Roadtrip do Íránu – 30. 4. – 28. 5. 2017

Důležité dokumenty jsme museli řešit už nějaký čas před odjezdem. Připravit totiž veškeré podklady pro vízum nějakou chvíli zabere.

1. u íránské cestovní agentury si zařídit Referenční číslo – my ho objednávali přes net přes Zirhamia.cz za 1000 Kč. Stres nastal hned, protože jsme žádali v době, kdy slavili v Íránu jejich Nový rok a nikdo tedy nepracoval. Naštěstí i přes upozornění, že to nejspíše nebude dříve než 4/4, jsme číslo dostali o něco dříve. Bez něj bychom si žádat nemohli, protože musí být součástí žádosti.

2. barevnou kopii pasu

3. cestovní pojištění pro dobu, kdy budeme v Íránu – je dobré si to potvrdit v angličtině a ještě pro jistotu si nechat potvrdit, že se to vztahuje na Írán, aby se nám na hranici nestalo, že nám pojištění zpochybní a vnutí jejich pojištění

4. výpis z účtu potvrzený bankou za poslední 3 měsíce – člověk by řekl, že zajde do banky a dostane razítko za poplatek. Chyba. Každá naše banka to měla trochu jinak – KB cca 300 Kč (podle počtu stránek) a výpis vytiskli a orazítkovali. Era nevytiskla, musela jsem si narychlo vytisknout, orazítkovali zdarma. Raifka prý tiskla a razítkovala bezplatně.

5. kopii zdravotní kartičky tady v ČR

6. vyplněnou žádost o vízum

7. pasové fotografie – 3 ks

8. hotovost 50 € – po někom nechtěli nic navíc, po někom dvojnásobek, někdo zaplatil 60 € a 10 mu pak vrátili

9. a samozřejmě zanechat pas, do kterého vízum vlepí

 

Bez karnetu by nás s auty do Íránu nepustili. Resp. vyšlo by nás to výrazně dráž. Předem tedy e-mailem na autoturist.cz posíláme dokumenty, aby si připravili podklady pro vydání karnetu

1. kopii techničáku

2. závazné prohlášení

3. žádanku o mezinárodní celní a cestovní doklady pro řidiče a motorové vozidlo

4. kopii osobního dokladu až osobně

5. přidat tam na sebe kontakt a info, že to potřebujeme do Íránu přes Turecko, od data, na jak dlouho (3 měsíce je nejkratší) a že potřebujeme karnet s nejméně stránkami (vlastně jen do Íránu, ale Turecko prý není úplně vyjasněné)

6. při vyzvednutí složit vratnou zálohu dle hodnoty vozidla 52.500 Kč (Írán to má s přirážkou) + částku za počet stránek karnetu 2.500 Kč

Skoro to vypadalo, že to všechno nestihneme…

 

30. 4. Praha – Szeged, Maďarsko

Odjezd máme dohodnutý nejpozději v poledne. Večer před odjezdem řešíme ještě čerstvě objevený drobný problém s šedým cabriem, které na místě spolujezdce topí, i když by mělo chladit. „To je jen kosmetika“ – uzavře to Michal po konzultaci s naším vrchním automechanikem. 4 hodiny času na servis s nejistým výsledkem už stejně nemáme. Co na tom, že jedeme do 40° veder…

Byrokratické potřebnosti snad máme všechny, ostatní zapomenuté věci se buď koupí cestou nebo prostě jen nebyly tak důležité, když jsme si na ně včas nevzpomněli.

Do aut se naskládáme jen tak tak, každou volnou skulinku vyplníme něčím, co určitě nebudeme potřebovat.

Jirka nás překvapí – má jen půl hodiny zpoždění (po plánovaném odjezdu). Oproti odjezdu do Albánie, kdy se zdržel 4 hodiny, je to výkon.

Robin má zpoždění hodinu. Což je taky výkon, protože do Albánie vyjížděl s týdenním zpožděním a ujel jen pár kilometrů než zjistil, že mu nedolili do převodovky olej. Takže nejel. Do Maroka na tom byl o něco lépe – vyjížděl s 3týdenním zpožděním a dojel jen do Německa, kde to otočil, protože mu to nadměrně žralo olej. Teď má v plánu se odpojit v Gruzii a jet neznámo kam. Chvíli to vypadalo, že dojede sotva za Brno, když mu něco spadlo na zem a při lovení dojel auto před ním rychleji, než čekal a jen tak tak to myškou a s kvílením pneumatik vybral.

Na cestě jsme tedy od 1. odpoledne a na Slovensku v půl čtvrté, maďarskou hranici překračujeme o hodinu později.

Od Budapešti jsou už běžným jevem řidiči z Rumunska a Bulharska, kteří opakovaně někomu z nás hodí myšku do cesty. Adrenalinu tedy máme už teď až až.

Nocovat se nakonec rozhodneme v Szegedu. Jediný problém je, že všechny hotely jsou obsazené. Nakonec se rozčtvrtíme a Robin s Jirkou spí v City Hotel za 15000 HU, my nacházíme BL apartments za 25 EUR za pokoj. Jediný háček tyhle pokoje mají ten, že pokojíčky jsou pro hobity = i já se svými 158 cm nemám daleko ke stropu a působí to dost klaustrofobně. O důvod víc se ráno rychle probudit a vypadnout.

Ujeto 682 km za 7:45 hod.

 

1. 5. Szeged, Maďarsko – Plovdiv, Bulharsko

Ráno si zajedeme na snídani k Jirkovi a Robinovi do hotelu a po 10. hodině už se vydáváme na cestu. Ještě ve městě nás odchytávají dva žebráci. Další pak hned za hranicemi (Srbska), které překračujeme před 11. hodinou. Aut je jen pár, ale chvilku nás přeci jen zdrží. Potkáváme tu kolonu polské hraniční stráže, která jede nejspíš na služební cestu. Už ráno jsme je potkali s majáky v Szegedu a večer u jednoho z hotelů, kde nám řekli, že mají plno.

Dálnice je zpočátku dost příšerná, ale za Novim Sadem už se to zlepšuje. Celou cestu je celá krajina velká placka, až u Niše se objevují kopečky. Tam taky končí dálnice.

Psů a štěňat podél silnice potkáváme dost. Z velké části sražené. Při jedné čůrací pauze mimo hlavní tah se nám podaří zastavit rovnou u útulku. Aspoň jsou tam v bezpečí.

Okolo 18. hodiny jsme už v Bulharsku. Situace se psi je tu stejná. Silnice místy masakr, ale dálnice lepší jak do Brna.

Nocujeme v Plovdivu v Art hotelu Dali za 38 €.

Ujeto 770 km za 10:00.

 

2. 5. Plovdiv, Bulharsko – Sapanca, Turecko

Probudili jsme se do léta. Bulharsko už je o hodinu posunuto, našeho českého času tedy v 8.

Večer jsme se byli projít po centru Plovdivu a podívat se na starý amfiteátr, který už byl zavřený a dole občas vyšel hlídač. Robin se nechal vyhecovat a přelezl bránu s cílem doběhnout dolů a pak zase nepozorovaně rychle zpět. Povedlo se a hlídači stihl utéct. Nojo, Češi v cizině…

Vyjíždíme krátce před 11. Na hranici s Tureckem jsme po půl jedné. 10 km před ní už stojí kolona kamionů. Na prohlídku pasů a aut čekáme 45 min, Robin musí prokázat, že je majitelem firmy, na kterou je auto napsané. Auto nám kontrolují jen hodně zběžně a diví se, proč jedeme do Íránu. Robin má kontrolu o trochu větší, kdy si ho pošlou stranou. Celkové zdržení 1 hodina.

Kousek za hranicemi nás změří policajti v civilním autě a o kus dál nás odstaví. Hned ale pochopí, že se s námi asi turecky nedomluví a nechají nás jet.

V Istanbulu se sekneme v nekonečné koloně a na asijskou stranu vjedeme přesně v 18:30.

Za Istanbulem si vychutnáme pořádnou smogovou situaci v průmyslové zóně a o pár desítek kilometrů dál se ubytujeme u jezera v městečku Sapanca v Senler Boutique Hotel za 200 TL.

Ujeto 569 km za 8:30.

 

3. 5. Sapanca, Turecko – Bogazkale, Turecko

Vyjíždíme před půl 12. Ve městě ještě kupujeme simkarty s internetem a pak pokračujeme po dálnici na Chettušaš.

Koupit simku byl docela problém – Vodafone měl vyprodáno a Turk Cell neměl anglicky hovořící. Nakonec si kupuju za 68 TL 3 gb a volání, kluci za 157 TL datové sim s 15 gb (68 TL je základ za simkartu). Na jeden pas je možné koupit dvě simky. Zabralo nám to hodinu.

Před Ankarou jsou vojenské kontroly a osobní auta prohlížejí. Odstaví nás, koukne na spztky, přivítá nás a bez kontroly nás všechny pouští dál.

Ankaru vidíme jen z dálky, ale je pořádně kopcovitá a hodně roztahaná po celé krajině, na vrcholcích hor je ještě vidět sníh. Za Ankarou už je krajina samý kopeček a dlouho nás to na hlavním tahu nebaví, sjíždíme tedy na čas mimo dálnici a užíváme si venkovskou úzkou asfaltku a výhledy do krajiny, pasáčci se svými stády už pomalu ženou domů a jako vetřelci se moc nelíbíme jejich psům, kteří po nás dost agresivně jdou a snaží se zaútočit na kola aut. Vytahujeme okýnka hned poté, co jeden ze psů je výškově jako Michal a snadno by se mu zakousl do hrdla, a rychle mizíme z místa činu.

Nocujeme v Bogazkale, kde je starověký Chettušaš, přesněji pozůstatky Chetitské říše (Hattusa).

Hittite Houses je trochu kýčovka, ale majitelé jsou velmi milí a za skupinu nám dali ještě slevu. Platíme tedy 120 TL za pokoj se snídaní.

Ujeto 519 km za 7 hodin.

