MEXICO 11. – 19. 4. 2012

 

Cesta tam

Po dlouhém letu přistáváme v Mexico City před 7. hodinou večerní. Výjimečně se dostáváme z letadla mezi prvními, abychom vystáli půlhodinovou frontu na kufry a nekonečnou frontu u východu, ve které se důchodkyně předhánějí v tom, kolik lidí se jim podaří předběhnout.

Mezitím si odskočím na toaletu, na které nejenže přes mléčné sklo lze díky světlu rozpoznat každý pohyb, ale při dosednutí na wc také zjištuji, že je mezi dveřmi a stěnou více než centimetr mezera, kterou na mě kouká celý zástup místních dam čekajících v řadě na toalety. Mám s tím docela problém, tak se vše snažím co nejrychleji a nejnenápadněji dokonat a přes přecpanou místnost prchnout pryč. Paní ve vedlejší kabince takové dilema slyšitelně nemá…

 

Mexico City

Konečně se dostáváme přes imigrační kontrolu, prohlédnou nám pod rentgenem zavazadla, zmáčkneme si tlačítko, které se naštěstí rozsvítí zeleně (pokud by se rozsvítila červená, museli bychom vybalit i kufry a podrobit se zevrubné kontrole) a konečně se dostáváme ven. Tam už nás očekává D., který nás opancéřovaným autem s 3 cm skly odváží k příbuzným, u kterých budeme ubytováni po celý pobyt v DF. Dozvídáme se, že hodinu před naším přistáním proběhlo zemětřesení okolo 7 stupňů.

Na tento pobyt nemáme naplánovány žádné konkrétní aktivity, a tak po pálivých míchaných vajíčkách s chilli papričkami, která dostáváme k snídani, vyrážíme na návštěvu k dědečkovi. K dispozici je nám řidič a zároveň bodyguard v jedné osobě – Genaro – svalnatý chlapík z Monterrey, který má docela strachnahánějící výraz ve tváři.

Odpoledne se vydáváme na Zocalo, navštívíme místní baziliku, která má podlahu z kopce do kopce a shlédneme několik obřadů, které zde probíhají současně v různých částech. Po celou dobu je nám v patách Genaro, který má za úkol chodit několik metrů za námi a odvrátit případné nebezpečí, pokud by nás chtěl někdo okrást či jinak obtěžovat. Ačkoliv se tváří, že k nám nepatří, pobaví nás, když si M. kýchne a za námi se ozve "salud". Nejsme na služby osobního strážce zvyklí a zpočátku máme neustále potřebu s ním udržovat alespoň nepatrný kontakt. Když přecházíme silnici a blíží se auta, popoběhne, aby se postavil na naši úroveň a případnou srážku eliminoval vlastním tělem.

Odsud se vydáme na prohlídku Templo Mayor, který se nachází hned u Zocalo. Je to nenápadné místo a snad jedinou nápovědou, že by zde mohlo být něco turisticky zajímavého, jsou prodavači se spoustou různého zboží rozloženého po zemi či indiáni provádějící zde jakési očistné rituály vykuřováním. Areál je to rozlehlý, zakončený muzeem – rozhodně to stojí za návštěvu. Vstupné 57 pesos a návštěva zabere maximálně 2 hodiny. I zde nás doprovází náš bodyguard. Možná ze zájmu, možná jen kvůli nenápadnosti si sám čas od času nějaké památky fotí.

 

Xochimilco

Další den se vydáváme na Xochimilco, které je postaveno v koloniálním stylu. Také je to první místo v DF, kde jsou psi. Cesta po Mexico City zabere asi hodinu a člověk má pocit, že projíždí naprosto odlišnými městy. Na mnoha místech se budují několikapatrové dálnice, které působí děsivým dojmem.

Na okraji čtvrti Xochimilco jsou již připraveni nahaněči a lákají projíždějící auta na místní atrakci. Jeden z jich se nás ujímá, nasedá na kolo a razí nám cestu, abychom dojeli bez bloudění do jejich základny.

