Roadtrip do Albánie 2014

… s 2x Range Rover Classic (stříbrný je Eliott, modrý Armstrong), 1x motorka (650 GS Dakar), a snad i 1x Chevrolet m1031a.

Účastníci: Dad, Dita, Mene, Marka, Drasťa, Awe, Lahvoň, Areo (a možná Robin).

 

Fotogalerie: 1. část, 2. část

 

14.7.

Přípravy na odjezd pomalu vrcholí a začínají se vyskytovat první problémy – Armstrong má načatej přední diferenciál a na poslední chvíli se hledá servis, kde nám opravu pomohou vyřešit. Svařování zahrádky u mistra Tea na druhé auto se již také blíží ke konci a přinejhorším ji jen nestihneme natřít. Snad se do pátku vše zadaří a nebude potřeba posouvat odjezd. GoPro kupované hlavně na tuto cestu začíná opět zlobit, tak půjde do druhé reklamace a snad se jej podaří také do pátku vyreklamovat. Aspoň že Drasťa nemusí na poslední chvíli řešit výměnu platební karty – vysvětlili mu, že 09/2014 opravdu neznamená, že platnost karty končí v srpnu.

15.7.

Situace se dramatizuje: Armstrongovi se na poslední chvíli mění malá převodovka. V pondělí dorazila z ČB a ejhle… nověší model. Pan Dr. (Libovka) je z toho na prášky, my taky. Co teď… rozvíjí se několik teorií: kašlem na převodovku, řešme diferenciál. Sháníme diferenciál. Nikdo nemá… nikdo nemá čas rozebrat a zase složit přední nápravu. Náhle změna: neřešíme diferenciál, řešíme převodovku… hledáme jiný typ hřídele (WTF… hřídele? To slovo jsem doteď ani neznal). Eliotti v ČB nemají (ti nemají ani šéfa, ten je jen chvílemi dostupný v SK), Sláma nemá (a prý i kdyby měl, tak nedá) a ani další ne. Taháme za záchrannou brzdu a voláme do ofíko LR servisu v Plzni (ano, známosti jsou známosti). Objednají, ale když budeme vědět přesně CO. A to nevíme… slyším pana doktora, jak mi říká "vystupní hřídel převodovky, co máa delší ty drážky" a vůbec nevím, o čem mluví. "Znáš číslo dílu?" ptám se. "Ne." Nezbývá než prohnat internet, zvednout telefon a volat nejpovolanějším – do Midlands, kde se ty naše plechovky od nepaměti rodí "Hallo?" Následuje maraton přepojování a hledání odborníka. Pak to naposledy zatútá a mám šanci se vyjádřit. Z mé strany následuje jistě frustrující popis nějakých kovových bazmeků, zubů, problémů a označení dílů, které se mi pletou (ZT, LT, transfer box, gearbox, shaft…). Následuje ticho… pro jistotu se ptám: "Mám to zkusit znova, nebo je alespoň malá šance, že chápete, co potřebuji? Víte, připadám si jako chirurg v 20. minutě vážné operace, který ale nikdy předtím neviděl lidské tělo…". Ticho pokračuje, pak se pán usměje: "Potřebujete FTC5090…. myslím", dodává a je vám jasné, že si je jistější než šutrák na dně rybníčku. "Najděte si obrázek a pošlete ho vašemu mechanikovi, bude už vědět." Trofej! Nadšeně děkuji, chci se blíže seznámit, ale číslo nedostanu. Pak už je to jen kolotoč ověřování s panem doktorem a zajišťování logistiky. Ochotný pán v plzeňském LR servisu ještě uklidňuje: "Když to stihnu objednat do 2 minut, kdy je závěrka systému, tak to ve čtvrtek dorazí." Pak už jen volá zpět, že se to stihlo. Buuuuum! Skvělý pan Czech1 navíc odveze Armstronga ráno ve čtvrtek do Plzně a až to tam všechno zkompletují, tak ho zase doveze zpět… jak by ten svět vypadal bez přátel a jejich nekonečné ochoty? Návrhy na medaile: pan doktor Libovka, LR Plzeň (ani neznám jméno), anonymní mechanik z Midlands a Czech1.

Odjezd se tedy stále neodkládá… jen zlehka napíná.

18.7.

Skupina se rozpadá! Celnice pískla off-side balíčku s díly pro armádní off-road. Snad se věci pohnou v pondělí, my nicméně nečekáame, takže plán je sejít se někde na albánských hranicích z kraje týdne.

Včera dodělaná skvěle zpracovaná zahrádka na druhé auto od mistra Teodora Molochova už schne (Teo, velké díky!), zbývá tedy jen roztřídit a naložit věci na nocování v přírodě a i přes infarktové okamžiky (domluvená výměna zrepasované převodovky na poslední chvíli, která se zdá být horší než ta naše a čas to vrátit zpět užz není; včerejší Dadovo zjištění, že máa čerstvě propadlý pas a po chvilce patráni zjišťujeme, že do těchto zemí naštěstí bychom měli být vpuštěni i na občanku), vše nasvědčuje tomu, že zítra bychom opravdu mohli po poledni odjet…

 

 

Den 1. – 19.7. Praha, ČR – Mosonmagyaróvár, Maďarsko

14:41

Všichni a všechno připraveno na odjezd…jen ten lahvoň pořád ještě chybí a nedává vědět, kdy vůbec přijede. Zatím jsme ve skluzu oproti plánovanému odjezdu 2 hodiny… kdy teda nakonec odjedeme závisí už jen na něm.

19:22

Právě jsme prekročili štátnú slovenskú hranicu…

Nebudeme riskovat hledáni místa na nocování dále než kousek za hranicemi a ubytováváme se v Kis-Duna Motel-Camping za 56 €/8 osob, v maďarském mestecku Mosonmagyaróvár. Volné pokoje už nemají, tak rozbalujeme stany. Sotva zaparkujeme, hlásí se k nám skupinka Slováků a odkud že cestujeme. Trochu to tu smrdí a jsou tu komáři, ale snad nás to donutí ráno brzy vyrazit…

 

Den 2. – 20.7. Mosonmagyaróvár, Maďarsko – Ljig, Srbsko

Vstáváme v 7 ráno! Na naši skupinku čas více než nezvyklý! Dokonce i ten Dad v 7:30! V noci nás budil smrad, ráno pro změnu slunce opírající se do stanu… dobré ráno všem!