 

4. 5. Bogazkale, Turecko – Samsun, Turecko

V 11:30 po návštěvě muzea (5 TL) vyrážíme – ale jen o pár kilometrů dál, abychom prozkoumali Hattusa a Yazilikaya (8 TL). Loučíme se s rodinou Asikoglu, která se o nás po celou dobu starala. Starý pán – bývalý profesionální zápasník – by si s námi rád povídal, ale nedomluvíme se, pořád je nám ale na blízku a daruje mně a Ditě náramky. Syn nám říká, jak hodně upadl turismus, obvykle už tu bývá touhle dobou dost turistů, ale poslední dva roky je to bída. Když se ptáme proč, tak nám říká, že bychom to měli vědět my, že jsme z Evropy. Jsme tu asi jediní turisté široko daleko. Je tedy naší povinností zakoupit i nějaké suvenýry.

Rozlehlý areál Hattusase lze projíždět autem, což s radostí využíváme. U vjezdu si nás odchytí ředitel areálu a zkouší si Robinovo MG. Skupinové foto nesmí chybět.

Yazilikaya je o kousek dál a také to není nijak náročné na kondici, ani na čas.

Pokračujeme trochu offroadovou cestou a začalo nám pršet, cesty různě končí a mění se v bláto.

Zastavujeme se ještě v Alacahöyük (5 TL) na další archeologické místo, kde krátce předtím bylo krupobití.

Pak už míříme po hlavním tahu na Samsun k Černému moři do Omtel Otel za 160 TL se snídaní.

Ujeto 278 km za 8:45.

 

5. 5. Samsun, Turecko – Giresun, Turecko

Ve čtvrt na dvanáct se vykopeme z hotelu a cestou hledáme na Atatürkově bulváru bankomat. Nemít navigaci, asi ho nenajdeme v té změti hlavních a vedlejších cest.

Cestou jsou velké kolony, tak u nejbližší pumpy zastavíme umýt auta a mezitím se kolony rozjedou.

Na obědě si Robin zapomněl vypnout světla, tak ho musíme nakopávat kabely.

V Ordu si uděláme zastávku a lanovkou (10 TL) si vyjedeme nad město na kafe a zmrzlinu na vrch Boz Tepe. Všude v okolí se rozprostírají sady lískových ořechů.

Po vyhodnocení situace se raději ubytujeme v Giresunu, kde ale zrovna probíhá billiardový turnaj a hotely jsou plné. I ty, které se tváří na bookingu, že mají spoustu volných míst. Nakonec nám dají tip na Kir-Tur Otel za 150 TL, kde nás po třetím kroužení a bloudění v zacpaném městě konečně zaparkují a ubytují.

Ujeto 232 km za 7:45.

 

6. 5. Giresun, Turecko – Trabzon, Turecko

Z Giresunu vyjíždíme přesně v 11 a pokračujeme ještě kousek podél Černého moře. Pobřeží už je tu o něco hezčí, i když díky šestiproudé silnici není příliš přístupné. V jednom místě u Tirebolu se nám přeci jen podaří zastavit a užít si chvilku u moře, kde na nás po chvilce vykukuje delfín – sviňucha (Phocaena phocaena) lovící v kruhu pár metrů od břehu. A taky jsme ochutnali Černé moře, které není moc slané.

Tady se zároveň odpojujeme od hlavního tahu na Gruzii a vjíždíme do vnitrozemí, kde jsou díky kopcovitému terénu samé klikatící se silničky. Pořád ještě jsou kopce plné lísek, nad nimiž sem tam vyroste vyšší strom.

Jedeme dlouhou trasu krásným údolím podél řeky Harsit Cayi, občas padá ze skály vodopád, občas jedeme tunely. Nad přehradou zastavujeme na oběd do dřevěné chatičky s výhledem na přehradu, kterou provozuje kurdská rodina, a ostatní si dávají k obědu čerstvé ryby. Mně udělají bio vajíčka (alespoň mi pořád vnucují, že jsou organic, dle všeho jim to nakukali jejich němečtí kamarádi, že je to děsně in).

Před odjezdem ještě povozíme jejich děti v cabrioletech, mají úsměv od ucha k uchu, tatínek je dojatý, Robin proveze svižnou jízdou jiného hosta, kterého zajímá jeho MG a to tím stylem, že se pán celou dobu vyděšeně drží za sklo a po jízdě ještě chvíli za srdce.

Míříme do Sumela Monastery, ale na samotném vrcholu, 300 metrů od kláštera, je cedule, že rekonstruují a mají zavřeno. Do roku 2018. Přelezeme a zkusíme to. Dad váha, ale když vidí starou babičku, jak to přelézá, tak jde taky. Stejně se nikam blíže nedostaneme, protože na konci náročné cesty jsou zamčené dveře a tam skončíme.

Mohli sice dát ceduli o 30 km dříve v Mačce, že je zavřeno. Ale to by asi museli skončit i stánkaři a takhle jim tam aspoň pár turistů přijede. Alespoň je k vidění pořádná divoká řeka, když už nevidíme nic víc. Celé okolí je přírodní park, ale na jeho průzkum více času nemáme.

Nocovat jedeme do Trabzonu, zpět k Černému moři. Jirka by měl ráno běžet maraton, tak aby nemusel běhat do kopečků, upravili jsme trasu.

Spíme v Usta Park Hotelu za 200 TL, se snídaní a hamamem.

Ujeto 258 km za 7:30.

 

7. 5. Trabzon, Turecko – Shuakhevi, Gruzie

V 8 ráno nás vzbudí klepání na dveře a turecky mluvící zaměstnanec se nás snaží přesvědčit, že máme přeparkovat auto. S vědomím, že nikoho neblokujeme, se mu snažíme vysvětlit, že o naše auto nejde. Za 5 minut nám volají z recepce, tentokrát anglicky hovořící, že blokujeme auto – Michal už naštvaně vysvětluje, že neblokujeme a že teda jim to jde ukázat, které je naše auto. Chvíli na to zase klepání a zase ten předchozí už skoro se slzami na krajíčku ukazuje Jirkovo auto. Ale Jirka běží maraton za městem. Naštěstí máme u sebe jeho záložní klíče, tak jde Michal do garáží a posunuje 3 auta a Rusové posouvají motorky, aby mohli vyjet s jedním tureckým autem. A zrovna naše auto jako jediné posunovat nepotřebovalo. A jako na potvoru byl dnes jediný den, kdy jsme si mohli přispat. Večer si zapomněli říct o klíče, aby si podle potřeby přeparkovali, tak se nám pak opakovaně omlouvali.

Jirkovi začalo pršet a podmínky na běh asi nebyly úplně ideální. Po 25 km si tedy zaběhne rovnou na snídani a v poledne vyrazíme.

Střídavě nám prší celou cestu až do Gruzie, kde jsme na hranici přesně ve 3. A na hranici je to strašný. Totální chaos a rozestavěné snad všechno. Policajt nás pošle odbočit, aniž by byl jakýkoliv ukazatel nebo cokoliv naznačujícího, co dělat. Na Galileu vidím, že už je to pruh zpět do Turecka, tak to tam otáčíme a jdeme se ptát. Ano, měli jsme se tam uprostřed silnice otočit a čekat v protisměru, abychom (nejspíš) nestáli v tunelu. Přejezd trvá hodinu. Pojištění pro Gruzii nemáme a v té šílené dopravě doufáme, že to nebude průser. Na hranici to nebylo nějak jasný, kde a kdy ho koupit.

Netrvá to ani hodinu a Robina zastavují policajti za pásy. U McDonaldu, kam se chtěla část účastníků podívat na architekturu. Hovoří spolu dost dlouho na to, aby je přesvědčil, že pásy měl, ačkoliv je skutečně neměl. A pokutu nedostane.

Míříme údolím směrem na Arménii. Sem tam je v asfaltu díra, ale nic extrémního. Když se Dity zeptám, kolik kilometrů je to do nejbližšího města, ve kterém víme, že je hotel, hlásí do vysílačky 25 km a 50 min. Což se mi zdá divný. No za chvíli je jasno – cesta začne být tankodrom a místy jedeme i 15 km rychlostí.

Naštěstí nacházíme hotel už i dříve ve městě Shuakhevi, v Shuakhevi Hotel za 50 GEL. Je už tma a vzhledem k časovému posunu přesně 21:30.

Ujeto 275 km za 6:30.

 

8. 5. Shuakhevi, Gruzie – Akhalkali, Gruzie

Vyjíždíme v 11. Po cestě se zastavujeme v městečku Khulo, kde si vyjedeme starou lanovkou na vrchol a zase zpět. Je to místní mhd a za 6 osob zaplatíme 5 GEL.

Pokračujeme přes hory a doly a cesta je víc a víc náročnější, místy úplně rozbitá, místy bahnitá, místy brodíme a místy máme nad auty pár metrů sněhu. Vystoupali jsme až na 2025 metrů nad mořem.

Celý náročný úsek končí až u městečka Zarzma, kde opět začíná asfalt. A to dokonce hezký a bez děr. Spotřebu máme skoro na 12 litrech/100 km, ale při cenách za benzín okolo 22 Kč nás to až tak netrápí.

Krajina je krásná, asfalt až na občasné díry taky, ale nemáme čas zastavovat, abychom stihli skalní klášterní město Vardzia (5 GEL), kde zavírají v 6. Stihli jsme to deset minut před oficiální zavíračkou. A pak to tam asi hodinu prolézáme. Když se nás pak dole ptají, kudy jsme přijeli, tak nevěřícně kroutí hlavou, že jsme to s těmihle auty zvládli.

Při odjezdu nám na cabriu praskne zadní slídové okno a krátce na to zadní poziční světlo. Že by výstraha?

Dojedeme za mírného deště do Akhalkalaki, které za tmy vypadá hodně děsivě. Vypadá to ale, že je to jediné větší město široko daleko nebo alespoň v dobré dojezdové vzdálenosti. Asfalt je zase jako po bombardování.

V prvním hotelu mají plno. Druhý je obehnaný barevnými zářivkami a chybí mu fasáda. A uvnitř je to zařízeno v ruském stylu. Jmenuje se Hotel Art Seg. Apartmán pro 4 stojí 180 GEL.

Ujeto 207 km za 7:30.

 

9. 5. Akhalkali, Gruzie – Sevan Lake, Arménie

Probudíme se do slunečného rána, ale netrvá to ani půl hodiny a už se ozývají hromy a začne pořádný liják.

Netrpělivý arménský majitel hotelu už 6 minut po 9. hodině pochoduje po kuchyni, že máme zpoždění. Snídaně je na stojáka přímo uprostřed velké kuchyně a krom ostatního dostáváme chutné domácí marmelády z ovoce, která nejspíš ani neznáme.