V zátoce kotví snad desítky zdobených lodiček v řadě za sebou a abychom mohli s nějakou odjet, procházíme přes ostatní až k těm posledním. Dostáváme snad jedinou růžovo- fialovou lodičku, která zde je. Všechny ostatní hýří barvami. Nepoužívají se zde motory, všechny jsou poháněny člověkem a několikametrovou tyčí. Za 1000 pesos si ji bereme na dvě hodiny sami pro sebe – my dva, bodyguard a odstrkovač. Ten dostal od naší ochranky za úkol nám ukázat to nejlepší, že prý jsme velmi důležité osoby…

Proplouváme různými zákoutími, míjíme vodní ptáky a desítky jiných lodiček. Na některých se slaví narozeniny, na jiných se sejdou rodiny či spolužáci, jen na několika z nich jsou však turisti. Někteří odstrkovači mají spojené až čtyři loďky, když se sejde početná společnost. Kolem plují ještě malé loďky, na kterých vaří jídlo, nabízejí pití nebo suvenýry, některé vozí rostliny v květináčích, mariachi či hudebníky s marimbou. Díky tomu zní téměř celou cestu z většiny lodiček místní hudba. Když se k nám na loďku přeci jen jeden prodavač prosmýkne, náš bodyguard ho hned vyprovodí se slovy, ať se nezlobí, že tohle je jeho práce.

Podél vody jsou skromné domečky či menší zahradnictví. V jedné části jsou na stromech pověšené panenky a medvídci, některé i různě znetvořené. Prý je to místo, kde se utopila malá holčička a rozvěšují to tam proto, aby do nich mohla vstoupit její duše. Působí to tam velmi děsivě.

Cestou zpět se zastavujeme v jednom ze zahradnictví, kde však stejně nemůžeme žádné rostliny koupit, a tak se brzy zase vracíme na loďku a zpět do přístavu. Potkáváme mnohem větší množství loděk než při cestě tam, tak jsme rádi, že jsme vyrazili už dopoledne, jelikož množství loděk je takové, že občas máme problém vůbec proplout.

Odsud míříme opět na návštěvu k dědečkovi a hned poté na rodinnou sešlost. Vzhledem k tomu, že Genaro toto město moc nezná, podaří se nám snadno zabloudit a přijet tak s velkým zpožděním. Nezdržujeme se však příliš dlouho, jelikož máme další den vstávat již v 5 hodin a letět na pár dní do Huatulca.

 

Huatulco, Oaxaca

Brzká hodina se však naštěstí nakonec ukázala jako planý poplach a mohli jsme vstát až v půl sedmé. V 7 nás vyzvedli řidiči a s rodinkou se potkáváme na letišti. Přijíždíme se zpožděním a dlouho se také zdržujeme u odbavení, jelikož nestihli zadat jeden pas do systému. Nakonec letadlo doslova dobíháme a po dosednutí hned startujeme. Právě skončily prázdniny, takže je letadlo poloprázdné. Let trvá necelou hodinu a v dáli je dnes krásně vidět dýmající Popocatepetl.

Letiště ve Huatulco je malé a hlavní budova vypadá jako palapa. Po vystoupení z letadla společnosti InterJet dostaneme pořádnou vlhkou a horkou facku. Vzduch má ve stínu 32 stupňů a na slunci je k nevydržení. Všude kolem je slyšet neuvěřitelný zpěv ptáků. Je zde zakázáno fotit i natáčet dokud nevyjdeme z budovy ven – proč, to je nám záhadou. Očekává nás zde hotelový řidič, který celou půlhodinovou cestu funguje jako reklama a mluví a mluví a mluví o tom, co zde vše můžeme vidět a zažít – samozřejmě hlavně na placených výletech.

Ubytováni jsme v hotelu Camino Real Zaashila ležícím v mírném kopci pár desítek metrů od Tichého oceánu. Celý hotel je osázen spoustou zeleně a od rána do večera se areálem nese nádherný zpěv ptáků. Ti mají právě období námluv a tak několikrát denně sledujeme jejich poskakování, tanečky a vábivý zpěv, kterým lákají samičky. Je to krásná podívaná. Na lidi jsou zjevně zvyklí, tak nemají problém na nás občas přistát nebo drze krást jídlo z talířů.

Celý den strávíme v teplém bazénu, který se vine po celé šířce hotelu. U sousedního slunečníku místní rodinka tipuje odkud jsme. Američani prý asi ne, když nemluvíme anglicky, tak prý snad Holanďani, ti mají peníze na cestování. Trochu se pak zalekli, když zalsechli i u nás španělštinu. Na pláži nacházíme mrtvého ježíka a kolem něj 3 supi, kteří si na něm pochutnávali.  Později odpoledne si pronajmeme vodní skútry a projedeme se po okolí. To vše si vybere svou daň a ačkoliv jsme se mazali krémy s faktorem 100, večer jsme pěkně připáleni. Účinnost krémů je znát – namazaná místa zůstala světlejší, kam jsme si nedosáhli a nenamazali se, tam jsme byli spáleni do ruda.