Srbsko

Ubytování, kam jsme měli dojet cca za hodinu a půl od poslední zastávky jsme i s navigací úplně minuli, ztraceni navíc v nějakých vesničkách v kopcích nám svítilo hladové oko. Co teď? Vracet jsme se nechtěli, tak jsme se vydali k první pumpě, kam nás nasměrovali domorodci. Byla s obsluhou, a i když jsme si byli jistí od začátku, že nám zlobí ukazatel benzínu, ukazuje jen půl nádrže a hladina byla vidět i pohledem, paní do nás přesto natankovala téměř 70 litrů. To už ji Michal raději zastavil a kontroloval, zda nám někde neteče nádrž. Začala panika, že máme najednou extrémně vysokou spotřebu. Až do nastartování. Ukazatel najednou začal ukazovat jak má a Michal si nadával, jak ani neumí tankovat…

I přes tři dotazy na místní na nějaký hotel či kemp se nám podařilo najít ubytování kolem půl deváté. To už jsme padali únavou, Drasťa vypnul zřejmě přehřátím organismu úplně. První hotel u silnice sice místo pro 8 osob za 10 €/os. měl, ale jen pokud by nám nevadilo být v jednom pokoji. Necháme to tedy jako poslední variantu a popojedeme do městečka Ljig, kde najdeme ubytování ve Vila Park (také 10 €/os., jen na pokojích můžeme být po dvou). Kavárny v "centru" sice žijou i později večer, ale k jídlu si můžeme koupit něco jen v rychlém občerstevní u autobusové zastávky. Shltneme bagety, zapijeme českým pivem a raději jdeme spát.

Robin hlásí poruchu převodovky, tak uvidíme, zda se mu vůbec podaří vyrazit…

 

Den 3. – 21.7. Ljig, Srbsko – Plav, Černá Hora

Snídaně v cukrárně naproti…čaj s mlékem nevedou, doneseme si tedy vlastní a paní nám to připraví. Kafe mají jen turka – přinesu si také vlastní. A paní se usmívá a odmítá si nechat zaplatit cokoliv navíc než za jejich zboží. Dovede si tuhle situaci představit u nás, kde často nechtějí nalít ani vodu z kohoutku?

Krátce po vyjetí při prudkém stoupání má Eliott příliš vysokou teplotu. Dáme mu tedy cca 20 km po vyjetí z hotelu aspoň kratší pauzu, než budeme stoupat výše. Hledáme tedy nějaký přívětivě vyhlížející servis v Čačaku a necháváme propláchnout chladič. Majitel i zaměstnanec velmi milí a ochotně nám auto prohlížejí a proplachují. Za službičku také nic nechtějí, naopak nám samo dávají ještě propagační dáreček.

V jedné z vesnic v kopcích zastavujeme na oběd a nabízejí nám čerstvě dovezené selátko a klobásky. Poprvé tu také vidím způsob vylepování úmrtních oznamení – kolem dokola na stromech, v několika vrstvách.

Na další pauze u řeky se na mne přilepí pohublej pejsek, tak mu dávám celozrnné chleby a hladově zhltne tři a další dva řízky od Dity. Na revanš mi dělá doprovod i při procházce k nedalekému zbytku starého mostu. I na povely celkem reaguje. Hlídám ho aspoň při přecházení silnice, protože za celý život jsem neviděla tolik sražených psů jako tady v Srbsku. Nicméně při stylu jízdy místních řidičů to není moc překvapivé…

Nedaleko před hranicemi s Černou Horou konečně trochu prší a v autě je hned o dost příjemněji.

Hranice překračujeme deset minut po 18. hodině.

Při krátké zastávce u Manastir Durdevi Stupevi v Berane nás opět začne drobně smáčet déšť. Navíc už se smráká, pospícháme tedy do Plavu.

Jako první zamíříme do nemocnice. Cestou Drasťovi stoupá horečka na 38° a stěžuje si na bolesti břicha. Protože má nějaké příznaky už po nocování v Maďarsku, kde měl polévku s houbami a guláš, který se mu moc nezdál, trochu doufáme, že je to jen ze špatného jídla. Doktor nasazuje kapačku a posílá nás do lékárny pro nějaké léky a ostatní zatím hledají ubytování na břehu jezera.

Nemocnice je tedy slušně řečeno hodně prostá, ne-li zanedbaná, dokonce se v ní i kouří. Pro jistotu voláme na konzultaci lékaře v ČR a popisujeme veškeré příznaky a možné příčiny. Nakonec snad jen půjde o oslabený organismus, po kapačce se cítí lépe a budeme ho hlídat.

 

Den 4. – 22.7. Plav, Černá Hora – Tamarë, Albánie

Dobré ráno z Plavu! V noci jsme usínali za hlasitého kvákání žab, ráno se probouzeli do hlasitého křiku vodních ptáků.

Ubytovali jsme se v zařízení Etno Kula Damjanova na břehu Plavského jezera za 20 €/os., včetně vydatné snídaně.

Drasťovi už je lépe, tak snad mu to vydrží…

Jako první zamíříme na Oko Skakavice, kde je nádherná vývěra řeky Skakavice. Voda je ledová tak moc, že z toho až bolí končetiny. Drasťa na jednom z kamenů uklouzl a v oblečení i s doklady se ve vodě vymáchal. Chytl nás tu slabý déšť a než jsme se posbírali, bouřku jsme měli za zády.

Okolo 14. hodiny překračujeme skromný hraniční přechod Grnčar. V tu chvíli zrovna ze sebe Drasťa sundavá mokré kraťasy, takže na přechodu sedí polonahý v autě.

Narozdíl od zamračeného černohorského celníka, albánský se usmívá a poradí nám i pozdrav a poděkovaní, které si napíšeme do špíny na autě.

Na albánské straně pár desítek metrů od hranice končí asfaltka a začíná kamenitá cesta.

V jedné zatáčce motorkář zakouší první pád a rovnou se pouští do opravy motorky, kterou pád poškodil. Chvíli opravujeme škody, Lahvoň nám uvařil kávičku a pokračujeme.

Netrvá to však dlouho a padá znovu. Tentokrát to odnáší zrcátko, které naštvaností letí ještě dál.

Hledáme tedy už ubytování, ačkoliv za sebou máme něco kolem 60 km za 8 hodin. Nacházíme ve vesničce Tamarë u nějaké rodinky s cedulí Jerina za 10 €/os. Chvíli po nás projíždí dodávka s pražskou spztkou a ptá se, zda tu nemáme ještě volno.

Očekávané výpadky proudu a jeho kolísání se nám nevyhne a tak trávíme část večera po tmě. Se štědrou večeří od místních – ryby, salát, chléb, sýr.

 

Den 5. – 23.7. Tamarë – Teth

Přes poledne se zastavujeme v Kopliku na jídlo, směnit peníze a koupit simkarty s internetem.

Dotankujeme vozidla i kanystry, cestou natrháme na levandulových polích levanduli a vyrážíme zpět do hor.