Městečko působí jako někde na Sibiři a majitel to potvrzuje, že je to tu gruzínská Sibiř. Hezky je tu prý jen od července do srpna.

Akhalkalaki je prý ze 70 % arménské, říká nám to jak majitel hotelu, tak výčepní v nedaleké "restauraci", kam jsme šli včera na večeři, kde je výčep na chodbě, na pultu sušené ryby a hospoda rozdělena do několika malých místností, kam se vejde asi tak 6 osob ke stolu. Také je zřejmě zvykem, že se tam každá skupinka vždy zavře, aby měli soukromí.

Při odchodu se nás výčepní ptá, odkud jsme a když jí řekněme Čechoslovakia, běží do kuchyně pro paní Moniku, která dojatá přiběhne a lámanou slovenštinou nám říká, že žila 6 let ve Zvoleně a že se tam chtěla provdat, ale tatínek jí to zakázal. Tak teď žije tady, kde je sotva práce a pro ni už prakticky žádná, protože je pro ni učit se ve dvaapadesáti gruzínštinu obtížné.

Před odjezdem se jdu podívat do města a zjevně slaví 9. května nebo něco jiného. Každopádně od rána vyhrávají reproduktory z okna na náměstí, kde hrají mimo jiné Katjušu a za chvíli vypochoduje průvod pánů, každý s dvěma karafiáty v rukou, a natáčí je u toho televize. Je to tedy více než děsivé, že jsme se vrátili v čase. A to si sotva pamatuji mávání na prvního máje.

Vyjíždíme v půl 12 a cestou kromě šíleně děravých silnic a zapadlých vesnic vidíme hodně čápů a pelikánů. Což Dita a Dad nejprve rozporují, ale později se přesvědčí na vlastní oči.

Na čůrací přestávce se Robin rozhodne vyzkoušet auto v blátě a samozřejmě uvízne, takže přijde na řadu lano a tahání Mazdou.

Na hranici jsme v 1. Loučíme se s Robinem, který se vrací po Gruzii neznámou trasou a chce si tu koupit pojištění auta. Pojištění pro Gruzii jsme doposud neměli a zdá se, že ani tady koupit nejde. Krom běžných dokladů po nás celníci chtějí i řidičák. Domlouvali jsme se zde naší chabou ruštinou, sem tam uměli slovíčko anglicky. Což bylo o dost více než po celém tureckém pobřeží Černého moře.

Na arménské hranici jsme v půl druhé. Jsou tu už ostrý ozbrojení vojáci a když jsem si v dáli na poli vyfotila koně, přišli za mnou, ať to smažu. No výhoda moderních zrcadlovek je, že se na druhou kartu dělá záloha, do které by se musel dlouze proklikávat všemi předchozími fotkami než by to našel.

Pojištění si na arménské straně koupit jdeme. Prý musíme platit i ekologickou daň a kdo ví, co všechno. Stojí to cca 39 € a platit jde jen hotově.

Nikdo se tu moc přátelsky zatím netváří. Ve 2150 metrech je navíc chladno, fouká, protože jsme na planině bez stromů a celkově je to tu místo, ze kterého chceme rychle odjet.

Za mnou si po půl hodině čekání přijde povídat starší celník, že mi dá číslo a pořád mi povídá o nějaké pálence z hroznů. Také se dozvídám, že 9. května si připomínají Arménci genocidu, což je vysvětlení pro průvod v Alkhalkalaki. Když přijde Michal, naštvaně odejde bez pozdravu.

Na kontrole auta zjevně taky zabírá, že jsem holka a pánové jsou už o dost přátelštější.

Za kontrolou zase chtějí, ať si koupíme pojištění a dozvídáme se, že to první tedy asi byl poplatek za auto (nejspíš něco jako karnet, protože to prý musíme ukázat při opouštění Arménie).

Pojištění aut prý máme koupit za 3000 arménských dramů (snad asi 6 €), jak nám poradil nějaký kluk z Moskvy, který je překvapen kabriolety, navíc z Čech. Dad se s ním neskamarádil než si to šel koupit a zaplatil asi 30 €. Cenu ale různě navyšují a snižují a když chceme odjet, tak nás zase lákají na nižší cenu – 10 €. Nakonec se jdeme zeptat na hranici a celník se 30 € směje a že máme platit 3000 jejich. Tak se tu s nimi další půlhodinu dohadujeme a Dadovi tedy nakonec část peněz vrací a zaplatí 6 €. A my 10 €, protože prý máme víc koňů pod kapotou. Odjíždíme z hranice ve 3.

V prvním větším městě chceme natankovat, ale prý karty na benzínkách tady nikde neberou. Hledáme tedy bankomat. První nefunguje, z druhého vytahujeme 50.000 arménských dram. Za 20.000 tankujeme 50 litrů. Litr stojí 21,60 Kč – prémiové kvality!

Už jsme si skoro říkali, jak jsou v Arménii lepší silnice oproti Gruzii, ale trvalo to jen do Vanadzoru. Odtud do Dilijanu to byla jedna velká a hluboká díra za druhou, místy se ani nebylo kam vyhýbat. Je běžný, že až do poslední chvíle jedeme my nebo opačný směr po druhé straně silnice než by měl a nikomu to nepřijde divný. Alespoň tu není tak velký provoz jako v Gruzii a silnice jsou výrazně širší. A policajti nemusí řešit rychlost ve městě, protože tam rychle jet prostě nejde.

Ubytujeme se na břehu jezera Sevan, v Noy Land Resort jsme si pronajala chatku za 23.000 dram. V restauraci je příšerná diskotéka a pivo tu je nejhnusnější a nejsmradlavější, co jsem kdy pila. Jmenuje se Kilikia.

Ujeto 240 km za 8:45.

 

10. 5. Sevan Lake, Arménie – Tatev, Arménie

Po ránu si uděláme ještě procházku po resortu, kde mají tři sobíky, letadlo arménských aerolinek, tank a obrněné vozidlo. Voda v jezeře je krásně čistá a vítr vytváří docela vlny.

Vyjíždíme přesně ve 12 a směřujeme podél jezera Sevan na jih. Cestou se zastavujeme u kláštera Hayravank ležícího u jezera, kde se na kamenech pohybuje nespočet malých ještěrek.

Neustále stoupáme a klesáme do výšky až 2426 metrů a místy klesáme až o více než 1300 metrů.

Výhledy to jsou nádherné a cesty střídavě pěkné a střídavě zase pekelné díry.

Před setměním se zastavíme u vesnice Shaki na vodopády, jen k nim přicházíme z horší strany a je potřeba slézt po kamenech pod skálu, aby bylo něco vidět. Až do tmy pak jedeme k Tatevu, kde bude ráno naše první zastávka.

Ubytujeme se v resortu Harsnadzor, který najdeme úplně náhodou. Jsou to čerstvě postavené chatky v podobě sudu pro 2-5 osob. Jedná chatka je za 23.000 AMD.

Ujeto 244 km za 6:15.

 

11. 5. Tatev, Arménie – Tabríz, Írán

Vyjíždíme krátce po desáté, abychom dnes vše stihli. První zastávka je na Devil's Bridge, kde je krásná soutěska s různými krasovými útvary. Můžeme jít jen ale pár desítek metrů – na zbytek nemáme ani moc času, ani vhodnou obuv.

Pán na parkovišti nám radí, ať na Írán pokračujeme přes hory dál a nevracíme se na hlavní silnici, že s našimi auty to projedeme bez problémů, i když místy není asfalt.

Hned poté jedeme do Tatevu na klášter. Žijí zde ještě pořád mniši. Také zde potkáváme prvního Pražáka, který se diví, že sem jedeme autem.

Cesta přes hory je opět pomalá, je víc rozbitá než nám pán řekl, tak čekáme, do jaké pasti jsme se nechali poslat. Krajina navíc není příliš zajímavá ve srovnání s tím, co jsme již viděli, a tak nám těch 30 km ubíhá pomalu o to víc.

Stresu navíc přibývá, protože netušíme, kolik stoupání a jaká cesta je ještě před námi a s benzínem začínáme být na štíru. Navíc nemáme arménské peníze, tak naši naději upínáme na město Kapan a doufáme, že dojedeme a navíc budou ve městě bankomaty.

Na čůrací zastávce se potkám s nějakým velkým hadem, snad by to mohla být zmije. Zastavila jsem se jen dva kroky od ní a pak zase pomalu vycouvala. Když jsem zavolala na Ditu, bleskovým tempem zmizela. A další potkáváme o pár minut dál rozjetou na silnici.

Nakonec dojedeme, vybereme peníze a natankujeme. Čeká nás ještě klášter Vahanavank, kterým nás provede mnich původem z iráckého Kirkúku, odkud odešel v září. Na závěr nám požehná a za deště se rozloučíme. Když už sedíme v autě a chystáme se k odjezdu, běží nám pak ještě dát vodu na cestu. Je to asi nejmilejší setkání z celé Arménie, kam se navíc dalo dojet po krásném asfaltu.

Hlavní cesta k hranici je přes hory a vyjíždíme až nad mrak. Viditelnost není moc velká, mlha přetéká odspodu přes kopec a my dojedeme auty až do 2560 metrů. Na našem bavoráku máme spotřebu přes 15 litrů.

Už podél hranice je vidět zase jiný svět. Nejen díky přírodě. Jedeme podél řeky, na jejíž druhé straně je Írán. Lemuje ji ostnatý drát a sem tam vojenská hlídka.

V Agaraku na hranici jsme v 17:45. Je to tu poklidné a vyjma autobusu tu jsme jediní. Na první kontrole předkládáme celní list. Na druhé kontrole opět doklady a mě s Ditou vyzvou k pasové kontrole. V budově nás dvě odvedou za zamčené dveře a předávají nás jinému celníkovi. Očekávám nejhorší, ale dají nám jen razítko a pustí nás. Kluci mají kontrolu v autech před zamčenou bránou.

O kousek dál je další pasová kontrola. Nic na výjezdu neplatíme, jak jsme se dříve někde dočetli. Dokonce tam mají uvedeno, že bude-li někdo dále po nás chtít peníze, máme volat na nějaké číslo. Zběžně zkontrolují auto a tváří se hodně nepříjemně. Good bye, Arménie! Tvoje děravé silnice nám chybět nebudou.