Na další ráno máme dohodnuto potápění. V 9 nás vyzvednou na hotelu a společně se sympatickým kanaďanem Derekem se vydáváme do přístavu. Jsme čtyři potapěči a čtyři jsou personál, tudíž není potřeba velké lodi a na ponory se máme vydat malou motorovou lodičkou. Po vzoru M. tedy do sebe pro jistotu narychlo nacpu prášek proti nevolnosti, přeci jen 4 hodiny na houpajícím oceánu nemusejí být zrovna idylka.

Vydáváme se tedy na první ponor na lokalitu Punta Maguey. Personál se o nás stará velmi dobře – my si máme pouze obléci neopreny, vše ostatní připravují oni, dokonce i opasek se závažím nám zapnou. Kvůli malému prostoru na lodi však trvá téměř 10 minut, než jsme všichni připraveni k zanoření. Viditelnost je okolo 10 metrů, hloubka 17 metrů a voda má příjemných 27 stupňů. K vidění jsou nejvíce malé i velké murény, malinký rejnočci, rejnoci-kytarovci a korálovky. Po 27 minutách ponor ukončuji a průvodce vypouští bójku, aby nás mohla vyzvednout loď, ostatní pokračují v ponoru dalších skoro 20 minut.

Před dalším ponorem zajíždíme do opuštěné zátoky krabů, jak jsem si ji pojmenovala já – když se na pláži nikdo nepohyboval, vylézaly ze svých děr desítky malých krabů. Ve skutečnosti se zátoka jmenuje Viola. Občerstvili jsme se zde sladkým mangem a pomeranči a chvíli si odpočinuli, personál mezitím na loďce nafoukal lahve na další ponor.

Druhý ponor jsem se rozhodla neabsolvovat a zůstala jsem tedy na pláži, ostatní odpluli loďkou nedaleko břehu a začali se zanořovat. Po chvíli jsem spatřila hlavu s potapěcí maskou ve velké blízkosti skal, o které se tříštily vlny a jediná osoba, která již byla chvíli pod vodou, byla má drahá polovička. Naštěstí se po chvíli ukázalo, že to jsou místní dva kluci, kteří si tam šli zaplavat. Když však připlavali na břeh, všimla jsem si, že se kluci více než z plavání vrátili spíše z lovu. Nejprve to vypadalo, že nesou něco v síťce, později se však ukázalo, že to není síťka, ale hák, na kterém visí okolo třiceti chobotnic, zřejmě k prodeji do místních restaurací. Chvíli je čistili a rozdělovali na kamenech a pak je zabalili do igelitek. V jednu chvíli na mě jeden z nich mávl, abych si přišla vyfotit jejich bohatý úlovek, na který byl zjevně velmi pyšný. Po druhém ponoru jsme vyrazili do přístavu a po rychlém obědě ve městě rovnou do hotelu, kde nás čekala uvolňující masáž.

Zbytek pobytu travíme většinou v bazénu a učíme malou Ivanku plavat. Občas zajedeme do městečka La Crucecita na nákup či jídlo. Večer jdeme na pláž honit kraby, najdeme i kraby poustevníky a chvíli se je snažíme vyprovokovat k tomu, aby vystrčili hlavu. Vždy se však jen chytnou okraje karty a nadále zůstanou schováni. Pak však u jednoho zjistíme, že má nejspíš strach z výšky, protože kdykoliv jsme ho zvedli metr nad zem, rychle vylezl z ulity a snažil se utéct pryč.

Poslední den se rozhodneme strávit u oceánu a necháváme se porážet třímetrovými vlnami. Nakonec se k tomu nechám zlákat i já, dokonce jsem si i zaplavala kousek od břehu a byla bych to bývala přežila bez úhony, nebýt poslední vlny, která mě semlela, omlátila o dno a vyvrhla na pláž. Tím si u mě sjednal oceán ještě větší respekt, než jsme měla. 

Zastihuje nás zde smutná zpráva o vraždě mexické příbuzné "Kuku", která se stala v Indii. Je to velmi smutná zpráva pro celou rodinu a na podporu její matky, která musí letět do Indie kvůli identifikaci, uspořádají peněžní sbírku.