Výhledy jsou okouzlující, navíc v kombinaci s mraky a mlhami. Místy prší, později i více a půlka cestujících odmíta stavět tábor. V Tethu tedy nacházíme ubytování v původním osmanském domě, za 20 € s večeří a snídaní.

Hlady tedy rozhodne netrpime, spis naopak. musime jim rikat, aby uz vic nenosili, protoze jsme precpani k prasknuti

 

Den 6. – 24.7. Teth – kemp u řeky s mostem

Ráno nás paní domácí ještě na cestu vybaví čerstvými domácími vejci a pak hledáme turistické zajímavosti v okolí. Jeskyni vzdáváme, je to moc daleko. Roklinu vybíráme až tu druhou, do které lze dojet auty.

Abychom se nemuseli trmácet kus zpět k mostu, vezmeme to přes řeku. Auta projíždějí bez problémů, motorkář se svými minimalními zkušenostmi sice projede, ale trochu se u toho smáčí. Naštvaně tedy sundavá mokré věci a posílá nás pryč.

Čekáme na něj tedy o pár kilometrů dále u řeky, až vychladne a rozhodne se pokračovat v cestě. Uděláme si tu rovnou menší piknik, ti odvážnější vlezou i do řeky, kde se v jednom místě utvořilo "jezírko" s protiproudem.

Cesta je dost náročná, tak děláme často přestávky. Po 9 hodinách na cestě a ujetých pouhých 60 km nacházíme konečně vhodné místo na rozdělání tábora – na břehu řeky stranou od silnice – a doufáme, že přes noc hladina nestoupne.

Při rozdělávání tábora nacházíme malého hada, ráno Drasťa při čištění zubů pro změnu vidí v řece raky. Další hádě předemnou prchalo do řeky.

 

Den 7. – 25.7. kemp u řeky s mostem – Bajram Curri

Ráno nás vytahuje slunce ze stanů už po 7. hodině. Sbalili jsme se však k odjezdu až kolem 10. Ani nevyjedeme k hlavní cestě a stojíme, protože motorkář skončil v prudkém výjezdu v křoví. Odebíráme tedy jeho kufr, kurtujeme na střechu a jedeme dál. Šílená horská cesta konečně po pár kilometrech končí. A podezříváme náš tlumič, že je zralý na výměnu.

Po obědě zastavujeme v servise a necháváme vyměnit silentblok – náš Britpart rozervanej, pán nám tedy dal pořádný od Mercedesu. Berou nás okamžitě, zaplatíme 1400 LEK (cca 300 Kč) a za 20 minut pokračujeme v cestě.

Cestou nás chytne bouřka a velká průtrž mračen. Z hor se řine voda a nese s sebou kamení a hlínu, ale naštěstí se to projet dá.

Zkoušíme cestou hotel Alpin, ale odradí nás medvědi zavření v kleci, viditelně nešťastní. Dojedeme za Bajram Curri a rozhodujeme se, zda zkoušet hledat bydlení v údolí Valbone. Vzhledem k tomu, že se již smráká a sjeli bychom z asfaltky, vracíme se zpět do Bajram Curri a ubytováváme se v hotelu Vllaznimi za 23 €/pokoj.

Michal: “Pisu ve stinu poslednich zachvevu signalu… opoustime Bairam Curri a vydavame se s houstnouci tmou v hustem desti do divociny! Motorka se statecne dere vpred, bludicka nadeje… oba Range temne vrci. Ceka nas dalsi narocna noc, ale mame jasne rozdane ukoly: Kuba se stara o ohen, Jirka a Tomas resi logistiku a stavi stany, Martin zabezpecuje tabor proti vetrelcum, Dita s Marketou chystaji skvelou veceri a ja s Davidem pecujeme o zranena auta! Ale uz nam to jde a horky caj v 5 rano, kdy vyrazime na dalsi etapu objevovani Albanie, stoji za to! Hledame misto, ktere nas rano zaskoci uzasnym vyhledem… i kdyz ted se zda, ze po pas v bahne se brodici auta nas dovedou tak maximalne k dalsi strme stene a budeme se muset vracet, ale STOJI TO ZA TO (i kdyz nic z toho neni pravda a prdelime se v hotylku po dni brouzdani po asfaltu a chystame se nacpat bricha v restauraci na namesti!) Jahody vpred!!!”

 

Den 8. – 26.7. Bajram Curri – Kukës

Míříme do Kukësi. Asfaltka se mění v šotolinu a plně se pracuje na dostavbě. Zde nemáme doporučeno nocovat, na oběd se zde však zastavujeme.

20 km za Kukësem sjíždíme z hlavní silnice a míříme do údolí k řece, kde se ptáme místních, zda si můžeme rozdělat stany za řekou.

Za chvíli se k nám přidají jejich děti a zpovzdálí nás sledují. Dáváme jim tedy nějaké sušenky a doufáme, že odejdou. Ale stojí dál a sledují nás jako exotická zvířátka.

Poté přijdou i dospělí a chtějí pomoci s telefonem s Androidem. Posíláme tedy Lahvoně, jakožto odborníka.

Další přijdou nějaké slečny a ptají se, jak je to s cestou dále a protože tu jsou osobákem, cestu do kempu vzdáleného 30 km po této cestě by nezvládly. Jdou se tedy také optat k místním, zda mohou kempovat vedle nás.

 

Den 9. – 27.7. Kukës – Peshkopi

Noc byla náročná – rozhodli jsme se s Michalem spát jen pod moskytiérou, ale lehce kapalo, tak jsme vypnuli mezi auta plachtu. V noci nás ale budilo bubnování deště, bouřka, blesky, silný vítr a pocit, že budeme muset nad ránem nakonec rozdělávat stan. V půl čtvrté jsme ještě upravovali plachtu, abychom noc přestáli v suchu.

Ještě se ani pořádně neprobudíme a už máme v kempu údajného místního profesora, který má potřebu si s námi povídat, i když si vůbec nerozumíme. A nemá se ani k odchodu. Naopak se k němu ještě připojí děti ze včerejška a chtějí po nás nůž, sekerku, ukulele nebo Meneho hodinky. Dostanou jednu reklamní baterku. Asi je to pořád málo, protože jim nevadí ani že si při tom připravujeme snídani, ani že opodál provádíme v řece ranní hygienu.

Nevracíme se zpět na hlavní a do Peshkopi pokračujeme údolím podél řeky. Netrvá to dlouho a motorkář pokládá motorku. Tentokrát si pochroumá plexisklo.

Zastavujeme na chvíli na koupání v řece, kam si motorkář ani netroufne sjet. Jede tedy dál a my se kocháme pohledem na koupání koňů v proudu řeky.

