovu objeví, přisedne si a vypráví o místních zvyklostech a situaci. S Hassanem, soudním úředníkem, strávíme večer klábosením v angličtině a zdá se, že poprvé se s námi dává někdo do řeči čistě ze zájmu, ne aby na tom vydělal.

Den 21. Taza – El Jebha

Vyjíždíme hned po snídani a míříme k moři. Cesta stoupá přes kopce do 1500 metrů a pak zase klesá téměř na úroveň moře.

Na oběd se rozhodujeme zajet do přímořského města na útesech – El Hoceima. Míjíme malebný ostrůvek a krásné vyhlídky na moře. Zkoušíme rovnou hotel, zda vaří a dle recepčního ano. Sjedeme tedy výtahem na terasu s výhledem na moře a když si objednáváme, číšník pro změnu tvrdí, že nevaří. Jedeme tedy o dům dál a také nevaří. Vyzkoušíme jiná místa, kde určitě dle obsluh restaurací či policistů vaří a nikde nic. Nakonec nám dá nějaký náhodný kolemjdoucí tip na restauraci Miramar a opravdu snad jako jediní v celém velkém městě vaří.

Jedeme cestou kolem rezerevace El Hoceima a kousek před koncem sjíždíme na pistu vedoucí do malých vesniček u moře. Dle průvodce zde má být možné ubytování alespoň v bungalovech. V první vesnici s oblázkovou pláží není nic. Jen ve slané vodě se máčí přivázaná ovčí kůže. V druhé vesnici – Cala Iris – je možnost kempovat, i by nám byl pán ochoten pronajmout chatku. Za 70 €. Čemuž ale kvalita rozhodně neodpovídá.

Pokračujeme tedy do Jebhy. Cesta mezi kopci je krásná a silničky se klikatí kolem kopců jako hadi. Všímáme si malých chýší, postavených vedle klasických domků. Působí jako hliněná obydlí v subsaharské Africe. Zkoukáme je a poznáváme v nich kupičky slámy. V jedné takové slámové "vesničce" zastavujeme, abychom udělali několik fotek a zdáli vidíme, jak k nám nasupeně míří zjevný majitel kupiček. Nejprve je dost odměřený, po chvíli nás ale už zve domů a chce si s námi povídat. Nemůžeme ale ztrácet čas, slunce pomalu zapadá. Poděkujeme tedy, pochválíme kupičky, rozloučíme se a dáváme mu tašku se zbylými drobnostmi, které už stejně nestihneme cestou rozdat.

Do El Jebha přijíždíme za šera a míříme rovnou k moři. Míjíme několik hotýlků a u jednoho z nich, hned vedle vjezdu do přístavu, zastavujeme, i když vypadá, že je zavřeno. Kolemjdoucí nám říká, že jeho otec umřel a že nás ubytuje u sebe. Vedle ale vidíme jiný hotýlek – El Mamoun, ve kterém se za 200 MAD ubytujeme. Je hodně skromný, ale na přespání bohatě postačuje.

Den 22. El Jebha – Chefchaouen

Od hotelu se vydáváme na skalnatý útes nad městem, na kterém roste máta, je zde pár schovaných domečků, hřbitůvek a výhled na ukryté zátoky.

Kousek za městem je snadné sjet s autem k moři tak, abychom aspoň trochu opláchli kola od prachu a písku a dopřáváme Eliotovi několikaminutovou slanou koupel.

Dnešní trasa je naplánovaná po většinu dne podél pobřeží a krom výhledu na moře se také kocháme pohledy na venkovské idylky – na políčkách ořou půdu pluhy taženými koňmi či jinak obdělávají svá políčka. Krávy, kozy, ovce, koně i oslíci se pasou ve společnosti volavek a konečně vypadají, že mají dostatek všeho.