Íránská hranice Nordooz je o něco příjemnější. Přehazujeme si s Ditou šátek přes vlasy, oblečení jsme vyměnily už několik kilometrů před hranicí.

Celníci se dokonce usmívají. Nejprve kontrola pasu a malého techničáku. Pak nás pěšky pošlou do hlavní budovy – u prvního okýnka dostaneme razítko a celník se mě ptá, zda mluvím fársí – nevím, zda tak usoudil jen z pozdravu.

U druhého okýnka se kontrolují nejspíš údaje z víza, protože se ptá na údaje, které jsme na ně uváděli – jméno otce, povolání, kde jsme se narodili. Mě se navíc ptali, kde leží Svitavy, kde jsem se narodila a zda je to blíž k Brnu nebo Praze. Michal šel hned po mně a ho se celník ptal, zda spolu žijeme (to zapřel, prý jsme velmi blízcí kamarádi a rádi spolu cestujeme) a proč máme tak podobná čísla pasu (byli jsme si žádat spolu o pas).

Cestou zpět opět kontrola razítka u první budky, kde jsme nechali auta. Dokonce nás nenechávali na sebe nikde čekat, aby kdokoliv z nás mohl jít s někým druhým. Divný.

Pak teprve můžeme s auty přejet první kontrolu. Jen zběžně zkontrolují auta. U druhé kontroly předkládají majitelé vozů pas a karnet, popojedeme dál a čekáme, až nám to přinesou. Pak teprve v další budově kluci vyřizují další papíry kolem karnetu. A pak ještě jedna kontrola dokladů k autu. Tam jsme museli přijet s lístečkem, na kterém údajně bylo uvedeno, že mohou pustit jen dvě auta. Po chvilce tápání zjišťujeme, že dvě auta jsou zapsána ve fársí a jedno v angličtině. Nakonec tedy projíždíme. Po hodině a půl. A další půlhodina se nám přičte posunem času. Jsme ale rádi, že jsme nedostali přidělený "tajný" doprovod – oficiálního průvodce.

Za kontrolami hned vyměníme peníze a za 500 dolarů se z nás stávají milionáři. Dostaneme asi 19.000.000 a sotva se nám to vejde do tašky. Pak si sice vzpomenu, že se kurz mění snad každý den, ale nechce se nám tím trávit tolik času každou chvíli.

Jedeme vedlejší přímou silnicí přes hory na Tabríz. Je to balzám jet konečně po silnici, která má díru spíše jen výjimečně. Oproti arménské je ale užší, provoz je ale teď v podvečer minimální. Vystoupáme zase do 2350. Už je z toho dnes bolehlav. Jedeme za úplné tmy a na většině míst chybí svodidla, i v místech, kde tušíme obrovská údolí padající strmě dolů. Do cesty nám vbíhají malé myšky a větší hlodavci, na jednom místě dokonce potkáme fenka nebo malou lišku.

Doprava před Tabrízem a ve městě je peklo. Změť silnic tomu moc nepomáhá a jen tak tak se odnavigujeme do centra, kde je šance najít ubytování.

Máme štěstí v hotelu Sina za 1.650.000 riálů a v půl 12 se ubytujeme. Ještě nevlezeme ani do hotelu a slyšíme „Dobrý večer“! Huh! Nějakej Brit, co má za manželku Česku od Nechanice.

Ujeto 318 km za 11:00.

 

12. 5. Tabríz, Írán – Astara, Írán

Včera jsme si zašli o půlnoci do bufáče na rohu na fantastické maso s rýží. Každou chvíli se ozývalo „Welcome in Tabríz“, „Welcome in Iran“, „Where are you from?“.

Po snídani chceme vyrazit na nákupy simkaret, ale je pátek, takže je zavřeno. Jen na rohu je velký bleší trh, tak se tam jdeme podívat. Jsou tam jen samí chlapi. Dad si koupí úplně nové místní sako za 200.000 (5 €), aby lépe splynul s davem. Prodejce to trochu zkouší, že by mohl přidat ještě dalších 100.000, ale vedlejší prodejce to zastaví gestem, že to je už dost.

Jirka mezitím mění píchlé kolo, někde včera najel na hřebík.

Kolem půl jedné vyjíždíme. Teploměr ukazuje 23°, ale pocitově je výrazně víc.

V jednom místě je ulice zavřená z důvodu nějakých oslav, ale policie nás pouští po dotazu, zda máme GPS, pruhem pro autobusy. O kousek dál je úplně zacpaná ulice, kvůli nějakému setkání, kde lidi mávají rozkvetlými mečíky. V koloně k nám přijde pán a jeden nám dá na palubku. O kousek dál ho pro jistotu schováváme, kdyby to náhodou bylo něco politického.

Všude na nás křičí z okolních aut pozdravy, na dálnici vystrkují holčičku z předního okýnka, aby nám zamávala, natáčí si nás a na dálničním úseku po nás nechtějí ani platit a pošlou nás dál.

Zastavujeme se opravit Jirkovu pneumatiku a koupit žlutý meloun – ten nás stojí 60.000, za opravu pneu a výměnu kola zpět nechtěli nic, Jirka mu dává tedy alespoň 50.000. Byla to asi nejrychlejší oprava pneu, co jsme kdy zažili. Vrtákem nacpali do díry pryskyřicovou tyčinku a přečnívající zbytek ustřihli.

Koupit benzín není nic jednoduchého – buď je všude CNG a LPG, nebo nafta. Posílají nás v Ardabilu z jednoho místa na druhé, dokonce až do Teheránu nebo Tabrízu, a když konečně najdeme tu správnou pumpu, je v rekonstrukci. Nakonec hledáme anglicky hovořící, aby mám dokázali zjistit, zda je N92 něco, co můžeme do auta natankovat. Podaří se a tankovat nakonec můžeme prakticky všude, jen se vždy dvakrát ujišťujeme, že rozumí, co potřebujeme. Plnou nádrž máme za 380 Kč, tedy necelých 7 Kč za litr.

Míříme ke Kaspickému moři a polovinu času nám prší. Jedeme po rychlostních silnicích a občas potkáváme policejní hlídky, občas radary a občas jsou policejní budky s majáky. A sem tam sraženého psa. Ochlazuje se na 10°.

V jedné zatáčce nad údolím se v podvečer zastavujeme na rychlé jídlo a zaměstnanec se nás po jídle nesměle ptá, zda si nás může vyfotit. Je vidět, že by si rádi povídali, podobně jako ostatní Íránci, které jsme již potkali, ale jejich anglická slovní zásoba je většinou velmi omezená nebo nulová.

Pokračujeme dále podél hranice s Ázerbajdžánem a doprava hodně houstne. Vzhledem ke kamionům jedoucím 20 km rychlostí mířícím k hranici přes tenhle horský úsek a pouze dvouproudé silnici, je to místy zase trochu adrenalin, protože ze dvou pruhů se rázem stávají čtyři a občas je to dost natěsno.

Po 9. přijíždíme do města Astara a ubytujeme se v hotelu Astara Inn v blízkosti Kaspiku za 1.500.000.

Ujeto 349 km za 8:00.

 

13. 5. Astara, Írán – Kiakola, Írán

Jirka si jede ráno vyřídit na hranice s Ázerbajdžánem pojistku na auto a v poledne pokračujeme kolem Kaspiku.

Dlouhé kilometry míjíme rýžová políčka a u jednoho zastavujeme, abychom si tuhle exotiku prohlédli trochu zblízka. Vidíme i jednu želvu, která se maskuje v bahně téměř dokonale.

Uděláme si zastávku u moře, abychom okusili téměř neslané Kaspické moře a konečně vyzkoušeli žlutý meloun. Prodali nám ne úplně zralý a tedy ani ne nějak extra chutný.

Na pláži se povalují sem tam mrtvé ryby neznámého druhu a Dad se rozhodne otestovat Mazdu na pláži. První kolečko projel bez problémů, při druhém zapadl a netrvalo dlouho a sešli se tu další tři pomocníci. Za pár minut byl venku.

Rýžová políčka se mění v moderní bohatší město a krajem se line vůně jasmínu a pomerančovníků. Jedeme už za tmy a obchody jsou ozářeny rudými neonovými a ledkovými nápisy, které blikají, pouliční lampy na sobě mají ledková světla a každou chvíli jsou otravné a často neviditelné zpomalovací pruhy. Velká část silnic je čtyř a více proudých a ne vždy je možné snadno odbočit, kam je potřeba. Jezdíme podle Galilea a čteme si cestu z podkladů sami. Většinou je potřeba se koukat třeba i 30 km dopředu, zda na plánovanou cestu je možnost odbočit. Není divu, že v městečkách často potkáváme auta jedoucí při krajnici v protisměru.

Ve tři čtvrtě na jedenáct přijedeme do městečka Kiakola a ubytujeme se v Parsian Hotelu za 5.370.000, původně jsme sice řekli, že je to příliš, ale když jsme viděli pokoje a koupelnu, řekli jsme si, že tu zůstaneme.

Ujeto 392 km za 9:00.

 

14. 5. Kiakola, Írán – Miankaleh, Írán

V noci už nám v hotelu jídlo nepřipravili a do města bylo daleko, tak alespoň na pokoj přinesli polévku. Čaj jsme si uvařili a vypili u Dity na pokoji.

Později v noci mě vzbudil Michal, že je zemětřesení. A nejspíš asi ano – začala sama silně kapat voda ze sprchy a hotel se lehce chvěl. Podle aplikace bylo zemětřesení o síle 5,8 na hranici s Turkmenistánem, což je okolo 600 kilometrů od nás.

Pokračujeme únavnou dlouhou cestou podél moře, která má kolem silnice nekonečné město s obchody, až pak raději vyhledáváme vesnické cesty do cílového místa. Obchody se konečně mění na rákosí, rýžová pole nebo cypřišovou alej.

V Babolsaru si kupuji simkartu s 5 GB internetem za 220.000. Aktivní prý bude večer. Po 5 minutách, co paní studovala můj pas, se zeptala, zda jsem Němka. Vůbec netušila, jak zadat do systému cizince s pasem. Později se ptala na mé telefonní číslo a byla překvapená, že íránské telefonní číslo nemám. Celá procedura trvala 45 minut. Stvrdila jsem to celé podpisem a otiskem prstu.