Zkoušíme najít brod, ale nacházíme jen most pro pěší. Sjezd k řece byl bahnitý a s velkými kalužemi, motorkář tedy odmítá jet zpět a na chvíli se odpojuje. Výjimečně obě cesty vedou do stejného cíle a o pár kilometrů dál se potkáváme u jiného mostu.

V jednom místě se potkáváme s menším náklaďákem, který odmítá jakkoliv spolupracovat a na úzké cestě nám nedá jakýkoliv prostor, abychom mu mohli uhnout. Když Lahvoň couvá, lepí se mu na čumák, asi ve strachu, že bychom si ústup rozmysleli. Nakonec se do jediného volného místa nacpe motorkář, ačkoliv jsme ho na zácpu upozorňovali vysílačkou. Situace se začíná zhoršovat, všude okolo je křoví a uhnout není kam. Domluvit se gesty je také nemožné. Nakloněným nám navíc vytéká benzín a Drasťa trochu ťukne Eliotta zezadu. V protisměru je navíc stále víc a víc mikrobusů a tak nám nezbývá než čekat. Provoz větší jak u nás v Nupakách.

V Peshkopi hledáme servis. Známe souřadnice (díky Cestoffka!), neznáme jméno. Navigace jsou totálně zmatené a vedou nás z asfaltky na něco horšího než jsme projížděli doposud. Motorkář to zaparkuje ve vysoké trávě, ale jede dál. Servis nakonec najdeme a hledáme ještě hotel, na který jsou sice ukazatelé, ale i když ujdu udanou vzdálenost až zpět do města, hotel nenajdu. Cestou mi i zastavuje pán v dodávce, zda nechci svézt. Vracím se tedy zpět do kopce a v restauraci poblíž servisu najdu ostatní. Obsluha anglicky nechápe, tak mi vedle přísedící pomáhají s objednávkou a při té příležitosti se dozvíme, že jeden z pánů je majitel onoho hotelu.

Opravilo se: tlumič řízení, silentbloky zadních ramen, silentbloky panhardky, oleje v diferenciálech, kardanový kříž. Za rychlost a ochotu dostali klíč na náboj kola, který není v celé Albánii. Obě auta opravit vyšlo na krásných 285 €.

Michal: “Clovek zapomina, jak mili lide umi byt! V servise to vypada, ze je prace bavi… a cekate? Zadny problem, prinesli nam i sobe svacu: nejake rohliky a jablecny most, nabidnou cigaretu – vsechno tak nejak prijemne obracene. A tak nas tesi, kdyz muzeme nejakou tu vrelost opetovat a taky jim udelat radost.

A jeste jeden maly/velky zazitek: zahrat 12ti letymu Denisovi z mezikopci na kytaru. Milej kluk, pry ma bratrance v Italii, naucil me rikat "nerozumim". Drzel nadsene nase ukulele, oci mu zarily a asi si vazne myslel, ze na tu kytaru umim jako opravdu hrat! Nejlepsi publikum, co jsem kdy mel, hanba vsem ostatnim :))) Marketa ma doufam pamatecni foto.”

Nocujeme v Peshkopi v hotelu Piazza za 35 €/pokoj, vč. snídaně. Po týdnu po všemožném typu ubytování jsme nadšeni z luxusu hotelu – řádná sprcha, skvělá obsluha, výborné jídlo. Navíc jsme zde jediní hosté.

V podvečer se na protějším kaštanu houfují poštolky, z druhé strany zpívají hlasitě jiní ptáci a hledají své místo na stromech.

V noci v okolních horách řádí bouřka a blesky blikají jako by měl někdo zaplý stroboskop. Z města se ozývá hudba a line se vůně jídla, zřejmě právě probíhají oslavy konce Ramadánu (tady Ramazan).

Cestu do národního parku Lurë vzhledem k údajné náročnosti terénu s ohledem na motorkáře odkládáme na neurčito.

 

Den 10. – 28.7. Peshkopi – kemp u jezera

Část dnešního úseku vede v těsné blízkosti makedonské hranice. Zastavujeme se u průzračně čisté řeky (16°), kde si uděláme oběd a při vstupu do řeky vlastně ani nevíme, zda nepřekračujeme hranici. Na břehu jsou tisíce malých mušliček, které teplem zapáchají. Kluci hrají s kamínky hru na mexičany – kolik kamenů žabkami přeskáče přes řeku na druhý břeh. Na čaj si tu natrháme čerstvou mátu, zchladíme se v řece a jedeme dál.

Po 70 km přijížíme k jezírku, u kterého sice fouká a bude chladněji kvůli výšce okolo 1200 nad mořem, ale zase je tu krásně a čistá a teplá voda. Ideální místo pro náš tábor.

Při ohýnku voláme Teovi, aby nám zapěl po telefonu náš táborový šlágr Ej uchněm. Přišla se k nám i na chvíli k ohni ohřát větší myš a ve světle baterky pak velkými skoky prchala dál.

 

Den 11. – 29.7. kemp u jezera – Elbasan

Vyjíždíme krátce po poledni a po pár kilometrech nás zastavuje nějaký Albánec. Mluví jen italsky a trochu anglicky, ale pochopíme, že chce vzít do města Librazhd, tak si přisedá ke mně dozadu a snažíme se nějak konverzovat. Doporučí nám alespoň nějakou restauraci a na oplátku nám chce koupit alespoň pití, protože by šel tu cestu 3 hodiny.

Oběd v restauraci Biçaku je fantastický – tedy dle ostatních. Já jsem jako vždy v jídle opatrná. Všichni jsou přecpaní k prasknutí a zbytek si nechávají zabalit na večer.

K přenocování jsme vybrali hotel Univers v Elbasanu za 15 €/os., vč. snídaně. Vnitřek hotelu nablýskaný, pokoje také vypadají dobře – až na malý detail v podobě palandy nacpané vedle dvoulůžka, navíc blokující vchod na balkón. Z hezkého hotelu se rázem stává spíše ubytovna. Ale zase mají bazén! Kovové židle bez polstrování a lehátka s poloplesnivými poduškami.

Večer vyrazíme do centra, projít se a na večeři. Narazíme na restauraci, která je za původními hradbami, postavená přímo nad vykopávkami. Vytěžili z místa, co se dalo a udělali z toho místo pro zábavu a odpočinek. Trochu neobvyklé, ale vůbec ne špatné.

Cestou zpět k autu se ke mně připojí velký pes a tváří se hodně kamarádsky. Navíc dělá smutný oči. Vytahujeme tedy z auta půlku lovečáku a dáme mu ji. Popadne ji a mizí k hradbám, kde si lehne do trávy a viditelně si vyžebranou kořist užívá.

 

Den 12. – 30.7. Elbasan – Çorovodë

Potkáváme konečně první želvu – přejetou.