Odpoledne jdeme ještě na vodní skútry, ale oceán začal velmi bouřit. I přesto, že jsme v zálivu a je hezké počasí, vlny dosahují více než 6 metrů. Všichni už jsou na vodě, jen já čekám asi 5 minut než přijde menší vlna, abych mohla vyrazit. Mezitím jedna z velkých vln smetla i za námi stojící čtyřkolku. Mám z toho opravdu velký strach. Nakonec se dočkám i já a vydávám se na moře. Udělám si krátkou zastávku u ostrůvku s racky a vidím, jak si kousek od nich jen tak vyskakuje nad hladinu 20 cm ryba. Vlny mě začínají nebezpěcně přibližovat ke kamenům a když se chci rozjet, skůtr zhasne. Všichni jsou ode mě dost daleko, tak začínám být trochu nervózní, nakonec asi na sedmý pokus naskočí a já se mohu odebrat do bezpečné vzdálenosti. Na břeh se tentokrát doplavat neodvažujeme, na vodě si k nám tedy přisedne personál a ve vhodný okamžik s námi vyjedou až na pláž.

Z hotelu odjíždíme ve 4 hodiny a letadlo nám letí ve čtvrt na sedm. Rodiny s dětmi do 6 let mají přednost při nastupováni do letadla, dostaneme tedy malou Ivanku, abychom mohli nastoupit všichni naráz. Během letu míjíme spoustu bouřkových mraků, v jednom z nich vidím velký blesk. Je to zvláštní ho takhle vidět za slunečného počasí. Při přistání jsme upozorněni na případné turbulence, nakonec to však jen párkrát zatřese a jsme na zemi.

 

Zpět v Mexico City na koncert Radiohead

Předposlední den trávíme nakupováním dárků v obchodním domě Liverpool na Polancu a suvenýrů na tržišti Ciudadela. Na žádné větší výlety není čas – v šest hodin nás vyzvedne řidič a vydáváme se zacpaným městem na koncert Radiohead. Podle vstupenky mají začínat v půl deváté a my ke vstupu na stadion Foro Sol přijíždíme až v devět.

Popojíždět nadále v kolonách až k naší vstupní části nechceme, vystupujeme tedy z auta a necháváme se unášet davem. Všude je spousta stánků se suvenýry z koncertu a širokým výběrem triček a mikin. Všechno je to z neoficiální distribuce a prodají toho několikanásobně více než oficiální, ta má jen velmi malý výběr. Místa máme k sezení, avšak na betonu a pod otevřeným nebem. V jednu chvíli začne padat pár kapek deště a všichni začnou kupovat u místních roznašečů pláštěnky, na které prodavači okamžitě nasadí dvojnásobnou cenu. Nakonec je to jen planý poplach a naštěstí pršet nezačalo.

Samotný koncert nakonec naštěstí začíná krátce po desáté hodině a my si jej tak můžeme užít od začátku až do konce. Po skvělém koncertu a rychlém nákupu v neoficiální distribuci se v jednu ráno vydáváme přeplněným městem domů. U východu je výdejní stánek, kam museli účastníci koncertu odložit zrcadlovky a jiné zakázané předměty. Oddechnu si, že jsem si nakonec tu svoji nevzala. 

Cestou potkáváme na rovné přehledné jednosměrné silnici spoustu sanitek a jeden převrácený minibus bez střechy. Všude okolo na silnici leží pytle, odhadem jich je 15-20. Z toho nás dost zamrazí. Při odbočování do naší ulice potkáváme další nehodu, také na rovince. Výhled na místě řidiče je značně zdeformován, jinak se zdá auto v pořádku. O kousek dál na chodníku sedí člověk, který se silně třese a po chvíli se složí k zemi. Policista stojící u něj se ani nijak nenamáhá mu pomoci. Obě nehody nás dost překvapí, jelikož jsme po celou dobu pobytu při místním stylu řízení a hustotě dopravy nepotkali jediné ťuknutí.

Následující ráno se vydáváme na místní tržiště nakoupit chilli papričky a tortillovač. Poté už jen sbalíme kufry, rozloučíme se s příbuznými a opancéřovaným autem se vydáváme ještě na poslední nákupy. Zastavíme se rozloučit u dědečka a pak už pospícháme na letiště. Odlétat bychom měli v půl deváté s Air France do Paříže, nakonec však startujeme za hustého deště až ve čtvrt na deset a miliony světel Mexico City se nám pomalu ztrácejí z dohledu. Hasta luego, Mexico!

Fotogalerie ZDE

 

 

 

 

Marka © | novak.market@gmail.com | Czech republic | DMportfolio.com