Ubytujeme se v pozdním odpoledni u moře v hotelu Morvarid za 1.500.000 a protože nikde kolem není žádná restaurace a ta hotelová vaří až od 8, uděláme si výlet do Miankaleh, což je přírodní rezervace, kde mají být plameňáci, želvy, buvoli a divocí koně. Kromě tedy dalšího množství druhů zvířat.

Želvy potkáme na silnici dvě a obě přenášíme mimo silnici. Ta první Ditu hodně pomočí a nějakými žlázami kolem nohou jí vytéká jiný žlutý zdroj smradu. Ta druhá se pomočí hned jak u ní zastavíme.

Přijedeme k bráně rezervace a…vojáci! A že dál bez povolení nemůžeme. Nejdříve vypadají drsně, pak když jim vysvětlíme, že kvůli tomu jedeme z Čech, je vidět, že by nás rádi pustili, ale nemají tam šéfa a zjevně se mu nemohou dovolat. Udělají si tedy s námi nějaké fotky a vracíme se zpět.

Při druhé záchraně želvy se u nás zastaví dvojice jedoucí ze sběru kopřiv na motorce a začnou se fotit před auty, v autech, zvou nás na jídlo a dokonce jedou zpět k vojákům, zda nás pustí. Místní tam totiž zjevně jezdit mohou dle libosti. Vrací se však s nepořízenou a vrak lodi na pláži tak zůstává námi nedobyt.

Odbočujeme tedy alespoň na prašnou cestu mezi mokřady a rýžová políčka a kocháme se západem slunce.

Ujeto 258 km za 6:30.

 

15. 5. Miankaleh, Írán – Damghan, Írán

Ráno vstáváme o hodinu dříve s nadějí, že nám na recepci vyřídí povolení na vstup do Miankaleh, půl hodiny telefonují na všechny strany a pak nám řeknou, že povolení pro turisty trvá vyřídit 3-4 dny.

Pokus uskuteční i místní íránský host, se kterým jsme se seznámili předchozí večer v hotelu. Po hodině volání vezme Michala svým autem k vojákům, ale také nepochodí. Je potřeba povolení dvou úřadů a je to tam prý vše pod kamerami. Vrací se tedy na hotel a v půl 11 pokračujeme na jih.

Ve městě Neka nás zastavují policajti, kteří s námi nejprve jeli souběžně a pak si nás na náměstí gestikulací odvedli ke krajnici. Chtěli vidět pasy a nic víc je nezajímalo. Akorát to vzbudilo pozornost lidí, takže se kolem nás seběhl dav a stará paní vykřikovala „Írán, Írán!“ – což znělo dost strašidelně.

V Sari pak hledáme banku nebo směnárnu a to taky není úplně snadné. Při jednom zastavení a hledání směnárny k nám přijde na ulici pán, podává Michalovi telefon a anglicky hovořící na druhém konci nás zve na návštěvu. Najít směnárnu a vyměnit peníze nám zabere více než hodinu a asi po 5 zastávkách, kde jsme se ptali na správné místo.

Menší odbočku uděláme na Badab-e Soort, kde jsou terasová jezírka a přírodní bazén s vyvěrajícím pramenem, ve kterém se většina, včetně odhalené Dity, příjemně zchladí. Za parkoviště se platí 30.000/auto a abychom v tom vedru nemuseli do kopce pěšky, najmeme si auto za 500.000 a na korbě nás vyvezou a svezou pořádnou offroadovou cestou.

Krajina mezi Kiasarem a Damghanem je úchvatná, nádherné kopce a barevné skály se rozlézají kolem rovné silnice.

V Damghanu mají v prvním hotelu plno. Druhý hostel je trochu mimo náš standard. Při hledání třetího nás zastaví policie a pak nám udělá blikající doprovod s hláškami k davu na ulici něco jako „Uvolněte prostor, jedou celebrity“ – do dalšího hotelu dál od centra. Taky plno. Tak zpět do centra, kde se byl Jirka ptát a prý se netvářili jako hotel. Nakonec to hotel je. Tedy spíše učitelská ubytovna islámské školy. Sice nevíme jméno, ale víme, že je to díra s tureckým WC, na které si můžu dát evropský plastový záchod, abych se cítila komfortněji. Za 750.000 riálů.

Ujeto 287 km za 6:30.

 

16. 5. Damghan, Írán – Ardakan, Írán

Hotel je bez snídaně, tak se hned po probuzení sbalíme a v půl 10 vyrazíme. U stánku si ještě koupíme zásoby vody a jídla, kdybychom náhodou nocovali v poušti.

Za městem se zastavujeme u pozůstatků stavby z bláta kousek od silnice. Už chvíli předtím nás předjíždí Toyota Hilux s jinou SPZ než ostatní auta, chvíli jel za Dadem, aniž by ho předjel, i když prostor měl. Pak ho konečně předjel a my odbočili. Po chvíli stání u ruin je vidíme jet zpět okolo nás, pak znovu a pak za námi přijeli. Chtěli vidět pasy, plán trasy, odkud jsme přijeli, zda máme průvodce a fotili si naše spztky. A tvářili se dost nepříjemně. Tak odteď už budeme hlídaný…

Zajíždíme cca 10 km z hlavní silnice na prašnou cestu, z větší části je to roleta, k vyschlému solnému jezeru. Z dálky vidíme nejprve fata morganu, později jsou ale již zřetelná bílá solná pole.

Míjíme stádo velbloudů, menší duny, ale většinou je kolem jen hamada, na první pohled bez života. Když však zastavíme na samém konci cesty, což je kousek za břehem jezera, hned na nás koukají dvě agamy.

Uděláme si pár fotek, odpočineme si chvíli, na špičku jazyka si dám kapku vody a je to to nejslanější, co jsem kdy zkusila.

Teploměr v autě ukazuje 33,5°.

Vystoupáme přes 1700 metrů, kde teplota klesne jen o 4° a následně sjedeme do 900, kde už je 36° a dohnaly nás i silnější prachové poryvy, dozvuky nedaleké prachové bouře.

V 700 metrech už je teplota 41 stupňů a kolem nás úplná pustina, sem tam modrý ptáček o velikosti kosa, jinak nic. Na chvíli se na povrchu objeví krystalky soli a pak zase jen hnědá bublanina.

Za čas se mezi skalami objeví duny a pod nimi jezero. Neváháme a zajedeme tam. Dad si chce udělat foto na dunkách a samozřejmě zapadne. Michal s Ditou chtějí, abych zajela do lepšího úhlu na focení a i přesto, že jsem výsledek predikovala, kousek jsem jim tedy popojela a taky lehce zapadla. Naštěstí stačilo jen mužské síly a byli jsme oba venku.

Další zastávkou je vesnice Chupanan, které má být unikátní svojí architekturou. Na střechách mají místní systém klimatizací a vzduchem proudícím z komínů se rozhání chladný vzduch do domu.

U jednoho z domů zastavujeme a zeptáme se gestikulací, zda nám ten systém mohou ukázat. Starý pán nás ochotně vezme na střechu domu a máme možnost si to prohlédnout. Domy jsou do čtverce a uprostřed je zahrádka či terasa.

Pozvání na čaj nemůžeme odmítnout a dostaneme k tomu i výborné kokosky sypané pistáciemi.

Pak už musíme pokračovat, protože slunce rychle zapadá a my máme před sebou ještě 200 km. Místní nám poradí zkratku, která nám ušetří velkou část kilometrů.

Auta i kamiony jezdí až prakticky do tmy neosvětlení, dokonce nás vyblikávají, že svítíme tak brzy. Koneckonců – blikání a gestikulaci, že svítíme přes den, zažíváme u každého třetího auta. Ale s denním svícením stejně nic nenaděláme a alespoň se v provozu lépe identifikujeme mezi sebou. Za úplné tmy pro změnu svítí dálkovými a na blikání, že nás oslňují, vůbec nereagují.

Do Ardakanu, poutního města Zoroastriánů, přijíždíme v 9 večer. Před městem teplota trochu klesla, ale na okraji města se hned vyšplhala na 31,5°.

Ubytujeme se v hotelu Ardakan Tourist Hotel za 1.670.000 riálů.

Ujeto 562 km za 11:00.

 

17. 5. Ardakan, Írán – Yazd, Írán

Ráno jedou kluci do servisu nechat zkontrolovat auta. U našeho je cítit benzín. A po tolika tisících kilometrech a děravých silnic si to ta auta zaslouží. Jsme v půlce, tak je nejvyšší čas.

Obě bmw mají netěsnosti na benzínovém vedení a miata vypadlou tyč stabilizátoru. I s umytím zvenku i zevnitř zaplatili 1.100.000 za všechna tři auta.

V poledne vyjíždíme a prvním zastávka je v Chak Chaku, poutního místa Zoroastriánů a navštívíme svatyni ve skále. Šplhat se v 1600 metrech a 36° do prudkého kopce je více než náročné. Za vstup se platí 50.000 riálů.

Další zastávkou je nedaleký Kharanaq, 4000 let stará vesnice, ve které žije ještě asi 400 obyvatel. Je to o kousek výše, takže teplota je nižší – pouhých 33,5°. Tohle bludiště prolézáme co nám síly stačí a pak se rovnou přesouváme do poutního města Yazd, kde chceme strávit více času než v ostatních městech. Teploměr ukazuje 39,5°, když zaparkujeme o půl páté u hotelu Silk Road za 2.200.000 v samotném centru.

Po ubytování jsme se zašli podívat na nedalekou mešitu Jameh (80.000 riálů) a na podzemní kanál, který byla docela fuška vyšlápnout zpět nahoru.

Polomrtví vedrem zalezeme do restaurace, kde poleháváme až do tmy. Pak teprve nastane ten správný čas na procházku městem.

Projdeme další mešity a zrcadlovou (nejspíš) svatyni, nakoupíme pár drobností a vedeme vcelku dlouhý rozhovor se zvídavými padesátiletými horlivými studenty angličtiny, kteří si ji prý mají procvičovat s turisty…akorát u toho stojí dost toporně, mají tuhé předstírané úsměvy a nenápadně drží telefon v pozici tak, aby bylo dobře slyšet v případě nahrávání hovoru. Michala se ptají dost konkrétně na nějakého íránského doktora údajně žijícího v Praze a zda se s ním setkal. Pak si nás fotí, berou si telefonní číslo na Michala a ptají se ho, zda používá aplikace Whatsapp a Telegram. Kdo jsou ve skutečnosti? Můžeme se asi jen domnívat…

Ujeto 174 km za 2:30.