Za Gramshem máme sjet do řeky a pokračovat v ní. Prvním pokusem sjíždíme příliš brzy a zapadneme do hlubokého bahna. Sama se zabořím v pantoflích také a Drasťa mi musí pomoci vyprostit nohu, abych tam botu nenechala. Armstronga vyprostíme druhým autem a pokračujeme dál.

Druhý pokus řeky vypadá skvěle, prašné cesty střídají brody a u jednoho motorkář odmítá jet dál. Armstrong se tedy vrací, bere si od něj věci a motorkář přebrodí o kousek dál, kde mu Dita ukazuje, že je tam voda nad kotníky.

Pár kilometrů jedeme střídavě vodou, střídavě po oblázcích, psi se nám snaží prokousnout gumy a motorkář se ozývá ve vysílačce, že je mokrý.

Cesta v řece nás vyvede zpět na běžnou cestu a zjišťujeme pohledem do mapy, že ten doporučený sjezd do řeky máme teprve ve vesnici před sebou.

Motorkář uklouzne u menší louže, ohne si pedál brzdy a ulomí její konec. Děláme tedy pauzu na opravu.

Zanedlouho vjíždíme opět do koryta řeky a po 5 km už je motorkář viditelně unavený. Děláme tedy obědovou přestávku s koupáním v proudu řeky.

Po chvílí si to sune korytem i mercedesová dodávka. Zastavuje u nás, nechá nám u kraje postavené melouny a chce jet dál, i když ukazujeme, že máme meloun vlastní. Jdeme jim za to tedy dát alespoň peníze a pán nám k tomu vyndá melouny další dva.

Vracíme se zpět na cestu a čeká nás stoupání. Začíná pršet a motorkáři to podkluzuje a opět to pokládá. Do města to máme ještě přes 20 km a prší. Řešíme, zda kvůli nejslabšímu článku zakempíme u cesty nebo se ještě překoná a úsek zkusí zvládnout.

Stoupáme přes 1000 a míjíme místa, kde se těží mramor. Půlka posádky nachází dvě želvy.

Motorkář vydržel až do konce, i když už posledních pár hodin a kilometrů s námi prakticky nekomunikoval a v Çorovodë poprvé řešíme problém s plnými hotely.

Dostali jsme tip na hotel Kanioni nad městem, moderní a luxusně zařízený. Cenu dostaneme 40 €/pokoj, vč. snídaně.

Michal: “Ano, jsem debil… ale ja proste MUSEL! Ano, kazdy to videl, ze je tam blato… ale ja MUSEL! Ano, vedlo to do jeste horsiho blata a hlavne nikam, ale ja proste MUSEL!

Zapadl jsem… hned… v desnem blate v rece a doslo na kurty a tahani a trochu toho nadavani…

… ale jeste ted z toho mam fakt radost. Paradni den a uchvatna Albanie a lide v ni :))”

 

Den 13. – 31.7. Çorovodë – Berat – Çorovodë

Ráno se zajedeme podívat na nedaleký kaňon. Cestou zachraňujeme želvu uprostřed silnice. U kaňonu samotného na stromě nalézáme hada a velké pavouky.

Dnes je v plánu návštěva Beratu – staré části města – a hřbitov letadel.

Navštěvujeme starou pevnost na kopci, která je první typické turistické místo se vším všudy. Vstupné do pevnosti 100 LEK, do muzea pak 200 LEK. K vidění je zde mimo jiné mešita nebo cisterna, ve které pískají netopýři a plave rozložené zvířecí tělo.

Zkoušíme hledat hřbitov letadel, našli jsme jen vojenskou letadlovou základnu, kam nás samozřejmě nepustili.

Mezi Beratem a Çorovodë zkoušíme najít vhodné místo na kemp, ale ani vyjetím do kopců a následným prudkým sjezdem k řece nic vhodného nenacházíme. Jen samá políčka s domorodci, kde není vhodné rozdělávat stany.

Rozhodujeme se tedy pro návrat do hotelu z předešlé noci, ale motorkář odmítá prudkou cestu vyjet zpět. Zkoušíme tedy jiné cesty, i polovyschlou řekou, ale každá po pár stech metrech končí a je neprůjezdná. Nezbývá tedy než aby se motorkář překonal a cestu vyjel.

Zvládl to bez problémů, dokonce se to do kopce nezdálo tak strašné jako při cestě dolů.

Za úplné tmy tedy míříme do Çorovodë a v místech, kde nás cestou do Beratu chytl déšť, jsou po silnici popadané kameny, v jednom místě dokonce půl silnice zasypaná několikametrovými balvany.

V hotelu nás ubytují ihned, dokonce i po 22. hod. připraví večeři…

 

Den 14. – 1.8. Çorovodë – Permët

Hned po ránu jsme se vydali na návštěvu kaňonu řeky Osumi. Pro vodáky je nebezpečná, když je rozvodněná, pro auťáky když je vyschlá…

Cesta mezi Çorovodë a Permët je s úžasnými výhledy. Potkáváme Rakušany v Ivecu a polskou offroadovou výpravu o pěti autech.

Před Permëtem zastavujeme u řeky, kde jsou fascinující přírodní slepence či oblázkové usazeniny. Vidíme i říčního kraba.

V samotném Permëtu zastavujeme v restauraci u řeky, kde však nenabídli nic jiného než vepřové a tak jsme se sebrali a odjeli do restaurace naproti. Lahvoň však zjišťuje, že si tam zapomněl peněženku a vrací se tam. Peněženku již mají za pultem a rozhořčeně ukazují, že mají spoustu jídla. Vzhledem k ochotě asi ale jen dobře, že jsme odjeli.

Po pozdním obědu se vydáme ke kaňonu řeky Lengarica, kde jsou teplé prameny s jezírky, ve kterých je možné se koupat. Bohužel je zde na náš vkus moc turistů a žádné hezké místo na rozdělání kempu, tak si jen dáme koupel a vydáme se hledat místo k řece Vjosë.

Nacházíme jediný sjezd k řece široko daleko s pískem konzistence hladké mouky. Zkoušíme jedno auto, zda vůbec bude schopné ráno vyjet nahoru a když zjistíme, že mu to jde snadněji než dolu, máme o místu na kempování jasno.

Dřevo hoří jako papír, tak je potřeba nosit další a další, jen motorkář se jako obvykle neúčastní jakékoliv pomoci.

Řeka je tu divočejší a vstup do ní ne příliš přístupný – bahno a kluzké kameny jsou pro večerní koupel nevhodné.

 

Den 15. – 2.8. Permët – kemp na hřbitově

Ráno si musíme udělat kamenné molo do řeky, abychom se mohli vykoupat. Při Dadově koupeli v rouše Adamově se akorát přiženou dvě skupinky rafťáků.