Odbočujeme z trasy a zastavujeme se ve vesničce Stehat. Autem přijíždíme po pláži s černým pískem až ke kavárně. David s Michalem si jdou zahrát kulečník a já chytám kotěti blechy. Po 9 ulovených to vzdávám, protože pod krkem se mu to blechami jen hemží. Po půl hodině k nám přichází uniformovaný muž a slušně žádá, abychom si přeparkovali, při čemž si s Davidem potřásá rukou.

Na oběd jedeme o město vedle – do Oued Laou. Konečně sice vaří, ale obsluha nějak nestíhá. Jídlo nám přináší po více než hodině a nápoje ještě až pár minut poté. Dvě hodiny ztraceného času! Ubytování zde navíc není prakticky k dispozici žádné, vydáváme se tedy do Chefchaouen, do modrého města.

Cestou jedeme mezi úžasnými skalními útvary a rozlehlými kopci, podél řeky Oued Laou až k přehradě, která je téměř prázdná.

Samotné město Chefchaouen je v kopcích a je překvapivě dost rozlehlé. Výhledy z něj i na něj jsou překrásné.

Ubytujeme se v novém hotýlku El Khalifa za 40 €, odkud je kousek pěšky do medíny i moc hezký výhled na město.

Večer jdeme na procházku do medíny, která v umělém osvětlení vypadá víc jako fialová než modrá. Občas je ještě nějaký obchůdek otevřený a do jednoho se necháme vtáhnout. Rašíd je vtipkující obchodník a smlouvání nesmí chybět. Kupujeme nějaké kožené tašky a spokojeně odcházíme.

Den 23. Chefchaouen

Ráno nás budí kokrhání kohouta a děti hrající fotbal na hřišti opodál.

Většinu dne se procházíme po medíně a místo nákupů se zastavujeme na čaje a jídlo. Oproti medíně ve Fesu je tahle výrazně hezčí, čistší a obchodníci či rádobyprůvodci téměř neobtěžují.

Uličky s obchůdky jsou nejvíce na nějakém hlavním proudu vedoucím od řeky k novému městu, v ostatních uličkách jsou nejvíce děti chodící po rukou, hrající káču nebo cvrnkající kuličky. Je zde také spoustu řemeslníků, ale i stánků s oblečením dovezeném z Asie.

V horní části medíny u řeky se srocující arabští turisté a máchají se ve vodě jako kdyby měla mít nějaké léčebné účinky. Mezi nimi na valchách ženy perou a věší prádlo.

Když se dostatečně unavíme, jdeme se na pár hodin vyspat na hotel a po západu slunce se opět vydáváme do medíny. Ještě před hotelem vidíme velkého pavouka a po bližším zkoumání objevujeme na jeho těle spoustu malých pavoučků. Brrr…

Chceme nakoupit ještě nějaké drobnosti, ale moc na výběr není. Nakonec stejně skončíme u Rašída ze včerejška a absolvujeme další kolečko vyjednávání o ceně.

Den 24. Chefchaouen – M’Diq

Dnes už se chceme co nejvíce přiblížit k trajektu a rozhodujeme se, zda přespíme opět v M'Diqu nebo ve Fnidequ, který by nám ranní cestu přiblížil o polovinu cesty a polovinu času.

Cestou míjíme malé kluky u silnice, jak drží v ruce kyblíčky a nabízejí cosi malého a červeného. U jednoho tedy zastavíme a za 10 dirhamů si necháme odsypat do klobouku. Nevíme sice, co to je, ale chutná to docela dobře. Vzhledově je to něco mezi liči a lesní jahodou, chuť je spíše neidentifikovatelná. Chvíli i přemýšlíme, zda se nezastavíme u lékárny, abychom si potvrdili, že to můžeme jíst, ale když už je půlka pryč, tak to riskneme a počkáme si, co to s námi udělá. Snad časem zjistíme, co to vlastně je. Podobně jsme i dlouho dumali, odkud se line ta marihuanová vůně – přeci není možné, aby se takhle hojně marihuana pěstovala téměř po celém Maroku. Až jsme zjistili, že podobně voní jakási rostlina se žlutými kvítky, která se - snad až na poušť – vyskytuje všude.