 

18. 5. Yazd, Írán – Persepolis, Írán

Před půl dvanáctou se vykopeme z hotelu a zajíždíme o pár ulic dál k zoroastriánskému Chrámu ohně (80.000 riálů). Potom ještě rychlá návštěva Věže ticha (80.000 riálů) – pohřebiště, kam se dávali mrtví k sežrání supům – a pak pryč z Yazdu. Vyškrábat se v 36° na vrchol je docela náročné, ale naši dva sportovci si to dokonce i vyběhnou.

Cesta na Shiraz je v nadmořské výšce přes 2600 metrů nad mořem a teplota klesne na příjemných 25°, tak si tam hned dáme pauzu na meloun.

Městečko Abarkuh nás nadchne. Původně jsem myslela, že je zde jen 4000 let starý cypřiš (100.000 riálů za auto), ale na místě zjišťujeme, že zde mají i krásný dům Aghazadeh (80.000 riálů) s větrolapy, který je vyobrazen na některých 20.000 bankovkách.

Staré město působí přesně tak, jak jsme očekávali, že bude vypadat Yazd – a tam jsme se toho nedočkali. Krátkou zastávku uděláme u trosek staré mešity a u místní nové mešity. A potom ještě u "úlu", který sloužil ke skladování ledu.

Zastavuje nás policie, protože Dita nemá pás. Asi. Podrží si nás tam asi 10 minut a pak nás nechají pokračovat bez pokuty.

Mraky a pár kapek deště ve 2500 metrech nás příjemně osvěží a teplota klesne na krásných 22,5°.

O 50 km dál máme další policejní kontrolu. Chtějí pasy a doklady od auta.

Za dalších 30 km nás zastaví za překročení rychlosti na rychlostní silnici. Mají povolenou stovku a my jeli odhadem 130. Obešlo se to opět bez pokuty.

Za tmy přijíždíme do Persepole a doufáme, že jediný hotel v areálu bude mít místo. Za samotný vjezd do areálu platíme 150.000 za auto.

Mají ale plno, tak se na vjezdu dohodneme na potvrzení parkovného na zítra, abychom částku nemuseli platit znovu.

Vracíme se tedy zpět do nedalekého Tourist Hotel Persepolis, jehož součástí je i kemp a za 2.000.000 se ubytujeme v chatičkách.

Ujeto 409 km za 8:00.

 

19. 5. Persepolis, Írán – Shiraz, Írán

Před 11. se posbíráme a popojedeme do Persepole (200.000 riálů), metropole perské říše. Je to šílená masovka, vedro a hromada turistů. A komplex je navíc dost obrovský.

Strávíme tam pár hodin a pak jen přejedeme pod dálnicí o pár kilometrů dál a jsme u hrobek achaimenovských králů a reliéfů Naqsh-e Rostam (200.000 riálů), které jsou vytesané do obrovských skal.

Pak už nás čeká jen 55 km do Shirazu, ve kterém máme zamluvený Zandiyeh Hotel za 4.700.000 riálů, levnější byly plné.

Večer jdeme do města, ale až na pár obchůdků je všude zavřeno, protože je pátek. Vracíme se tedy do hotelu a najíme se tady.

Ujeto 71 km za 1:00.

 

20. 5. Shiraz, Írán – Perský záliv – Shiraz, Írán

Ráno řešíme, zda se už začít vracet domů nebo se zastavit v Perském zálivu. Mezitím jdeme na rychlou prohlídku pevnosti Karim Khan, Vakilova bazaru a mešity.

Nakonec rozhoduje náhoda, když se uvolní pokoje a zruší se v hotelu nějaké rezervace na dnešek a rozhodujeme se tedy pro kompromis. Dita zůstane ve městě a my se zajedeme podívat na otočku do zálivu. Je to asi 300 km přes hory a čeká nás tam podle předpovědi kolem 40°.

Vyjíždíme v půl 1 a teploměr ukazuje 31,5°. Na kraji města už 34,5°.

Za městem se zastavujeme u jezera Maharlu, které je z důvodu vysokého obsahu soli růžové. Je to dost postapokalyptický výjev, obzvláště poté, co tam vidíme opuštěné dětské hřiště, šlapací labutě a mrtvou želvu obalenou solí, která tam zabloudila. Teplota je 37°. Později na fotkách zjišťuji, že v dáli je na jezeře velké množství plameňáků a lituji, že jsem se na detail v dáli nepodívala hned na místě.

Ve 2630 metrech je pořád teplota okolo 33°. V 800 metrech pak 42°.

Cestou se dost mění raz krajiny a objevují se i úrodná pole. V přehradě se zastavíme svlažit nohy, přijde se s námi hned vyfotit rodinka, která je u jezera na pikniku a paní si na fotku vždy rychle stahuje šátek, rozloučíme se a pak už chvátáme dál.

Ve 400 metrech jsou to téměř holé skály a planiny. Teplota je 47°.

U moře navíc dostaneme pořádnou vlhkou facku. Ale jen my s Michalem – máme totiž jako jediní v autě klimatizaci. Teplota je okolo 39°.

Moře je krásné, pláž opuštěná, odpadků nijak přehnaně a promenáda se postupně staví. Kluci jsou okamžitě ve vodě, ale prý je dost teplá. V rámci možností se osvěží a jedeme hledat přístup k moři autem.

Nejprve zkusíme malebný rybářský přístav, kde pro jistotu žádáme o povolení k vjezdu vojáka na hlídce. Ten nám jej bez zaváhání dá a my pokračujeme na konec mola, kde se kocháme výhledy jak na moře, tak na zátoku, která má průzračně čistou vodu a vidíme zřetelně drobné rybky. Párkrát na nás vykouknou i hlavy dvou velkých želv – asi karet.

Hned za městečkem Bandar Siraf, které jako jediné u Perského zálivu navštívíme, konečně nacházíme i pláž, kterou lze zdolat auty. Uděláme pár fotek se západem slunce a jedeme více než 300 km zpět do Shirazu, do stejného hotelu, kde jsme nocovali předešlou noc.

V 8 večer, po západu slunce a v 300 metrech je teplota 41°. O 45 minut později v 250 metrech je za úplné tmy 42°.

Míjíme čerstvě převrácený pickup a zastavujeme s nabídkou pomoci, i když už u něj jedno auto stojí. Přeci jen máme pravděpodobně lépe vybavenou lékárničku, včetně hemostatik a tramalu, v případě nouze. Naštěstí pomoc netřeba, tak dávám pánovi alespoň vychlazenou vodu, kterou jsem si chvíli předtím otevřela a pro jistotu ji vzala s sebou, když jsme se vraceli pěšky k nehodě. Auto bylo na boku mezi velkými kameny a řidič asi vylezl vykopnutým předním oknem.

Netrvá to dlouho a zastavujeme u další nehody. Tentokrát auto na střeše v protisměru. Stojí u něj náklaďák. Jdeme se opět zeptat, zda jsou v pořádku, radši se podíváme i dovnitř, zda tam někdo nezůstal, protože anglicky se s nikým nedomluvíme. Řidič bouraného vozu stojí na kopci a loví signál, zjevně je taky v pořádku. Neuvěřitelné!

V 800 metrech a v 10 večer je 36° už vcelku osvěžující. Cesta je příšerná – auta a kamiony se předjíždí do prudkých kopců, aniž by pořádně viděli před sebe. Na jednom klidnějším úseku nám dokonce přes silnici přeběhne liška.

Ve 1500 metrech a v 11 večer je 29,5° skoro na svetr.

Do hotelu přijíždíme po půl 1 v noci po menším bloudění po městě. Při stání na červené nám z vedlejšího auta holka anglicky říká, že nám chybí spztka a že bychom mohli mít problémy s policií. Zastavujeme tedy na kontrolu, protože se nám to nezdá, jelikož je máme přišroubované – žádná nám nechybí! Buď byli totálně zmatení nebo netušili, že do Íránu může přijet také jiné auto než s íránskou spztkou.

Ujeto 671 km za 12:00.

 

21. 5. Shiraz, Írán – Isfahan, Írán

V poledne se vydáváme na cestu konečně s cílem dostat se domů. Míříme na Isfahán, jen vybíráme méně přímou cestu.

Potkáváme ukazatele na Margoon vodopády a uděláme tedy ještě jednu odbočku z hlavní cesty. Vystoupáme na 2900 metrů, kde je příjemných 21,5°.

Míjíme lyžařské středisko a nomády pasoucí svá stáda koz a ovcí v horách, kde žijí přes léto ve stanech.

Za průjezd vesnicí nebo parkovné nebo kdo ví co zaplatíme 50.000 riálů. Necelý kilometr se pak jde pěšky po kamenné cestě až k vodopádu. Kolem řeky ve stínu stromů piknikují íránské rodiny a vaří oběd. Zajížďky nelitujeme. Vodopády jsou 70 metrů vysoké a 100 metrů široké. Kamenné kaskádky umožňují snadno dojít až pod vodopád, který příjemně osvěží.

Na rychlostní silnici potkáváme v protisměru policii. Netrvá to dlouho a předjíždějí nás s Michalem a chvátájí. Nepletli jsme se - o pár kilometrů dál už měli Dada a Jirku odstavený a vyšlo najevo, že Dad kouřil za volantem. Opět se to obejde bez pokuty a Dad už tedy ví, že nesmí jezdit rychle, kouřit a spolujezdkyně musí být připoutaná.

Většina cesty je nad 2000 metrů, asfalt je na většině míst nový, výhledy krásný a v 8 večer ve 2600 metrech klesá teplota na 17°. Po dlouhé době tedy přitápíme v autě.

Doprava před městem a ve městě je zase jeden velký stres. V koloně jsme zase středem pozornosti a lidi si nás fotí a během popojíždění se ptají, odkud jsme a ob jednu řadu aut si o nás také viditelně povídají.

V 10 večer přijíždíme do Isfahánu – do hodně přeplácaného hotelu Safavi za 3.000.000, kam jsme si cestou zavolali, abychom jeli na jistotu.

Po pozdní večeři se jdeme projít na místní mosty. K Si-o-seh Pol Bridge jdeme přes park, kde potkáváme dvě lišky. Před mostem je udělaný do části řeky val/pláž, kam lze dojít suchou nohou a kochat se pohledem na dvoupatrový most.