Vyjíždíme téměř v poledne. Za městečkem Tepelena odbočujeme znovu do kopců. Na jednom vyvýšeném místě u památníku potkáváme desítky koz hnaných pasáčky, které svými zvony vytváří symfonii.

Po vyjetí na vrcholky nás čeká hodně strmé klesání do vyschlé řeky plné drobných bílých kamenů, na kterých si připadáme jako na široké sjezdovce, do níž se napojují obrovské kamenopády. Jedeme údolím řeky Shushica, kde po několika kilometrech nacházíme prameny řeky, ideální místo na piknik.

Když opouštíme místo, začínají konečně brody. Motorkář hned za výjezdem z brodu padá a ve třech pak dávají motorku zpátky "na nohy".

Konečně také nacházíme první vodopád a hned si pod něj zajíždíme, abychom omyli nánosy prachu.

Když zajedeme s Armstrongem, protéká nám trochu vody střešním okénkem, tak rychle raději vyjíždíme. I nějaký malý kámen nám spadne s vodou na střechu. Zasekneme se však o obrovský balvan a zadními se zahrabeme. Musíme tedy auto nazvedat a trochu s tím kamenem pohnout, aby se podařilo vyjet. Chvíli to trvá, ale nakonec to kluci zvládnou.

Po opuštění řeky se cesta místy hodně zhoršuje, někde je utrhnutá tak, že sotva auto projede se všemi koly na zemi.

Slunce už zapadá a do civilizace ještě daleko. Zjišťujeme ale, že na kempování máme příliš málo vody na vaření i pití. Prameny vyznačené v mapách jsou vyschlé.

Nakonec nacházíme potok s menší loučkou plnou kapradí a je nám jasné, že nic lepšího pravděpodobně do setmění nenajdeme. Když máme rozloženo, zjišťujeme, že jsme zakempovali hned vedle hřbitova. Doufáme tedy, že nás místní nevyhodí.

 

Den 16. – 3.8. kemp na hřbitově – Borsh

Ráno nás budí cinkání kozích zvonců a když vylezám ze stanu, jsme v obležení koz. O zelených věcech si myslí, že jsou ke spasení a tak nám požírají třeba pytel od židličky pověšený na stromě. Aweho zelené tričko bylo pro kozu také lahůdka, vzala ho do tlamy a prchla.

Areovi zapějeme k narozeninám a dáme mu plechovku vychlazené plzničky.

Za devatero horami a devatero řekami už na nás vykukuje moře a my uháníme mezi keři oleandrů co nejrychleji k jeho břehům.

Po obědě zkoušíme najít nějaké místo na kemp v blízkosti pláže. Jedno vytipované místo je již dost obsazeno a navíc se strašně obtížně sjízdným terénem. Alespoň se tam tedy vykoupeme v moři a vydáme se strmou úzkou cestou zpět. Drasťa ještě na poslední chvíli nešťastně pobíhá po pláži a hledá ztracenou peněženku…ale nenachází. Ve čtvrtině potkáváme jiné offroad auto a nezbyde nám nic jiného, než část zcouvat a najít plácek ve svahu.

Vracíme se zpět do Borshe k restauraci, kde jsme obědvali, zda tam peněženka nebude. Prohledali jsme celé auto, tašky i boty a nikde nic. Nakonec se ještě Mene optá, zda se koukal i do mých tašek a to se nešťastný Drasťa rozpomněl, že si ji dal na pláži do mého batohu. Hurá!

Vydáme se tedy hledat hotel. Říkáme si, že je neděle a že všechna ta auta jedou z víkendu. Po návštěvě několikátého hotelu, který byl také plný, se dozvídáme, že zde začaly prázdniny. Pán z hotelu nám domluví tedy někoho ve městě, kde bychom byli ubytováni hodně skromně, navíc ve dvou domech. Tři pokoje ale v jednom společném jsou. Odpojujeme se tedy s Michalem a vracíme se zpět do hotelu Luna Magica (60 €) na pláži, kde měli poslední volnou suitu. Je to na "promenádě" a hlasitá hudba ze všech stran navozuje atmosféru Matějské pouti.

 

Den 17. – 4.8. Borsh – Sarandë

Na benzince v Lukovë nám do Eliotta natankují 28 litrů nafty, takže musíme všechno vypustit a celá benzinka hledá nádoby, do kterých se to vypustí. Navíc nikdo nemluví jinak než albánsky a musíme vyřešit finální cenu. Nakonec se dohodneme a nás ještě čeká shánění těsnění pod šroub, aby nám nekapala nádrž spodem.

Před Sarandë nacházíme servis, ve kterém se servisují policejní auta. Mechanik si jede pro bratrance, který je kadeřník a stylista v Tiraně a dělá překladatele z angličtiny a španělštiny pro své příbuzné v době prázdnin zde v Sarandë.

Necháváme opravit obě auta – brzdové přední destičky, brzdová kapalina, čepy řízení, silent bloky předních ramen a dolití nějakých olejů. Těsnění nádrže ale nemají. Podtrženo, sečteno – 550 €.

Bydlení na dvě noci máme v hotelu Nertili (50 €/pokoj), kde mají poslední čtyři volné pokoje.

 

Den 18. – 5.8. Sarandë – Butrint – Sarandë

V poledne vyrazíme s auty hledat nějakou opuštěnější pláž. První pokus dopadá špatně a prodíráme se stále hustším a hustším porostem. V jediném místě, kde je šance se otočit, nás pro změnu zablokují krávy.

Druhý pokus je úspěšný a přijíždíme až téměř k plážičce, kde je jen pár lidí a paní prodávající med. Vykoupeme se a zamíříme do antického města – Butrintu.

Návštěva Butrintu (vstup 700 LEK) nám zabere dvě hodiny. Je to oáza klidu, kde místo pokřikování turistů křičí cikády. U vodních ploch nacházíme vodní želvy, na souši větší ještěrky.

Z Butrintu zpět do Sarandë jedeme nejprve přívozem (5 €) a poté kolem laguny zpátky do města. Se zapadajícím sluncem příroda okolo vytváří malebné pohledy. A v jedné ze zatáček potkáváme dvě želvy vzdálené od sebe asi 20 metrů a tak nastává rychlá akce na jejich záchranu, než pojede nějaké vozidlo, které se jim nevyhne. Většinou mají nápad lézt na silnici v zatáčkách, sebevrazi…

 

Den 19. – 6.8. Sarandë – Řecko – Korçë

Cestou od moře se zastavujeme v Syri i Kaltër (Blue Eye) a již dál před samotným pramenem vybírají 200 LEK za auto. Místo samotné je již plně turistické. Před 5 lety zde byl jeden stánek, dnes je tam hotel, restaurace a suvenýry. A spoustu turistů. Zdržíme se tu tedy sotva 5 minut a prcháme pryč.