Na oběd jedeme do upraveného letoviska Martíl, kde je téměř liduprázdno a je vidět, že je po sezóně. Na pláži jsou tu po dlouhé době k vidění i tři velbloudi, v jejichž stínu si hoví kočka s knírkem, která chvíli předtím žebrala u nás pod stolem.

Krátce se zastavujeme v M'Diqu, abychom si u lodní společnosti telefonicky ověřili časy a jiné informace týkající se zítřejší cesty do Evropy. Dle všeho bychom se měli vydat na cestu v dost brzkých ranních hodinách, abychom stihli polední trajekt včas, zkusíme tedy dojet do města Fnideq, zda nenajdeme nějaké sympatické ubytování. Fnideq na mne působí jako město lépe než M'Diq, ale bohužel jsem přehlasována a vracíme se do hotelu v M'Diqu z první noci v Maroku.

Ještě předtím si ale dáváme krátkou průzkumnou cestu k nedalekému polorozpadlému stavení postavenému na tyto končiny v neobvyklém stylu. Najít správnou cestu ale není jednoduché a chvílemi jezdíme po poli, na kterém se pasou s vyhlídkou na moře krávy.

Nakonec nás nasměřuje nějaký chlapík ze Ceuty a cestu skutěcně nacházíme. Sice je plná výmolů, suti a odpadků, končí úzkou lávkou přes vyschlé koryto potoka, ale všechno zdoláme a k rozvalinám se dostaneme.

Nekocháme se však dlouho, neboť už z dálky vidíme pána, jak k nám míří rázným krokem. Potřese si rukou a žádá nás, abychom místo nefotili a prostory opustili, údajně se jedná o nějaký bývalý vojenský objekt, i když tomu nic nenasvědčuje. Stejně tak pán nevypadá, že by měl mít s tímto místem, armádou nebo státní správou cokoliv společného. Dost možná chtěl jen nějaké peníze, ale v tu dobu už nějaké fotky máme a místo tedy opouštíme.

Ubytujeme se tedy v M'Diqu a vyrážíme utratit poslední peníze za jídlo a drobnosti. Možností sice není moc, protože marocké suvenýry patří spíše do skupiny dárků, které jsou více na obtíž než k užitku, ale pár věcí přeci jen nacházíme.

Den 25. M’Diq (Maroko) – Cáceres (Španělsko)

Vstávám s východem slunce a pozoruji návrat rybářských lodí zpět do přístavu. Jiná skupinka rybářů roztahuje několik desítek metrů dlouhou síť u pláže a po půl hodině práce vytahují jen dvě větší ryby, zbytek jsou jen malé čudly.

Po hodině přijíždíme do Tanger Med a před vyzvedáváním tiketů na loď si nás hned odchytne nějaký pán. Není poznat, zda je zdejší zaměstnanec nebo samozvaný pomocník, každopádně když mu David dává 10 dirhamů za pomoc, chce všechny drobné, které David má.

Projíždíme několika drobnými kontrolami – palubních lístků a pasů a jedné velké rentgenové, při které musíme vystoupit z auta. Seřadili si 6 aut za sebe a náklaďákem s velkým rentgenovým rámem popojížděli kolem nich. Někteří cestující si navíc vystoupili i s batohy a taškami, takže kdyby něco pašovali, až na psa zběžně očichávajícího auta při nalodění, by to stejně neodhalili. Policista uvnitř auta navíc vypadal, že spíš relaxuje s rukama za hlavou a nohama na stole, než že pracuje. Překvapivě ale vše probíhá hladce a organizovaně. Od břehů Afriky odrážíme s půlhodinovým zpožděním a i přesto se zdá, že jedno auto trajekt nestihlo.