Ke Khaju Bridge si bereme v 1 ráno taxi za 80.000. Tenhle most má úžasnou atmosféru – na schodech sedí mladí, staří nebo rodiny s dětmi, které tam pod dekami usínají, ve spodním patře se zpívá, bubnuje, kouří vodní dýmky a místy i pije.

Znovu si bereme taxi do hotelu. Zřetelně taxikář říká fifty (thousand rials) a při placení velmi dobře vyslovuje fifteen thousand tomans (=150.000 riálů). Hádat se s ním nebudeme. Jsou dvě ráno a my jdeme spát.

Ujeto 541 km za 9:00.

 

22. 5. Isfahan, Írán – Zanjan, Írán

Dopoledne se jdeme podívat na hlavní náměstí Naqsh-e Jahan a do Imámovy mešity (200.000 riálů).

Ve 2 se sejdeme na hotelu a vyjíždíme. Dad má problém s ruční brzdou, která po zařazení zatuhla a nejde povolit. Chceme zkusit zajet na okraj města do některého ze servisů, které tam obvykle jsou, aby se na to někdo podíval.

Dojedeme však jen kousek za hotel a Dad zkusí radši samoopravu kladívkem, protože se mu kouří od kol a děsně smrdí. Zjevně to zabralo.

Kousek za Meymehem zastavujeme na čůrací pauzu ve 2100 metrech a objevujeme jiný druh obřích cvrčků, které jsme již jednou potkali v Maroku. S jedním se potkáme na cestičce a když mě uviděl, začal rychle zdrhat jiným směrem a hystericky u toho cvrkat.

Velká část dnešní cesty je po rovné dálnici na planině, kde převážně jezdí jen kamiony. Jednu čerstvou nehodu v protisměru vidíme. Jezdí tu kromě moderních kamionů krásná starší Volva, Mercedesy a moje oblíbené trucky značky Mack.

V Delijanu se zastavíme na oběd u silnice, do zcela prázdné restaurace. Pán dle všeho není zcela spokojen s životem zde a je viditelně rád, že jsme se tam zastavili. Nejen že nám tady udělali chutné jídlo, ale nechtěli ani zaplatit. Po naléhání mu vnutíme milion riálů a stejně nám ještě 200.000 vrátí.

Jeden kousek jedeme po placeném úseku dálnice, kde zrovna vychytáme velkou kolonu. První část stojí 25.000 a na druhém úseku si vezmou 25.000 jen od Dada, od nás chtějí jen lístek z předchozího úseku. Třetí úsek je za 15.000 a čtvrtý před Zanjanem za 20.000.

Do Zanjanu přijíždíme po 10. večer a první dva hotely mají úplně plno. Ve třetím Park Hotelu se nakonec ubytujeme v 11 hodin za 2.700.000 riálů.

Ujeto 628 km za 8:00.

 

23. 5. Zanjan, Írán – Dogubayazit, Turecko

Původně chceme vyjíždět už v 10, abychom stihli dojet na hranici ještě v podvečer. Naše auto ale má jiné plány – nejprve se zasekne střecha, nejde dolů a pak už ani nahoru. Odpojujeme tedy motorky střechy a manuálně ji alespoň zavřeme. Druhý problém je opět se zápachem benzínu, který je cítit zevnitř. Zjišťujeme, že je na dvou místech uvolněné těsnění přívodu benzínu. Kluci to tedy opraví a vyjíždíme v 11.

Za městem ještě zastavujeme u místní zajímavosti – starého mostu, který je pro mě zajímavý hlavně tím, že pod ním teče odpadková řeka. Obvykle nad tímhle umím přimhouřit oko, ale tohle je už přes čáru. Odpadkové koše jsou tady prakticky všude, ale přesto vídáme lidi, jak všechny ty plastové lahve a igelitky vyhazují z okna za jízdy nebo ve městě do příkopu.

Před 12. konečně odjedeme od Zanjanu, aby nás za 10 minut na dálnici zastavili policajti za rychlost. Naměřili nám 140 a povoleno je prý 120. Obešlo se to bez pokuty, což vítáme, protože už máme peníze spočítané akorát na hranici s malou rezervou.

Mezi Zanjanem a Tabrízem platíme za dálnici 30.000 riálů. Vůbec nás nemusí mrzet, že pospícháme po dálnici, protože krajina je prakticky všude úžasná. Sem tam je zhyzděna nějakou cementárnou či jiným obludáriem. Navíc jsou často parkoviště, případně krajnice, na které lze snadno a bezpečně sjet a kochat se okolní krajinou.

Do barevných hor, které máme cestou naplánované, se alespoň částečně podíváme, ale bohužel není moc času, tak se dlouho nezdržujeme. Máme pořád ještě pár set kilometrů před sebou a hranice, kde vůbec netušíme, co nás může čekat.

Před Tabrízem od nás nechtějí zaplatit za dálnici, Jirka je u jiné budky a platí 15.000.

Za Tabrízem začíná dost velká industriální oblast, kterou jsme při příjezdu projížděli za tmy. Naštěstí. Tady je dost zničený ráz krajiny, která by jinak byla lehce zvlněná a zatravněná, skoro až sametová.

Taky končí dálnice a vzhledem k tomu, že je to hlavní tah na Turecko, musíme neustále předjíždět pomalu jedoucí kamiony.

Cestou potřebujeme ještě utratit nějaké milióny, tak se zastavujeme na jídlo, pro benzín a utratit za cokoliv jiného než chipsy a pití prakticky nejde, chceme-li se držet na hlavním tahu na Bazargan.

VPN přes mobil najednou po několika dnech začala zase fungovat a já tak mohla na Facebook či česká média i jinde, než na hotelech, kde nám VPN fungovala. Těžko říct, kde byl problém – zda v síti, důsledek voleb nebo jiná možná blokace.

150 km před hranicemi začne pršet a když v 1100 metrech nad mořem uvidíme poprvé Ararat, teplota je 12,5°.

V Bazarganu utrácíme, co zbylo a před půl 8 přijíždíme na hranici. I když vlastně už nevíme, zda íránského času nebo tureckého, protože se to na mobilu mění v závislosti na okolí přes mobilní sítě i z Ázerbájdžánu, a tedy ani nevíme, jak dlouho obě hranice projíždíme. Rozdíl mezi Íránem a Tureckem je hodina a půl.

Nic není pořádně označeno, ale doptali jsme se. Nejdříve se jde do budovy na jednu pasovou kontrolu, potom na druhou a pak jsme šli s karnetem. To už se na nás nalepil nějaký (asi) Turek v civilu a začal nám brát pásy a papíry z rukou. Netrvá mi to dlouho a pochopila jsem, že je to jen parazit, tak všechny varuji, ať mu nic nedávají. Karnet si umíme zařídit sami. Je ale extrémně neodbytný a jeho jediná práce je vzít nám papíry z ruky a položit je do okénka. Za to chce alespoň 10 €. Odmítáme tenhle způsob přivýdělku a když hraniční policii předkládáme doklady k potvrzení, pořád do toho sahá. Nakonec se před něj nacpe Dita s jasným gestem, ať jde do háje a to už si nedovolí se na ni lepit.

K autům přijdou na kontrolu VIN, čehož se trochu obáváme, protože ačkoliv máme oficiálně vše v pořádku, včetně přestavby auta zaznamenané v techničáku, nové VIN je vyklepáno dost amatérsky.

Za chvíli jsou u našeho auta znovu už ve dvou a zkoumají to. Naštěstí máme kopii velkého techničáku. A vše se po chvíli vysvětlilo.

Náhodnému turistovi z Evropy, se kterým se Michal dal do řeči, dáváme naše simkarty s internetem, i když trochu s obavami – přeci jen jsou registrované na naše pasy. Snad to tedy nebude skrytý evropský terorista.

Jeden papírek od auta na projetí předáváme hlídce, pak nás čeká ještě jedna kontrola papírů od auta, karnetu a pasů. A pak už se velká brána na tureckou hranici otevírá. Vždy jen pro pár aut se na chvíli otevře brána, za níž jsou hned turečtí celníci.

Asi tu moc osobáků nejezdí. Turci na nás koukají tak trochu jako na zjevení, že jim sem vůbec někdo přišel. Alespoň tak tedy vypadají. Trvá to tak půl hodiny, než vše prohlédnou a čtyři různé kontroly, včetně jedné zběžné obsahu auta. Po 9. večer tureckého času jsme za hranicemi. A cítíme se hned o dost svobodnější.

Írán je krásná země s nádhernou přírodou. Možná turisté, kteří do něj cestují letecky nejsou tak kontrolovaní, možná vůbec a možná si to neuvědomují, ale spousta těch rádoby přátelských lidí, kteří si přišli popovídat o politice, tvrdí, že jsou místní, drží v ruce průvodce po Isfahánu a po rozhovoru rychle chvátají pryč, nebo čtveřice padesátiletých toporně stojících kolem Michala a bažících po testování své angličtiny, kteří se dost konkrétně ptali na nějakého člověka íránského původu žijícího v ČR – to už nebyla náhoda. Shodným znakem taky bylo to, že vždy drželi v ruce telefon tak, aby mohli nahrávat rozhovor. Ať už jsme byli paranoidní a nebo ne - odvážíme si z toho velmi nepříjemný pocit v zátylku, protože jsme pro ně mohli být hodně podezřelá skupinka, když jsme moc nejezdili do typických turistických míst a zároveň jsme dost rychle projeli velkou část země. S kamerami za oknem aut, s walkie talkie, které jsme pro jistotu při každé kontrole dali tak, aby nebyli hned vidět, s foťáky s velkým zoomem a kdo ví, co vše dalšího by mohlo být podezřelé. A být podezřelý ze špionáže v Íránu by minimálně mohlo být dost nepříjemné.

Běžní Íránci jsou však velmi milí a přátelští, velmi ochotní a rádi pomohou, rozdají se, i když viditelně mají málo. Dávají velmi najevo jak jsou rádi, že přijeli turisté. Mimo velká města sice anglicky aspoň trochu umí spíše děti, ale i s pár základními slovíčky ve fársí a rukama a nohama jsme se vždy nějak domluvili.

V půl desáté přijíždíme do tureckého města Dogubayazit, kde máme zamluvený hotel. Při vjezdu do města je přes dálnici zátaras a vojáci chtějí vidět kufr auta. Po městě mají navíc několik obrněných vozů. Doufejme, že kvůli bezpečnosti obyvatel.