Míříme na Ohridská jezera a protože už není moc času jez přes hory, zkracujeme a urychlujeme si to silnicemi přes Řecko.

Přejet do Řecka nám trvá 40 minut. Z Řecka zpět do Albánie máme menší nesnáze. Očekáváme, zda nás neodstaví do řady albánských aut, které jsou již pod vrstvou prachu a pavučin. V systému jim ukazuje u motorky číslo navíc, které v techničáku není a mají s tím tedy problém. Vyjíždí jim RZ auta, ne motorky. Před 2 měsíci registrovaná v ČR zatím není v centrálním systému. Motorkářův způsob řešení problému spočívá v nasraném řvaní na všechny a nutkání řvát i na celníky. Skoro by mne zajímalo, jaký by byl výsledek, kdyby tak učinil a problém za něj neřešili druzí. Nakonec nás tedy po hodině pustí a uvidíme, zda podobný problém nás (motorku) bude čekat při vjíždění do Schengenu… Doporučujeme motorkáři ve středu v 15 hodin, aby si pro jistotu zavolal na úřady a předběžně zkusil zjistit, co dělat, pokud se to bude opakovat. To odmítá…

Hned za hranicemi sjíždíme z hlavní silnice a štěrkovou cestou jedeme podél hranice na sever. Zažíváme při tom první pořádnou bouřku se spoustou blesků a hromů a z nebe padají provazy vody. O kousek dál jsou na svazích kroupy. Teplota klesla o 15 stupňů. Konečně trochu osvěžení a čerstvého vzduchu po těch několika dnech úporného vedra!

Motorkáře čeká další pád, při kterém mu upadne blinkr.

Cestou se zastavujeme na pozdní oběd či brzkou večeři v jediné restauraci široko daleko – na menší farmě s možností ubytování, kde servírují ryby právě vylovené, jehněčí čerstvě zabité a moje kuře pravděpodobně také ještě před chvílí pobíhalo po okolí.

U Armstronga se objevují problémy se řízením a obzvlášť v místních nonstop serpentýnách je přetahování se s volantem zábava. Přestala i svítit světla, což s nadcházejícím soumrakem také není dobré. Fungují jen dálková a pojistky jsou v pořádku. Snad to budou žárovky, ale to není čas řešit, abychom stihli včas přijet do Korçë.

Nenecháme si však ujít scenérii, kterou vytvořilo těsně před zapadnutím slunce a lovíme posledních pár fotek dnešního dne.

Do Korçë přijíždíme už za úplné tmy a na neosvětlených cestách míjíme neosvětlené lidi i vozidla. Nebo jiná vozidla, která naopak oslňují dálkovými světly.

Ubytujeme se v hotelu Regency (30 €/pokoj, vč. snídaně). Po dlouhé době ve standardu, na který jsme zvyklí.

 

Den 20. – 7.8. Korçë, Albánie – Makedonie – Vladičin Han, Srbsko

Po snídani se vydáme na krátkou procházku po městě – navštívit kostelík a projít se po místní promenádě lemované obchůdky.

Na oběd se zastavujeme u Ohridského jezera, kde během chvilky vidíme ve vodě 5 hadů různé velikosti i zabarvení.

Do Përrenjas se ještě zastavíme na hřbitov ČKD lokomotiv, kde nás nejprve vyhánějí a když zjistí, že jsme "čekoslovakia" a za pár drobných, nechají nás to tam prolézt skrz na skrz.

Krátce po 15. hodině opouštíme Albánii. S Eliottem máme prohozené techničáky a ani si toho na hranici nevšimli.

Na Makedonské hranici na nás mluví jeden z celníků česky a říká, že před 40 lety stavěl motolskou nemocnici, že máme krásnou zem a že tam strávil nejlepší rok svého života.

Ve 20 hod. opouštíme Makedonii a na srbské hranici nás čeká zácpa nebo spíše zavřená hranice. Řidiči se bouří a troubí a najednou to aspoň trochu jede, nadále ale svítí červené křížky nad jednotlivými branami. Naštěstí je v součtu zdržení jen půl hodiny.

Před 22. hod. se ubytováváme ve Villa Grazia (35 €/pokoj, vč. snídaně) v městečku Vladičin Han a ještě za tmy montujeme motorkáři ulomené plexisklo a uražený blinkr.

 

Den 21. – 8.8 Vladičin Han, Srbsko – Praha, ČR

Na srbské straně ani nechtějí vidět pasy. Maďarská strana má sice velkou frontu, ale dohromady nám oba přechody nezaberou ani půl hodiny. Je 17 hodin a před námi ještě 678 km. Jedno auto chce jet nonstop až domů, druhé ještě nocovat na cestě.

22:00 a právě jsme překročili hranici domoviny!

 

Den 22. – 9.8.

Zbytek posádky dorazil dnes kolem 14:30. Hurá!

 

Trocha statistiky:

Ujeli jsme +-4628,48 km (měřeno aplikací Galileo Offline Map).

S přestávkami na jídlo, drobné výlety, zapadnutími či čekání na motorkáře jsme strávili v autech 177,25 hodin.

Celkové náklady na obě auta doposud činí 90.280,98 Kč (něco se ještě zaplatí za servis po návratu).

Z toho:

- natankovalo se do obou aut dohromady 1634,9 litru benzínu a 27,9 litru nafty, průměrně tak jedno auto jelo za 17,6 l/100 km

- v albánských servisech jsme nechali 23.756, 50 Kč

- dániční poplatky 60 €/auto (měsíční dálniční známky – Slovensko 14 €, Maďarsko 21 €; mýtné – Srbsko 19,5 €, Makedonie 5,5 €)

Celková cena za ubytování na osobu vychází okolo 7.372,65 Kč (1x maďarský kemp, 14x hotel či jiné ubytovací zařízení, 5x albánská volná příroda).

Bez jídla to tak tedy celkem vychází na 20.269,93 Kč/os.

V restauracích jsme ve dvou dali za jídlo 7401,34 Kč.

Děkujeme moc Petru Polaneckýmu – díky jeho častým cestám do Albánie, které pořádá s Cestoffka, jsme dostali spoustu užitečných rad a tipů, bez kterých bychom mnoho míst rozhodně neprojeli a připravili bychom se tak o to nejlepší, co v Albánii k vidění je. Stejně tak velké díky za tipy na spolehlivé autoopravny a hlavně za varování, do kterých míst s motorkářem raději nejezdit. Bez nich bychom možná nedojeli zpět…

 

Michal: “A ještě můj pocit, kdyby vás to zajímalo, jaké je to cestovat se starým Range Roverem?