Takto zpětně mohu říci, že Maroko má rozhodně co nabídnout. Nejkrásnější místa jsou k vidění v pohoří Atlasů a v poušti. Sever až tak záživný nebyl, ale má také spoustu krásných míst, která stojí za vidění. Z našeho pohledu se zdá být Maroko bezpečné, až na výjimky jsme policii na silnicích potkávali několikrát denně při kontrolách. Jak nám potvrdil jeden místní – lidé zde mají z policie velký respekt a proto není čeho se obávat. Jediné, při čem nás snadno "okradou" je, když si za nějaké služby či jídlo předem nesjednáme cenu, ale také to není všude pravidlem. Jen je potřeba si na to dávat pozor. Navíc to "okradení" je přibližně ve stejné výši, v jaké bychom to zaplatili nejen v Čechách, ale i jinde v Evropě. Stejně tak když vám někdo nabídne, že vám ukáže cestu nebo s něčím pomůže – téměř vždy za to bude něco chtít, proto je vhodné si vše ujasnit předem. Najíst a napít se zde stojí málo a bydlet se dá bez problémů v přírodě zadarmo. Umět aspoň trochu francouzsky je více než vhodné, ale jsou místa, kde se domluvíte jen arabsky či berbersky. Rozšířená i na jihu je překvapivě také španělština. Angličtinu je slyšet hodně málo. Pevně doufám, že zde nejsme naposledy…

Zhruba v polovině Gibraltarského průlivu krátce zahlédnu nad hladinou tři hřbetní ploutve delfínů a Dita s Davidem v jiné části trajektu pozorují, jak ve vlnách lodí křižujících naši trasu delfíní skupinky vyskakují nad hladinu.

Po vylodění ve Španělsku stojíme v koloně u pasové kontroly, kde nerozlišují členy EU - prohlížejí každý kamion i kufry osobních aut, zda něco nebo někoho nelegálně nepřevážejí. My projíždíme opět hladce. Snad jako jediným překontrolují pouze pasy a obsah auta je nezajímá.

Netrvá to dlouho a zbytky marockého prachu a písku smývá déšť. Po těch tisících kilometrech horka je to ale příjemné osvěžení.

Dnes spíme ve španělském městě Cáceres v hotelu Iberia (50 €).

Den 26. Cáceres (Španělsko) – Arcachon (Francie)

Ráno zjišťujeme, že máme asi 10 cm prasklinu v předním skle. Od čeho a od kdy netušíme.

Hranice s Francií překračujeme se západem slunce a ubytování hledáme až kolem 10. večer v Arcachonu. Zabere nám to téměř hodinu – prý je zrovna nějaký svátek, takže hotely jsou dost plné a buď mají jen poslední pokoj, v tuhle hodinu už hosty nepřijímají nebo jsou drazí. Nakonec skončíme v hotelu Le Nautic (83 €).

Den 27. Arcachon (Francie) – Clermont-Ferrand (Francie)

Z Arcachonu se vydáváme na cestu až kolem poledne. Zastavujeme se ještě podívat na nejvyšší evropskou dunu – Pyla – a i z velké dálky vidíme, jak moc je to turistické místo.

Další zastávku máme o 100 km dále, v městečku Bourg sur Gironde, odkud objednávám vína k Vánocům z vinařství Chateau de Reynaud. Přijíždíme v době oběda a máme se zastavit až za půl hodiny. Vydáme se tedy přímo do městěcka Bourg na malé občerstvení.

Po návratu jsou již majitelé vinařství přívětivější a berou nás na malou, ale zajímavou exkurzi. Očicháváme i právě probíhající fermentaci vína, čímž nám určitě prostoupilo několik promile alkoholu do krve. Na závěr si kupujeme pár kartonů vína, protože posílání do ČR není zrovna nejlevnější a konečně se dnes vydáváme na cestu k domovu.

Nocujeme v Clermont-Ferrand, v hotelu Balladins (65 €).

Den 28. Clermont-Ferrand (Francie) – ČR

Na cestě jsme již od půl jedenácté a za soumraku přejíždíme teprve hranice Německa. Před námi je ještě velký kus cesty, ale zároveň je to již tak blízko! Rozhodujeme se tedy pokračovat v jízdě.

Po setmění je dálnice téměř celou dobu zahalena mlhou.