Na parkovišti u hotelu potkáváme ruské expediční Toyoty polepené cestovními samolepkami a záškodnicky jim tam přilepíme tu naši. Tak snad ráno nebudeme mít rozježděné ty naše prcky.

Bydlíme tedy v Dogubayazit v Boutique Hotel Tehran za 1447 Kč.

Ujeto 616 km za 11:00.

 

24. 5. Dogubayazit, Turecko – Resadiye, Turecko

Po snídani a check outu si zajedeme za město na Ishak Pasha Palace. I když jsme od Araratu 15 km, vidět pořádně není. Schovává se nám v mracích. I přesto jsou ale výhledy nádherné.

Při odjezdu si všimneme, že všude okolo běhají sysli a strávíme jejich pozorováním nějaký čas. Dita jim hází sušenky, které jim viditelně chutnají.

Na jedné čůrací zastávce k nám okamžitě jsou 4 vojáci, takže si s Ditou nestihneme ani odskočit. Od Michala tedy dostanou rozkaz, že se mají otočit, protože potřebují "ladies toilet" a všichni se tedy otočí a poodejdou dál.

Dálnice vede přes hory a krásné průsmyky, místy se mění v tankodrom, místy je to jen staveniště bez asfaltu. A místy je dálnice úplně nová. Celou dobu prakticky bez provozu v obou směrech. V jednu chvíli nás zcela zablokuje obrovské stádo ovcí, u kterého se zdá, že ho pasáčci nemají vůbec pod kontrolou.

Na další čůrací pauze běhá nedaleko nás liška a na pastvinách se pasou velká stáda krav. Kousek kravičky si dáme v bistru u cesty a byla výtečná. Jen vždy, když je vidíme naložené na autech, tak říkáme, že se musíme stát vegetariány. Aspoň trochu.

Zcela náhodou Dita zjišťuje, že jedeme kolem Eufratu, tak nám to nedá a na chvíli k řece odbočíme a smočíme končetiny.

Při stmívání je z dálnice přes benzínku sveden úsek na vojenský Check point, ale nikoho nezastavují. Taky se začínají vynořovat na cestě psi, kteří nejdou do poslední chvíle vidět a několika z nich se vyhýbáme na poslední chvíli.

Za tmy nad pak zastaví policejní a vojenská kontrola, vyzbrojená a s obrněnými transportéry. Jsme v 1100 metrech a venku je 5,5°.

Zanedlouho pro změnu vojenská kontrola. Předem si raději rozsvěcujeme v kabině, aby na nás lépe viděli. Naši skupinku rychle pouští, autobusy prohlíží včetně zavazadlového prostoru.

Po 10. večer přijíždíme do městečka Susehri, kde marně hledáme ubytování ve třech velkých hotelech. V blízkém okolí po cestě ale bohužel nic není, tak musíme pokračovat v cestě.

Spása přichází až o 70 km dál v městečku Resadiye, kde se ubytujeme před půlnocí v Doga Termal Otel za 150 TL.

Ujeto 717 km za 12:15.

 

25. 5. Resadiye, Turecko – Istanbul, Turecko

Vyjíždíme v 11. Pod hotelem se jen zastavíme podívat na krápníkovou skálu a pak už nás čeká jen dálnice. Horské pastviny jsme zanechali včera ve tmě a teď míjíme ovocné sady a rýžová políčka.

Pohybujeme se většinou okolo 300 metrů a teplota je mezi 23 a 29°.

Po dvou a půl hodinách jízdy hlásí Jirka problémy s motorem, tak zastavujeme na kontrolu. Podezření máme na váhu vzduchu, tak uvidíme, jak to pojede dál.

Na opuštěné benzínce je další Check point a kontrolují nám všem pasy. Tentokrát se netváří moc sympaticky a působí spíše nervózně.

Na chvíli se vyhoupneme přes 1300 metrů, teplota klesne na 11° a trochu nám i zaprší.

O pár hodin později znovu zastavujeme, protože Jirka pozoruje jiný problém na autě. Tentokráte nejspíš od Vanosu. Po konzultaci s autodoktorem jedeme dál.

Do Princess Hotelu (303 TL se snídaní) ve čtvrti Ortaköy v Istanbulu přijíždíme po 10. večer. Doprava už byla hustá 70 km před městem, ale nakonec jsme to zvládli. Jsme zpátky v Evropě!

Ujeto 827 km za 10:15.

 

26. 5. Istanbul, Turecko – Niš, Srbsko

Před poledním odjezdem za námi přijdou na ranní kávu naši kamarádi Mirka s Nevzatem žijící v Istanbulu a hned ten den začal o něco volněji.

Po jejich odchodu si s Ditou skončíme na rychlou návštěvu Bosporu s tím, že v 11 bychom měli odjet. V 11:15 jsme všichni připraveni, na parkovišti nás očekávají, protože se tam parkuje v několika řadách a museli si zahrát na škatulata hejbejte se, aby s jedním volným místem uvolnili cestu našim autům. Jen Jirka pořád nikde. Stál navíc ještě před námi, takže nám nezbylo než čekat. Odjíždíme nakonec deset minut před polednem a vychytáme trochu té polední istanbulské zácpy.

Pět minut před půl čtvrtou jsme za první kontrolou na hranici. U první budky nechtějí nic, jen podle spztky si ověřují jméno. Po 20 minutách čekání v horku na druhou kontrolu nás zchladí bouřka. Po dalších 10 minutách konečně pasová kontrola a kontrola kufru auta. A do třetice další pasová kontrola. Dad s Ditou a Jirkou jsou odsud posláni na rentgen a my nejdříve 20 min čekáme mezi hranicemi. Celník nám řekl, že to mají tak na hodinu a máme projet do Bulharska, kde ještě před kontrolou projíždíme desinfekcí auta, za což chtějí automaticky poplatek 3 € nebo 15 TL. Ještěže začalo pršet a máme nasazenou střechu, jinak bychom dezinfekci schytali i my.

Na bulharské straně nejprve kontrola pasu, pak dvě kontroly auta, přičemž jedna je více zevrubná a dost nevybíravě nám kontroluje vnitřek auta a rve věci stranou. Čtvrtá kontrola ani neproběhne, jen chce vědět, odkud jsme. Od 16:45 čekám hned za poslední kontrolou na zbytek, dokud tady máme ještě dosah tureckého internetu. V 17:23 konečně projíždí i oni.

Jen začala strašná bouřka a přívalové deště, takže musíme zvolnit tempo. Intenzivní déšť se nás drží s malými přestávkami téměř tři čtvrtě cesty přes Bulharsko. Míjíme 3 autonehody, několik sražených psů a liščí mládě potulující se u krajnice.

Na hranici jsme pár minut před půl desátou večer. Domů to máme vzdušnou čarou přesně 999 km.

Bulharskou hranici projíždíme hned po kontrole pasu a techničáku.

Na srbské straně chvíli čekáme v koloně, zkontrolují jen pasy a o 20 minut později už pokračujeme po Srbsku.

Ve čtvrt na jedenáct (s posunem o hodinu zpět) dojedeme do Niše, kde se ubytujeme v Hotelu Vivaldi za 39 €.

Ujeto 730 km za 11:30.

 

27. 5. Niš, Srbsko – Praha

Probouzíme se do slunečného rána a podaří se nám vykopat z hotelu v půl 11. Hned za první dálniční branou zastaví Dada policajti a zajímá je, jak je stará Mazda. A pak můžeme jet dál.

V 1 hodinu jsme v Bělehradě a půlku města poskakujeme v koloně. Další zastávka na 45 minut je hned za městem, kdy Jirka mění žárovku u auta.

V 15:50 jsme na srbské hranici. První arogantní celník prohlédne jen Jirkovi auto, pas si vezme do ruky a ani se do něj nepodívá a po prohlídce auta mu ho vrazí zpět. Druhá pasová kontrola je ok. V meziprostoru nás zastavuje maďarská policie na kontrolu pasu. U Maďarů je jen fronta a žádné kontroly, jen zběžně kontrolují pasy. V 16:15 jsme za hranicemi. Čekáme jen na Dada, který si stoupl do pomalé fronty. Projede o 10 minut později.

Přesně v 7 hodin se rozdělujeme u Györu – my s Michalem chceme dojet ještě dnes domů, ostatní ještě přespí v Maďarsku, v Barrok Hotel za 100 €.

My v 19:35 přejíždíme na Slovensko a v 20:15 jsme v Čechii. A ve 22:45 stojíme před domem.

Zbytek dorazí druhý den ve tři čtvrtě na šest večer.

Ujeto 1119 km za 12:15.

 

Statistika na závěr výletu:

- společná trasa měla délku podle GPS 12943 km

- v autech jsme strávili 236 hodin

- projeli jsme 9 zemí, včetně ČR, překročili jsme 28 hraničních přechodů/14 hranic

- škody – krom běžného opotřebení, vyžvejkaných tlumičů a orvaných spodků od nečekaných děr a zpomalovacích pásů – šedé BMW odřený zadní nárazník od neznámého parkujícího před hotelem v Yazdu, černé BMW odřený zadní nárazník neznámého původu, u obou pak problémy se střechou v důsledku vyklepaných šroubů v konstrukci

- v Srbsku jedna policejní kontrola

- v Turecku dvě policejní kontroly a pět vojenských

- v Gruzii jedna policejní kontrola

- Íránu sedm policejních kontrol a jednou tajná policie

- průměrná spotřeba u šedého BMW 10,03 l/100 km, projezdilo 1298,7 litrů benzínu za 27.430 Kč

- průměrná spotřeba u černého BMW 9,08 l/100 km, projezdilo 1175,79 litrů benzínu za 26.085 Kč

- průměrná spotřeba u MIATY 7,57 l/100 km, projezdila 980,10 litrů benzínu za 22.643 Kč

- průměrná cena benzínu byla 22 Kč

- dálniční poplatky 2.479 – 2.534 Kč

- částka za pokuty – 0

- za servis na cestě jsme dali dohromady 767 Kč

- jídlo pro dva cca 8.500 Kč

- ubytování pro dva 36.857 Kč ve 26 hotelech

- nejnižší teplota 5,5 °C a nejvyšší teplota 47 °C

- nejnižší bod dle GPS -48,14 metrů pod mořem

- nejvyšší bod dle GPS 2905 metrů nad mořem