V součtu je těm našim 55 let (27+28), ukazatel nájezdu již pár set tisíc kilometrů nefunguje ani v jednom, mají své šrámy a jizvy, zdaleka ne všechno se chová jak má, ale zato je v nich něco jako duše. Vážně, vyzkoušejte si to! Začínám chápat milovníky „harlejů“, kteří říkají, že jejich motorka vrtí výfukem na přivítanou.

Cestou tam nás provázelo vedro a rámus. Už chápu, proč se té placce mezi Budapeští a Bělehradem říká pánev – rozžhavená pánev, bylo by přesnější. Ve vyšší rychlosti (nad 80 km/h) není slyšet slova. Průměrná teplota tak 40°C. Všichni s mokrým hadrem na hlavě, do aut benzín, do klobouků (ano, dva z nás v autě měli klobouk) vodu. Volant má někdy vlastní hlavu a tak se s ním perete, jako by vám neviditelná třetí ruka dělala naschvály – to tedy začalo až poslední týden. Auto se rádo kymácí do stran a u jednoho sem tam skáče přední náprava jako smyslů zbavená – vždy deset vteřin hrůzy. My dojíždíme bez předních světel, naštěstí ani dálková moc nesvítí a tak nikoho neoslňujeme. A stejně s tím jedu or rána do večera a věřte, moc rád.

Místa máte dost. Jak v autě, tak na autě. Díky skvělé práci mistra Theodora jsme si na zahrádkách a ve voze vezli snad úplně všechno, co se dá, včetně kytary a ukulele a celé hromady dalších zbytečností, třeba náhradní díly a dokonce kompresorovou lednici stále plnou chlazených nápojů! Již po prvních hodinách cesty se interiér začíná měnit ve smrdutý obývák, skladiště kamenů z řek, šňůrek na mokré prádlo, sušeného kvítí a spoustu igelitek plných odpadků, jídla, přikrývek a věcí o kterých jste si jisti, že jste je nechali doma. Takový Babylón dočasně společného majetku. Sem tam se objeví pokus uklidit, urovnat, vyvětrat, utřít prach, který je úplně všude a už se ho nikdy nezbavíte (doteď se nad volantem drží již 100x setřená vrstva pouštního písku z Maroka), ale máte to tam rádi a po návratu vám přijde auto prázdné, smutné a takové oloupené.

Cestou jste ve střehu. Neustále posloucháte změť zvuků: skřípotů, klepání, hučení a pískání, učíte se tyto zvuky ovlivňovat pedály, volantem nebo taháním za různá táhla či páky. Ve zvukovém labyrintu se učíte porozumět spokojenému vrnění, bolestnému kňourání a dalším projevům nálad a stavů, které vás u auta překvapí. Lezete pod ně a pokládáte ruce na rozpálený kardan, klouby, tyče a za mocného houpání, natáčení náprav a rozvíjení hypotéz hledáte místo, kde to cvaká a loupe, ačkoliv stejně víte, že s tím nenaděláte nic. Zábava, koníček, vzrůšo a navíc se naučíte spousta slov, kterými můžete oslňovat kolegy v práci: hřídel, vačka, cívka, altík, silentblok a „panhardka“ a čím déle s autem strávíte času, tím méně vám budou vadit olámané nehty a ruce zašpiněné od oleje a bláta – fuj!

No, jezdit párem našich Range Roverů, i když to tak nevypadá, je dle mého soudu bezva zážitek ačkoliv objektivně se jedná o banální cestování tam a zase zpět, takže všem nějaký ten starý pekáč z Midlands doporučuji. Zároveň je ale jízda v nich trochu i disciplínou, kterou si musíte odtrpět. To vám ale dojde vždy až po návratu, třeba jako mě, když jsem si před chvilkou vyzvednul svoji opečovávanou E34, projel se a zase si vzpomněl, jak se má chovat auto

Nemám rád dovolenou ani prázdniny. To první mi připomíná moje společenské zařazení, které se v určitém směru neliší od dob chození ze školy „po o“ a to druhé na mě otevírá tlamu jakéhosi prázdna, které po mě – nebo ve mně – zůstává. Naopak mám rád výlety. Je v nich zárodek jak dobrodružství, tak i návratu – skvělá kombinace pro rychle přezrávajícího muže středních let s hypotékou. A tak někdy na nějaký ten výlet s přítelkyní a přáteli vyrazím a tentokráte padla volba na podceňovaný balkánistán o kterém jsem tušil jen tolik, že tam řádil donedávna nějaký diktátor a těží se tam jedna z nejhorších evropských mafií. O samotné cestě do Albánie víte díky našemu on-line kvílení asi všechno podstatné, ale i tak jsem si říkal, že bych zmínil pár věcí, které mi nestačily naše zdechlé tlumiče na kamenitých cestách vytřást z hlavy a pokud budou nějaké konkrétní dotazy, tak napište, rád přiznám, jak jsem to zpoza volantu viděl já.

Měli jsme nějaké problémy? Reálně opravdu žádný problém nenastal (možná až na kapačku v Černé Hoře a i to dobře dopadlo), všechny mini epizody o zapadnutí, poruchách či bloudění bych řadil do kategorie „na přání“, ale zjevnou záludností je, že problém je něco jako droga bez které mnozí z nás neumí řádně provozovat své tělo a tak ani já neumím jen tak zapomenout na každodenní šmodrchání uzlů v práci či doma a „hurá!“ a tak v momentě kdy přetrhávám elektronickou pupeční šňůru a vyjedu na výlet, generuji další a další „věci, které je nutné řešit“: jedno auto jede moc rychle a druhé moc pomalu, někomu teče olej a my ho zase máme moc, tady se spát nedá, není tu voda a tady se zase spát nedá, protože je to tu moc krásné (ano, to jsem si vážně myslel), ten řekl tohle a tamten zase neříká co by měl a tak podobně. Preference má, zdá se, vše co nelze snadno vyřešit, nebo prostě ignorovat. Jasně, nedá se paušalizovat, ale z mých dosavadních zkušeností jsem nabyl dojmu, že tak trochu to takhle máme každý a tak jsem se smířil s tím, že čím úchvatnější kraj světa navštívíme, čím vstřícnější domorodé okolí budeme mít a čím větší klika nás bude provázet, tím více si budeme ujídat z konzervy malicherností, kterou si na výlety vědomě či nevědomě vozíme.

A Albánie je tak úchvatná zem, lidé jsou tak milí a vstřícní a nadto jsme měli zase tu naší HSLB kliku, že jsem si prostě pár těch lžiček vlastní mrzutosti odpustit nemohl. No jo, jsem to ale kretén.”

Marka © | novak.market@gmail.com | Czech republic | DMportfolio.com